Prší. Pro Anglii typické počasí. Vítr kymácí s větvemi stromů, padající kapky čeří hladinu vody v kalužích, blesky osvětlují krajinu. Krajinu, jejíž pozemky z valné většiny vlastní prastarý šlechtický rod Gordonů již po více než tisíc let. Krajinu, v níž jakoby se zastavil čas. Píše se rok 1981 a ať už v městečku Willowcreek, nebo na nedalekém zámku Black Mirror, to vypadá jako před sto lety. Žádné asfaltové silnice, žádné panelové domy, žádná auta. Cesty jsou tu dlážděné, domy kamenné a zchátralé a jezdí se tu na dřevěných povozech nebo v kočárech. Alespoň že elektrifikaci sem před časem zavedli… Na takovém konci světa se už nechce skoro nikomu žít a jen výjimečně sem zavítá nějaký cizinec… A tato výjimečná chvíle nastává právě nyní.
Posla Smrti na panství Black Mirror, stejně jako na monitory našich počítačů, přivádí český tým Unknown Identity, který s Posly již nějaké ty zkušenosti má. Před téměř pěti lety se nám totiž představil adventurou Posel Bohů, která sice nevypadala nijak vábně, ale měla… jak to jen říct… měla „hloubku“, čímž se od ostatních povrchních českých adventur té doby výrazně odlišovala. I přes nespornou podobnost v názvu se však Posel Smrti od svého staršího bratříčka distancuje a není se ani co divit, jde totiž o původní, naprosto samostatnou hru. Hru, která k překvapení mnohých natahuje svoji ruku až k samotnému vrcholu, a přestože se ho ani v jednom případě přímo nedotkne, zůstává stát jen pár krůčků od dokonalosti. Hru, v níž není místo pro radost a už vůbec ne pro smích, ale v níž naopak převládá skepse, vraždy a nenávist. Tomu všemu bude muset čelit mladý šlechtic Samuel Gordon, jenž se na panství přišel vyrovnat se zlem minulosti a v podstatě taky sám se sebou.
Po dlouhých dvanácti letech ho sem přivádí smrt. Nebýt jí, nikdy by se nevrátil. Na panství Black Mirror vyrůstal odmalička, ale po nešťastném požáru, v němž zahynula jeho žena Cathrin, se rozhodl odejít. Navždy. Alespoň tak si to myslel, jenže když dostal zprávu o úmrtí svého milovaného dědečka Williama, nedalo mu to a rozhodl se k návratu… jen na pár dnů, aby uctil jeho památku. Okolnosti Williamovy smrti ho ale překvapily; všichni, jeho babičkou Victorií počínaje a detektivem Collierem konče, si totiž myslí, že spáchal sebevraždu. Na první pohled tomu vše nasvědčuje: tělo nalezené napíchnuté na plot pod hradní věží, okno Williamovy pracovny na vrcholku věže otevřené a místnost zamknutá zevnitř. Ale co motiv? Proč by to udělal? Proč Williamovu pracovnu nikdo neprohledal a především – kde se vzal na zdi věže, hned vedle místa, kde William vydechl naposled, ten podivný krvavý symbol? Nikdy předtím tam nebyl… Na tak poklidné panství, jakým Black Mirror až dosud bylo, je to až příliš mnoho záhad najednou, nemyslíte?
Ve smrti nejstaršího člena rodu se nikdo z rodiny šťourat nechce. Nikdo o ní dokonce ani nechce mluvit. Pro všechny je to uzavřená záležitost. Jen pro Samuela ne. Udělá vše pro to, aby smrt svého velkého přítele objasnil. A to, co během svého pátrání zjistí, ho zděsí. Co zjistí o tomto panství, o svých příbuzných, o černé historii svého rodu. Ale především to, po čem William na sklonku života pátral a co nestihl dokončit. Hledání pravdy. Zvědavost Samuelovi nedá, než pokračovat v dědečkových šlépějích. Stopy po pěti tajemných klíčích ho zavedou do smrduté stoky pod zámkem, na farnost Warmhill a přilehlý hřbitov, do nechutné pitevny záhadného doktora Hermana nebo do Ashburry, starého sanatoria pro duševně choré, kde se podle všeho tajně děje něco ohavného. Tady všude něco smrdí… A nemyslím tím jen další mrtvoly, kterých bude postupem času kvapem přibývat.
Posel Smrti je svými tvůrci označován za horor a přestože si nemyslím, že do této škatulky zapadá zcela přesně (zase až tak strašidelný totiž není), nemohu mu upřít jeho místy až mrazivou atmosféru. A na té nemá podíl pouze tajemný příběh či hromady Samuelem odhalených záhad a zvrhlostí. Děj se totiž odehrává jednak na místech, které člověku nedávají zrovna důvod k veselosti, a jednak většinou k večeru, při západu slunce, a nebo přímo v noci. Navozené pocity trýzně pak dokonale zahustí řada různých efektů, ať už grafického nebo zvukového rázu. Tak například téměř nepřetržitě prší. Venkovní lokace skrápí kvalitně zpracovaný déšť, doplněný náležitým zvukovým efektem, v němž není nouze o hromy a svištící vítr. Ten na některých lokacích dokonce pohupuje větvemi a lístečky stromů! Hladina vody v řece či v jezírku se naprosto přirozeně vlní a kapky vody dopadající na hladinu louží vytvářejí charakteristické kruhy. Naopak noční ticho, když je výjimečně obloha jasná a krajinu osvětluje velký bílý měsíc, prořezává kuňkání žab nebo neúnavní cvrčci, černočernou tmou brázdí hejna světlušek a kolem rozsvícených lamp se mihotají jepice a jiná hmyzí havěť. Zkrátka a dobře, audiovizuální zpracování herního prostředí je natolik živé a realistické, že v člověku vytváří dojem, jakoby tam, v tom nočním „klidu“ nebo v té průtrži mračen, skutečně byl.
Tyto efekty jsou však jen třešničkou na dortu vynikajícího grafického zpracování herního prostředí. To na člověka dýchne svojí detailností a vnitřní atmosférou prakticky ihned poté, co hru spustí. Zprvu si můžeme vychutnat pouze mírumilovné interiéry zámku Black Mirror, v nichž najdeme natolik precizně vykreslené tapety na stěnách, koberce či dřevěný nábytek, že tak dokonale snad ani nemůže žádný zámek ve skutečnosti vypadat. O kapitolu dále následuje opět až pohádkově malebná příroda v exteriérech zámečku ve Walesu (jedna ze vzdálenějších lokalit), kterou zpestřuje zpěv desítek druhů bezbranného ptactva a příjemná společnost spřátelené rodiny.
K audiovizuálnímu zpracování bych měl pouze jedinou výtku a ta se týká animací herních postav. Teď nehovořím o hlavním hrdinovi Samuelovi, který se pohybuje naprosto přirozeně a plynule (i když absence technologie motion-capture je přece jen trochu znát), ale o ostatních vedlejších charakterech, kteří veškeré své činnosti provádějí sice věrohodně, ale nepřirozeně pomalu a trhaně, takže působí jako ve zpomaleném filmu. Jedná se ale v podstatě jen o detail, kterého si však vzhledem k preciznosti okolní grafiky a animací nelze nevšimnout.
Posel Smrti je jedna z mála adventur, v níž jsou dialogy, puzzly a manipulace s předměty zastoupeny v takřka ideálně vyvážené formě. Kdybych však měl jednu z těchto složek označit jako stěžejní, byly by to bezesporu dialogy, a to i přesto, že se po panství Black Mirror a jeho okolí pohybuje pouze dvaadvacet postav. Každá z nich ovšem má svoji vlastní historii, styl projevu a povahu, a to neplatí pouze o postavách živých, ale i těch dávno zemřelých (přál bych vám číst zápisky v deníku z posledních dnů života dělníka zasypaného v dolu). Rozhovory i s prakticky nepodstatnou osobou sahají velmi do hloubky, témata postupem času přibývají a Samuel se ke většině postav nejednou vrátí, aby si vyslechl něco nového, co třeba ani nemá s vlastním dějem moc společného. Dialogy probíhají na stejném principu, jako v legendárním Broken Swordu – ve spodní části obrazovky se objeví řada ikonek, reprezentující tématické okruhy, a po jejich zvolení se dialogy dále nevětví a probíhají automaticky. Tu a tam se naskytne možnost reagovat na otázky zpovídaných postav negativně či pozitivně, ale nevšiml jsem si, že by volba jedné či druhé varianty výsledek rozhovoru nějak výrazně ovlivnila. Dabing je, jak už bývá u českých her zvykem, velice kvalitní a podílelo se na něm celkem 16 herců, mezi nimiž najdeme takové osobnosti, jako je Radoslav Brzobohatý (zámecký sluha Bates), Květa Fialová (Victorie), Vladimír Čech (doktor Hermann) či Pavel Soukup (Samuelův strýc Robert). Hlavnímu hrdinovi propůjčil hlas Michal Dlouhý a ani ten rozhodně nezklamal.
Velmi důležitou roli hrají také logické puzzly. Po celkem šesti herních kapitolách je jich rozeseto zhruba patnáct a mohou se pochlubit různorodou variabilitou, originalitou a obtížností. Když opomenu klasické skládání roztrhaných dopisů nebo nastavování pák do správné polohy, stojí za zmínku několik originálních logických hříček či slovních hádanek, které obvykle otvírají vchod do starých podzemních hrobek nebo slouží jako důmyslný zámek k různým skrýším. Takovou menší zlomyslností ze strany autorů je, že některé z logických rébusů vyžadují od hráče znalosti, o nichž ve hře není ani zmínka nebo k nim neexistuje žádná přímá nápověda. Kupříkladu pro vyřešení puzzlu u vstupu do hrobky ve Walesu je nutné znát všechny symboly zvěrokruhu a jejich přesné pořadí. Přiznám se, že tento puzzle mi dal zabrat ze všech nejvíc.
Další z věcí, které je hře nutno přičíst k dobru a která určitě každého hráče potěší, je naprostá logičnost postupů a herních úkolů. Situace, kdy bych se octl v koncích a nezbylo mi něž sklouznout k systému „všechno na všechno“, prakticky nenastala. Mnohem rozumnější je znovu bedlivě prohledat herní lokace a poohlédnout se po nových předmětech (mnohdy malých, ale vždy okem viditelných), neboť se některé stanou interaktivní až ve chvíli, kdy budou Samuelovi k užitku. Naopak jiné předměty, jakmile je Samuel prozkoumá, aktivní být přestanou. 
Na každé obrazovce se jich vždy pár najde a jejich účelem je pouze Samuelovi umožnit, aby nám o dané věci prozradil něco zajímavého, i když pro postup ve hře neužitečného. Jedná se o velice zajímavou novinku, která svým způsobem opět přispívá ke zjednodušení hry, neboť pokud i po prozkoumání na lokaci nějaké interaktivní předměty zbudou, máte 100% jistotu, že na ně časem budete muset něco použít.
No a když k tomu ještě připočtu Samuelovy myšlenky, jimiž se čas od času s hráčem podělí o své názory a často mu tak naznačuje, co a kde je dále třeba učinit, vyplývá z toho fakt, že nejtvrdším oříškem se stávají právě logické puzzly. Rád bych vás však upozornil ještě na jednu věc, která mi alespoň zpočátku trochu ztěžovala život. Souvisí s ovládáním, o němž jsem se v recenzi doposud nezmínil. Zatímco levé tlačítko myši vykonává prakticky všechny herní funkce včetně prozkoumávání zmíněných nedůležitých předmětů, které posléze přestanou být aktivní, lze předměty na obrazovce prozkoumávat i pravým tlačítkem myši. Ovšem pouze výjimečně, což vede k tomu, že hráč na funkci pravého tlačítka zapomíná a může se tak ve hře naprosto zbytečně zaseknout. Kdyby bylo možno pravým tlačítkem prozkoumat jakýkoliv předmět a nikoliv pouze pár vybraných, k podobným problémům by nedocházelo.
V podstatě se ale jedná pouze o prkotinu, která kvality tohoto výborného českého thrilleru nijak nesnižuje. Naopak – je opravdu nad mé síly na hře najít byť jen jediný zásadní nedostatek, který by ji deklasoval do nižší kategorie. A věřte, že jsem se snažil, jak jen to šlo :o). V každém případě jsem moc rád, že se v českých luzích a hájích konečně podařilo vytvořit adventuru prvotřídních kvalit. Adventuru, která se může opřít nejen o napínavý příběh, překrásnou grafiku a pohodovou hratelnost, ale především mrazivou atmosféru a uspokojivou hrací dobu (25 – 30 hodin). Taková kombinace je pro nás hráče přímo smrtící a je příslibem pro několik příjemně strávených bezesných nocí.
Další názor - Petr Poláček
Adventure s hororovým, tajemným, či mystickým námětem patří mezi mé nejoblíbenější, lépe řečeno nedám na ně dopustit. V tomto ohledu je pro mě klasikou v žánru jakýkoli díl série Gabriel Knight, obzvláště však hned ten první s podtitulem Sins of the Fathers. I dnes po těch letech mě dokáže k monitoru připoutat jeho grafické zpracování, skvělý a řádně temný příběh, výborně navržené logické problémy, perfektní dabing a celková atmosféra. Jedním slovem nádhera. I z těchto důvodů jsem se těšil na adventurku Midnight Nowhere od ruského týmu Saturn +. Tedy až do doby než BigPeter mé nadšení zchladil svými dojmy z hraní dema. Další slibně vypadající hrou na řadě tak byl český Posel Smrti. A v této chvíli nezbývá než BigPeterovi za uštědřenou facku (imaginární) a kruté vyvedení z omylu poděkovat. Posel Smrti totiž nabízí přesně to co mám nejraději. Bezkonkurenční 2D grafiku všech backgroundů, kterou oživuje pohybující se listí, déšť, voda ve fontáně, v jezírku atd., tajemný příběh se spoustou záhadně zesnulých, výborný a profesionálně provedený český dabing, smysluplné dialogy a náznaky hudby, jež svým občasným výskytem dotváří neopakovatelnou atmosféru této temné detektivky. Jedině co mi zpočátku trochu nevyhovovalo bylo menší množství logických problémů, na úkor dialogů. Ale i s tím jsem se po pár hodinách tak nějak srovnal. Zkrátka Posel Smrti je více o rozhovorech než o řešení zapeklitých problémů, které se však také několikrát objeví a dají vám řádně zabrat, to mi věřte. Během hraní Posla Smrti jsem měl zejména díky výbornému dabingu často pocit, že mi někdo předčítá výbornou detektivku, odehrávající se na anglickém venkovském panství a k tomu mi ukazuje nádherné pohybující se obrázky. Bavil jsem se a ještě bavím skutečně královsky a nic na tom nezmění ani občasné problémy s malými předměty a jejich odhalení v některých lokacích, což přičítám na vrub mému celkovému zaujetí příběhem a atmosférou. Dle mého názoru je Posel Smrti v celosvětovém měřítku nejlepší adventurou za posledních několik (hodně) měsíců (překonává o chlup i Post Mortem). O tom, že je to jednoznačně the Best česká adventura pak myslím nemá cenu diskutovat. Díky lehčí obtížnosti si navíc budou moci skvělý příběh, grafiku, dabing i atmosféru užít i nováčci na poli adventur. Máte-li rádi detektivky, či hororové příběhy neměl by/nesmí vás Posel Smrti minout. Nakonec bych rád ještě dodal a vzkázal týmu Revolution, že 2D grafika je prostě nejlepší a v současné době ji 3D nemůže překonat.
Hodnocení: 90%.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
