Legacy: Dark Shadows - tajemné sci-fi

Slibovali nám výpravný sci-fi příběh sahající od druhé světové války až do daleké budoucnosti. Slibovali rozsáhlost srovnatelnou s The Longest Journey. Slibobali hratelnost na úrovni adventur z devadesátých let. Jak je to doopravdy, se dozvíte v naší recenzi.

Jak obtížné je dnes prorazit s nezávisle vyvíjenou hrou, jejímž tvůrcem je navíc začínající tým z východní Evropy, byste se mohli zeptat chorvatských Razbor Studios. Po tři roky tvořila nadšená skupinka lidí ze Záhřebu klasickou point-and-click adventuru se sci-fi zápletkou a masírovala média vcelku solidními screenshoty, aby své přenošené dítě v březnu roku 2004 konečně porodila… Osamocené, bez vydavatele. Zoufalé hledání publishera, který by stárnoucího chlapce dostal k nedočkavým hráčům, skončilo až letos na podzim. Naštěstí úspěšně. Proč to trvalo tak dlouho, mi bylo až donedávna záhadou – vždyť příběh zněl nadmíru zajímavě, uvolněné screenshoty také nebyly k zahození a žánr adventur to už v dnešní době nemá zase tak složité, jako před nějakými čtyřmi, pěti lety. Po několika minutách hraní finální verze jsem ale nezájem vydavatelů pochopil.

Bezpochyby nízký rozpočet, malé zkušenosti tvůrců a v neposlední řadě též jejich obliba adventur ze staré (ale opravdu staré!) školy se výrazně podepsal na tom, jak hra vypadá a jaký v člověku zanechá první dojem. A ten věru není nijak růžový. Po intru jakoby se země slehla, úroveň grafiky uvolněným screenshotům absolutně neodpovídá, animace jsou prkenné a zvuky s dabingem doslova katastrofální. Skutečnost, že se grafika s postupem hry zlepšuje a že vyvážená hratelnost dělá vše proto, aby technické nedostatky přebila, peněz chtivým manažerům nevysvětlíte.

Legacy zkrátka doplácí na to, že se v ní všechno rozjíždí strašně pomalu, a to včetně příběhu. Prvních pár minutek hry je situováno do prostředí vojenských zákopů v průběhu bitvy o Stalingrad roku 1941, kde se coby ruský novinář Jevgenij Borisov zmocníme NĚČEHO, co se nacházelo v útrobách sestřeleného fašistického letounu. Vzápětí se přeneseme časem do budoucnosti (píše se rok 2138) a seznámíme se s poněkud drsnou soukromou vyšetřovatelkou Ren Silverovou, která si právě vyrazila užít dovolenou na jednu z kolonií na Marsu. Dlouho se zde ale nezdrží, neboť dostane zprávu od svého přítele Hackera (který je ve skutečnosti opravdu hacker :o)), že jejich dobrý kamarád – novinář Ted – byl unesen. Ren se tedy vrací na Zem, aby se pomořila do zdánlivě bezvýznamného vyšetřování, které se pomaloučku překlene ve spiknutí největšího kalibru.

"Pokud se Razboru na Legacy něco skutečně povedlo, pak je to game-design."

Pomalé dávkování příběhu má bohužel za následek, že ono spiknutí vypluje na povrch jinak nepříliš zajímavého případu až téměř před koncem hry, který je navíc tak neuvěřitelně useknutý a neuspokojivý, že vás zanechá – mírně řečeno – v poněkud rozpoloženém stavu. Tvůrce evidentně tlačil čas nebo finance, neboť měli s vývojem příběhu hry kapánek větší plány. To se taktéž projevilo na hrací době, která se pohybuje pouze mezi deseti až patnácti hodinami.

Podprůměrnou hrací dobu však nelze házet na vrub jen zkrácenému příběhu, ale taktéž naprosto plynulé hratelnosti. A zde už není pro negativní kritiku místo. Pokud se totiž Razboru na Legacy něco skutečně povedlo, pak je to game-design. Přestože se děj odehrává ve středně vzdálené budoucnosti, nesetkáme se s žádnými nesmyslnými technikami a postup hrou je od začátku až do konce naprosto logický. Problémy, které před nás hra staví, jsou uvěřitelné a jejich řešení jakbysmet. I díky tomu má hra spád a zaseknout se lze pouze na starém známém problému většiny adventur, kterému se říká „pixelhunting“. Hratelnost je přitom založena hlavně na sbírání a používání předmětů, nemalou měrou též na dialozích a prakticky vůbec na klasických logických puzzlech. Což v podobně laděné hře jen s povděkem kvituji. Za další velké plus považuji fakt, že ve hře nikdy nelze zemřít.

Vrátím se ještě k dialogům. Abych byl upřímný, mám z nich rozporuplné pocity. Bezpochyby největší měrou je shazuje amatérský dabing, který chtěli Razboři původně nechat na vydavateli, ale když dlouho nemohli žádného najít, postarali se o něj sami. A taky to tak dopadlo. Lámaná angličtina, téměř žádné emoce, mizerná technická kvalita. Dalším spíše záporným ukazatelem je strohost dialogů. Kromě s příběhem striktně souvisejících témat se nedozvíte prakticky nic – nic o době, v níž se děj odehrává, nic o prostředích, v nichž se pohybujete, nic o lidech, s nimiž se setkáte. Je to obrovská škoda a trpí tím především příběh, který tak postrádá to, čemu říkáme „hloubka“. Na druhou stranu právě onou strohostí je velice výstižně vyjádřen charakter hlavní hrdinky. Ren není žádná April Ryanová, žádná Kate Walkerová. Je to drsná holka, která se pohybuje ve stejně drsném světě bezdomovců, opilců nebo gangsterů. S nikým se nepáře, co má na srdci, to také na jazyku, a zbraně jí také nejsou cizí. Když si například v závěru hry došla do muničního skladu pro pořádný dělo, vypadala jako ženský Rambo. Musím se přiznat, že po podobném typu hrdinky se mi v adventurách už pořádně stýskalo.

"Grafika je nejslabší v úvodních částech hry a nejlepší ke konci – je tedy znát, že její tvůrci rostli spolu se hrou."

Jedním z cílů tvůrců sci-fi her, filmů, románů – zkrátka příběhů z budoucnosti vůbec – je představit nám svoji vizi toho, kam život na planetě Zemi směřuje. Z pohledu Razboru se ničeho převratného nedočkáme – po klasické ekonomické krizi byly všechny státy sloučeny v jeden celek, takzvanou Ligu národů, z planety vymizela zeleň a nahradily ji nekonečné komplexy továren a výškových budov. Lidem už prostor na Zemi nestačil, a tak se vrhli na kolonizaci okolních planet. Hra nás zavede nejen na několik lokací na naší planetě, ale taktéž na jednu z kolonií na Marsu, která slouží (nejen) jako turistické středisko, a nahlédneme i na povrch jednoho asteroidu. Ale víc už prozrazovat nebudu.

Kvalita předrenderované grafiky lokací osciluje mezi vysloveně amatérskou až po vcelku obstojnou, přičemž nejslabší je v úvodních částech hry a nejlepší ke konci – je tedy znát, že její tvůrci rostli spolu se hrou. Podobná rozpolcenost je znát i na polygonových postavách; zatímco na hlavní hrdince Ren si modeláři očividně vyhráli, zbylá asi dvacítka postav je naprosto odfláknutá. Naštěstí na ně budete zírat vždy jen z povzdálí. Kapitolu samu pro sebe pak představují animace. Na lokacích se nepohybuje prakticky vůbec nic, pohyb všech postav je neuvěřitelně „robotický“ a samotná Ren při běhu vypadá, jakoby se vznášela pár centimetrů nad zemí a šlapala vzduch. K hudbě řeknu jen tolik, že nezní příliš často a když už ano, probouzela ve mně vzpomínky na Agenta Mlíčňáka. A že toto přirovnání není zrovna komplimentem, asi nemusím dvakrát zdůrazňovat.

Verdikt: Ve všech předchozích odstavcích už jsem naházel na Legacy bláta a špíny víc než dost. Je tedy nejvyšší čas tuto recenzi pozitivně uzavřít. Legacy bych si dovolil přirovnat k béčkovému velkofilmu, který se stal pro své začínající tvůrce příliš velkým soustem. Poloamatérské zpracování je první věc, která řadu hráčů odradí, další pak možná odpadnou kvůli příběhu, jehož obrovský potenciál a promyšlené kořeny jsou utopeny v pomalém rozjezdu a ve strohých dialozích. Ovšem to nejdůležitější - hratelnost - je na velice dobré úrovni, kterou ještě podtrhuje příjemné point-and-click ovládání. Pokud jste tedy ochotni vrátit se nějakých 10 let do minulosti, kdy jsme technickému zpracování her nepřikládali takovou důležitost, a jste-li navíc fanoušky sci-fi, můžete to s Legacy zkusit. Spíše vám ale doporučuji sáhnout po konkurenční The Moment of Silence, která dnes recenzovanou hru překonává o několik koňských délek ve všech směrech.