Halo 3: ODST, zdařilý sestup z nebes

Někdy se kolem hry vytvoří taková legenda, že se pro své tvůrce stane spíš břemenem. Série Halo je ukázkovým příkladem.

Halo 3: ODST

V zásadě se dá říci, že v singlu ze sebe to úplně nejlepší vydalo Halo hned na začátku. Následující díly rozhodně nebyly špatné, ale zároveň jejich kvalita a přínos pro herní historii jen stěží odpovídaly nabalující se sněhové kouli vesmírné slávy, jež je provázela. Vím, o čem mluvím, sám jsem se nechal strhnout vyhypovanou atmosférou a trojku nadšeně oslavil. I když to vlastně byla "jen" solidní zábavná střílečka.

Obrovský tlak všeobecného očekávání zázraků spolu s vědomím jisté bublinovitosti zjevně na tvůrce natolik dolehly, že děj třetího dílu dovedli do bodu, z něhož bylo prakticky nemožné pokračovat. Trh je ale trh a značka má takovou cenu, že asi nikoho nepřekvapily další kousky z universa Halo, byť stále působí tak trochu jako průzkum bojem, kudy vlastně dál. Dnes se tedy podíváme na "přídavek" ke třetímu dílu.

Nejste Spartan, nýbrž Orbital Drop Shock Trooper

Navzdory nejrůznějším matoucím předzvěstem je Halo 3 ODST žánrově klasická střílečka "skoro" z pohledu vlastních očí, tedy je velmi podobné mateřskému Halo 3. Občas tedy "sami sebe" vidíte i z pohledu třetí osoby, když utrhnete kanon z podstavce, při řízení přibližovadel a, ehm, vždy po smrti.

Hlavní ozvláštňující prvek spočívá v tom, že se děj skládá z kapitol věnovaných jednotlivým členům týmu, takže hrajete střídavě za různé borce. Zde to má kupodivu spíše stmelující efekt, hra působí stylu navzdory velmi kompaktně. Samozřejmě, v FPS střílečce je celkem jedno, za koho hrajete, většinou vidíte jen ruce s kvérem. Tady jsou ale jednotlivé postavy, jak už to tak i v reálu chodí, povahově rozdílné, takže je někdo vážnější a někdo se rád směje a hláškuje. Což je sice drobnost, ale hře to svědčí.

Příběh začíná, jak jinak, výsadkem, který se tak docela nevyvedl podle představ. Což je ostatně u výsadků obecným pravidlem i ve skutečnosti. Každopádně výsadkové kapsle s jednotlivými členy týmu dopadly místo na mimozemskou loď na tvrdou zem, konkrétně do nepřítelem obsazeného afrického města New Mombasa, a taková minela už je znát. Takže první úkol poté, co se po pádu z orbitu proberete z mrákot, je sehnat jednotku zase nějak dohromady a namísto mise útočné zahájit misi záchrannou.

Z výše zmíněného vyprávění napřeskáčku rovněž plyne, že se několikrát dostanete na tatáž místa. Dojmem nastavované kaše to ale nepůsobí, i proto, že do již známých lokací přicházíte v jinou denní dobu. Zdánlivá maličkost, ale jeden by neřekl, jak noc určité místo změní.

Postava, která tam dorazí později, navíc na místě najde stopy po předchozím boji svých kolegů, což spustí docela nápaditý flashback. Jako byste si promítali v hlavě, co se tu asi mohlo odehrát. Občas se dráhy hrdinů protnou, aby opět pokračovaly samostatně. Dohromady tedy scénář není přímo Pulp Fiction, ale funguje výborně.

I na nějakou tu milostnou zápletku dojde a divák se dočká kapky cudné erotiky. Je zajímavé, jak tuhá restrikce erotických motivů v běžně prodejných hrách vybrousila žonglování s pouhými náznaky až k jakési specificky herní virtuozitě.

Spíše než polibků si ale v Nové Mombase užijete nelítostného boje, protože Covenant nikdy nespí a kromě občasné přítomnosti dalších hlavních postav vám anonymní spolubojovníci pravidelně účinně pomohou jen zkraje levelu. Načež se s úlevou kamsi odeberou, nejspíš na krchov, a vás pak čeká klasicky heroická, osamělá řežba.

Z toho, jakož i z tradice série, logicky plyne, že už druhá obtížnost, Normal, ač většinou pohodová, místy přituhne a vynutí si pár opakování. Nechybí ovšem samozřejmě ani proslulá obtížnost Legendary, na čtvrtém stupínku.

Druhé DVD obsahuje kompletní multiplayer Halo 3

To, že už nejste Spartan, nýbrž pouhý Orbital Drop Shock Trooper (!), se projeví i v odlišném provedení ochranných štítů. V horní části obrazovky vidíte dlouhý vodorovný ukazatel zdraví. Mají-li soupeři dobrou mušku, začne vám rudnout obraz, a pokud se na moment někde nezašijete, zmíněný ukazatel se začne zkracovat, přičemž se ho už ani ždibec sám nedobije. Musíte najít buď veřejný léčivý automat (bez poplatku!), anebo léčivo, což je buď nenápadná malá krabička, zpravidla přilepená někde na zdi, nebo podobně nenápadný objekt, povalující se na bojišti.

Kromě tradičně přesné mimozemské mušky příjemně potěší i umělá inteligence, na níž se dle všeho trochu zapracovalo, takže u těch, kteří na vás rozhodně nemají, stylu kamikadze znatelně ubylo. Naopak zůstal zachován u těch, kteří na vás mají, ti si pro vás občas nelení dojít i po komplikovanější trase, což má za následek pár solidně nervydrásajících honiček temnými chodbami. Zvlášť pokud dochází munice.

Atmosféru ve zmíněných temných chodbách hezky koření nutnost si posvítit, a protože jsme v budoucnosti, nemáme na to šupáckou baterku, ale takzvaný VISR, vychytávku, která okolí zároveň prosvětlí i oskenuje. Vypadá to zajímavě a pomáhá to postupu, neboť se tím usnadňuje zaměření nepřítele i vyhledání klíčových předmětů. Podobnost s Metroidem tu hledat netřeba, o oskenovaných věcech se toho moc nedozvíte.

Někdy jsou ale takové vymoženosti doslova k nezaplacení, neboť například lehce třírozměrná mapa směruje vaše kroky k místu, jež je stále ještě dost rozsáhlé, takže i když vám při dosažení onoho kýženého "bodu" decentně zmodrají okraje průzoru, úkol tím ani zdaleka nemusí být splněn, zvlášť když hledaný předmět párkrát až právě s pomocí VISR najdete na vysloveně vypečeném místě.

Asi nejeden hráč bude mít navíc VISR brzy zapnutý ve všech tmavších lokacích, protože se s ním nesrovnatelně lépe míří, hra pak jen vypadá trochu jako Tron 2.0. Jedinou nevýhodou tohoto režimu je jeho praktická nepoužitelnost na světlých místech. Denní variantu inženýři nedodali.

Což nás přivádí ke grafice. Ta většinu očí uspokojí a fanoušky série naplní nostalgií, byť rozhodně nejde o čelo technologického pokroku. Známou nemocí je pak určitá rozkolísanost praktického designu, čímž není myšlen design levelů. Jednoduše budovy a technika, jež není určena k použití, občas vypadají jako něco, co nebylo určeno k použití NIKDY, ve vzdálené budoucnosti pak ani omylem.

Architektuře slouží jako polehčující okolnost, že často vypadá dobře alespoň zvenku, uvnitř jde ale nezřídka o prostor, který se snad k ničemu jinému než běhání a střílení využít nedá. Třeba takové nákupní centrum rozhodně nepůsobí, že by se tam dalo hromadně nakupovat, a automaty, z nichž se nepřetržitě sypou mince, tristní dojem jen podtrhnou. Tohle už se opravdu přežilo.

Na druhou stranu, co se týče velkorysých panoramat, jež sérii proslavila, styl velkolepé sci-fi ilustrace má svou nepopiratelnou působivost. Takovou iluzi rozklenutého prostoru snad Halo vážně umí nejlépe.

Po obstojném intru se však začíná právě netradičně v ulicích města a ze zrovna uvedených důvodů to není start právě impozantní. Nejenže se podobě ulic futuristické megapole nechce uvěřit, člověk si automaticky vybavuje fůru daleko zábavnějšího městského střílení, takže to se hrou nevyhlíží kdovíjak.

Osamělost herního běžce

Faktem je, že ne zcela přesvědčivý design města, nelogicky rozděleného branami na malé úseky, spolu s checkpointy, často právě s branami souvisejícími, umožňuje spoustu úseků po krátkém prostudování mapy místo boje jednoduše proběhnout. Covenanti sice mají obstojnou mušku, ale Boltové to zrovna nejsou. A tímto způsobem lze hru výrazně zkrátit. I to jsem ale občas dělal a stejně jsem to dotáhl k oné čtrnáctihodinovce na Normal. Stížnosti na délku singlu mi tudíž krapet připomínají zprávy, ať už jakkoli pravdivé, že rozsáhlé RPG Morrowind dokončíte za patnáct minut. Má se proto mluvit o Morrowindu jako o čtvrthodinové hříčce? Stejně tak dnešní obtížnost Easy se asi bude muset přejmenovat na Easy'n'Short, případně krabici doplnit o varování ministra kultury, že "pařba" na Easy zkracuje životnost titulu. Prostě, rychlíci všech zemí, nechte normální normálně hrát.

Nevšední prezentace příběhu ale probudí zájem a pak už jdou pocity jenom vzhůru. Závěrečné titulky na obtížnosti Normal uvidíte po dvou pohlcujících sedmihodinových seancích, takže populární pověst, že jde o tříhodinový datadisk, neodpovídá zcela pravdě.

Novinka má samozřejmě i svůj vlastní multiplayer, zvaný Firefight. Je to vlastně survival mód, který si mimochodem můžete užít i sami, ale v kooperaci až čtyř hráčů je to přece jen větší zábava. Po pěti vlnách protivníků je malá přestávka a po ní další kolo. Tři kola tvoří jeden set, po němž následuje ještě jedno jako bonus. Hraje se, dokud všichni nepadnete, takže cílem je, jak jinak, vydržet co nejdéle a nasbírat co nejvíce bodů. Monotónnosti se mód snaží bránit změnami bojových podmínek, nutícími hráče pravidelně se adaptovat na novou situaci.

Určitou, a přiznejme si, že ne zcela srozumitelnou, potíží je ovšem nutnost hrát Firefight pouze s lidmi ze seznamu přátel, případně s konkrétně pozvanými hráči. Ti všichni ale nemusí mít vždycky čas a chuť. I proto se tvůrci zjevně obávali, že singleplayer, chápaný mnohými jako datadisk, a Firefight bez náhodných spoluhráčů by nebyly dostatečně lákavou nabídkou, takže do krabice přidali ještě další DVD, s kompletním a ověřenou kvalitu představujícím multiplayerem Halo 3.

Onou kompletností se míní přítomnost všech čtyřiadvaceti dosud vydaných map, včetně tří, vydaných právě spolu s ODST. Což fanoušky jistě potěší, tedy hlavně ty, kdo si většinu map nedokoupili už předtím.

Dohromady tedy další kousek z universa Halo nabízí víc, než se šuškalo. Inovace mu neškodí, lpění na rychle stárnoucích Halo rekvizitách mohlo být dokonce i méně, protože třeba absurdní zranitelnost gigantického Scaraba vyvolává pobavený údiv od samého začátku.

Dříve či později nevyhnutelný remake bude ale asi teprve jablkem sváru. Každopádně samotná novinka je velice dobře hratelná až návyková záležitost. Výrazně ubylo zatěžujícího, ač obecně milovaného, patosu a polidštění zkypřilo půdu pro tvorbu libovolného množství ne tak vypjatých a přesto zábavných, kvalitních, zajímavých her.