Dreamkiller: česká nonstop akce se zrovna nepřekonala

Peklo je pouze iracionální stav duše. A nejlépe na něj zabírá vroucí modlitba.

Fotogalerie1

Dreamkiller | foto: pro iDNES.cz

Tituly, v nichž jde jen o nonstop střílení, slavily před lety úspěch. Doba už je ale přeci jen trochu někde jinde. Herní mechanismy, které přišly spolu s moderními konzolemi touhu po čistokrevném pálení do nejrůznějších monster do značné míry zahladily.

Dreamkiller přichází s ne úplně nezajímavým nápadem, který považuji pro hru tohoto typu za velmi příhodný. Hlavní hrdinka, psycholožka Alice Drake, se totiž dokáže dostat do myslí svých pacientů, trpících nejrůznějšími fóbiemi. Tyto fóbie je zapotřebí pochopitelně rázně vyřešit a pacienty jich zbavit.

Probíhá to zhruba tak, že se Alice chopí celé tělesné schránky dotyčného, byť se celá záležitost odehrává jen v jeho mozku, a vydá se do příhodné lokace vystřílet množství kreatur fóbii tu více, tu méně příznačně symbolizujících.

Tento nápad dovoluje autorům vybírat atraktivní prostředí spojené s jednotlivými fóbiemi. S člověkem trpícím arachnofóbií se tak podíváte do zoologické zahrady, v níž ze všech koutů lezou nejrůznější druhy pavouků.

Dotyčný mající problémy s prací a činěním důležitých rozhodnutí, vás zavede do sídla své firmy, kde na vás začnou vylézat jakési podivné bytosti, jejichž význam jsem v daném kontextu nepochopil. Aby toho nebylo málo, přidají se také pavouci.

Na těchto příkladech lze dokázat, že stylizace do podoby fóbií se někdy daří, jindy nikoliv. V tomto ohledu se měli dát tvůrci se hrou více práce, aby do sebe vše skutečně zapadalo a aby mohli být hráči překvapeni netradičními nepřáteli. S oněmi obavami z rozhodnutí mohli v Mindware udělat velké terno, pakliže by se úkolu chopil někdo s bujnou fantazií. Pavouky a arachnofobii si spojí i malé dítě, ale právě u netradičních fóbií autoři zbytečně promarnili potenciál.

Brzy vám tak začne být jedno, kdo jakou fóbií trpí, jelikož až na výjimky není jejich spojení s herní realitou valné. Na druhou stranu se dozvíte i o takových fóbiích, o jakých jste pravděpodobně ještě nikdy neslyšeli.

Několik úrovní přesto lze označit jako povedené a dát je za pomyslný příklad zbytku hry. Například ta, v níž se chopíte mysli člověka, který má strach z hraček. V tomto případě je stylizace ševelu správně bizarní, se všemi těmi vojáčky či panenkami.

To ale nic nemění na tom, že se Dreamkiller hraje od začátku do konce úplně stejně, tedy do značné míry monotónně. Chodíte po striktně lineárních úrovních, a vždy, když vejdete do rozsáhlejšího prostoru, můžete očekávat, že na vás vylezou nějaká ta monstra. Manévrovací prostor je minimální, jelikož všechny dveře se pochopitelně zavřou.

Ty jedny, které vás pustí následně dále, se otevřou až tehdy, vystřílíte-li předepsanou taxu monster. Nemusíte se bát, že byste bloudili. Zelená šipka u kurzoru vám ukáže, kdy už můžete jít dále a samozřejmě naznačí i směr. Červená šipka plní úlohu upozornění na blízké nepřátelé a hodí se zejména tehdy, když se vám někdo sápe na nechráněná záda.

Obvykle není Dreamkiller nijak náročný. Fandové tohoto žánru dobře vědí, že pro úspěch se stačí držet neustále v pohybu a pálit po na mušku tupě nabíhajících kreaturách. Někdy jich je samozřejmě tolik, že ta začíná být nebezpečné, ale teprve v těchto chvílích vám hra do žil vlije aspoň nějaký adrenalin.

Na rozdíl od jiných frenetických akcí drží Dreamkiller poněkud zkrátka v otázce zbraní. Ne že by jich bylo nějak přehnaně málo – arzenál je na hru tohoto typu vcelku standardně vybavený –, problém je spíše v tom, že můžete mít v držení jeden jediný kvér.

Zbraně se dají měnit na bodech k tomu určených. Stačí přes takový přeběhnout a už dojde k výměně. Když je takový bod ale prázdný a vy na něj naběhnete, budete asi překvapeni tím, že vám zbraň zase odebere.

Pak se ocitnete proti hordám monster s holýma rukama, což je ze zřejmých důvodů nepříjemné. Alice sice umí pouhou rukou zapálit protivníka, případně ho na chvíli odhodit, proti vlnám zrůdiček to ale není příliš účinné.

Jistě, zbraní se lze po opětovném přeběhnutí zase vybavit, avšak ve frenetickém zmatku a pobíhání to působí určité komplikace.

Česká scéna

Nemá cenu si nic nalhávat, česká vývojářská scéna neprožívá nejšťastnější a už vůbec ne nejplodnější období. Zatímco na začátku nového tisíciletí se dalo říct, že na co čeští tvůrci sáhli, to se proměnilo ve zlato, dnes je třeba se smířit s mnohem menšími ambicemi většiny českých studií.

Při vzpomínce na pecky jako Hidden and Dangerous, Operace Flashpoint, Mafia nebo Cold War nezbývá než zamáčknout slzu. S výjimkou jediného titulu na své hitovky jejich tvůrci pravděpodobně nedokáží v nejbližší době navázat.

Platí to také o pražských Mindware Studios, stojících právě za Cold War. Od této firmy se ještě před několika lety daly očekávat velké věci, jenže pak přišla pro východní Evropu tradičně složitá jednání s vydavateli, která navíc nedopadla nejšťastněji, tým následkem toho prodělal výraznou restrukturalizaci.

Před několika měsíci se ukázalo, kde vidí svou budoucnost. Vývojářské jádro kolem bývalého herního novináře Jindry Rohlíka ohlásilo Dreamkiller. Asi každý, kdo kdy aspoň slyšel o frenetické akci jménem Painkiller, si ji okamžitě vybavil. Ani tvůrci se reminiscence na tento povedený počin nesnaží maskovat.

Co v jiných podobných hrách nenajdete, to je schopnost teleportace. Poslouží zejména tehdy, když se dostanete do ožehavé situace a přáli byste si být na druhé straně místnosti. Osobně jsem ji využíval ale jen minimálně, jelikož síla zbraně je obvykle natolik výrazná, že není třeba se zahanbovat teleportováním.

Dreamkiller bohužel neboduje ani po technické stránce. Některé úrovně či nepřátelé jsou sice aspoň na první pohled vizuálně zajímavé, to ale nic nemění na tom, že engine je velmi zastaralý a některé efekty jako kapky krve či jedu na monitoru opravdu amatérsky provedené.

Vedle singleplayerové akce si můžete užít i tradičních multiplayerových módů. Důležitým předpokladem k tomu jsou ale ke hře ochotní hráči. Těch je zatím opravdové minimum a je otázkou, zda se tento stav v budoucnu vylepší.

Dreamkiller si nehraje na žádný sofistikovaný titul s velkými ambicemi. Jsou na něm jasně patrné limity, v nichž ho Mindware Studios museli vytvářet. Výsledkem tak je konzumní budgetový titul sázející na to, že si ho někdo pořídí kvůli závanu starých časů, jenž s sebou přináší.

Není to vyloučeno, jisté však je, že díru do světa Dreamkiller neudělá. Je to přímočará frenetická střílečka nepřinášející ve výsledku nic nového. Zaujme jen základní myšlenkou, z níž se ale podařilo vykřesat sotva polovinu jejího potenciálu. Přesto to není úplně špatné a přenesete-li se přes typicky monotónní hratelnost, nemusíte být zklamáni.