Jaké to složité dilema... Legendy versus pravda, literární díla versus historie ... KDE je pravda? A KDE začíná legenda?
Troufnete si odpovědět? Myslíte si, že pověsti o krvelačném upírovi Drákulovi jsou založeny na pravdě? Inu, nedá se říci, že by to byla jen snůška prachsprostých výmyslů a báchorek na strašení zlobivých dětí. Kníže Drákula, celým jménem Vlad III Dracula, skutečně existoval a na konci patnáctého století vládl Transylvánii (což je oblast v Rumunsku). Nebyl to sice upír v pravém slova smyslu, přesto byl však s krví spjatý opravdu pevnými pouty. Podle dochovaných historických pramenů to totiž byl jeden z nejkrutějších a nejsadističtějších vládců, jaké kdy tento svět zažil. Zatloukání hřebíků do hlavy, usekávání nosu, vydloubávání očí, vaření za živa nebo mrzačení pohlavních orgánů, to vše bylo na Drákulově denním pořádku. Přímo se vyžíval pohledem na mučené lidské bytosti a to především na jejich ukůlování, kdy oběti vrazili špičatý kůl do zadnice a protlačili ho celým tělem dokud nevylezl z úst... (všem, kteří zrovna při čtení této recenze svačí, obědvají nebo večeří, přeji dobrou chuť :-))
Nechme ale tyto zvrhlosti a ohavnosti, kterými je Drákulův skutečný život opleten, na pokoji a věnujme se jeho druhé tváři... té smyšlené. Jako vládce - tyrana zná Drákulu opravdu málokdo, naopak jako krvelačný upír je proslavený snad po celém světě.
Celou tuhle mystifikaci má na svědomí britský spisovatel Bram Stoker, který si Drákulu zvolil jako hlavní postavu pro svoje stejnojmenné literární dílo. Hra Dracula: Resurrection navazuje na slavný Stokerův román a pokud mě paměť neklame, je to snad jediná pořádná upírská hororová adventura, co kdy vyšla. Její děj je situován, jak jinak, do prostředí Transylvánie, avšak nikoli do období života skutečného knížete Drákuly, ale o několik stovek let později.
BORGO, 1897
Nacházíme se mezi zasněženými kopci lesnaté krajiny osvícené stříbrným měsíčním svitem. Z povzdálí jsou slyšet tajemné křupavé zvuky, které se neustále přibližují a zesilují. Najednou se zpoza temného stínu vyhrne trojce zahalených mužů táhnoucích staré rozvrzané sáně. Sáně, na kterých je naložena obrovská dřevěná bedna s černým znakem okřídleného draka... O kousek dál, za mezí vedle lesní cesty, se schovávají další tři osoby - jednou u nich je Jonathan Harker, známý zabiják upírů, dále pak jeho snoubenka Mina a přítel Quincy. Trojce hrdinů s puškami v rukou zpozorní ve chvíli, kdy se nedaleko od nich objeví sáně s mužským spřežením. Jakmile se dostanou na dostřel, spustí Jonathan a jeho společník prudkou palbu, která trojici překvapených mužů odežene a uprostřed cesty zůstanou jen osamocené sáně s tajemně vyhlížející bednou. Zbývá už jen jediné - mečem probodnout obludu, která uvnitř bedny zlověstně vydechuje... Drákula nakonec na následky bodného zranění a svitu paprsků právě vycházejícího slunce umírá, ovšem nějaké ty stopy po sobě přeci jen zanechává... Stopy v podobě dvou krvavých teček na půvabném krčku překrásné Miny.
LONDÝN, 1904
Během uplynulých sedmi let se mnoho změnilo. Jonathan se s Minou oženil a na Drákulu už málem zapomněli, když tu najednou se stalo něco zvláštního. Jednoho dne po ránu Mina pocítila něco tajemného - jakousi sílu, která jí připomínala Drákulu a nutila ji vrátit se do jeho opuštěného sídla v Transylvánii. Všechno to bylo natolik silné, že tomu Mina nakonec podlehla a bez váhání do Drákulova zámku odcestovala. Ani pod vlivem temných sil však nezapomněla na svého milovaného manžela, kterému zanechala alespoň dopis na rozloučenou. To Jonathan samozřejmě nemůže nechat jen tak, okamžitě se vydává do Transylvánie zachránit Minu a již podruhé skoncovat s odporným Drákulou. A tentokráte snad již nadobro.
Jonathan se dostává pod vaši kontrolu na zasněžené lesní cestě nedaleko polorozpadlého hostince. Bezprostředně po několika prvních krůčcích vám bude naprosto jasné, že máte tu čest s opravdu tajemnou a hororovou hrou. Temné lesy plné zlověstných stínů spolu s šumem větru občas doplněným houknutím sovy vám naženou hned od počátku husí kůži. Neustále budete mít obavy o svoji bezpečnost, a to i přesto, že ve hře prakticky nelze nikdy zemřít. Rozhovory s vystrašenými starousedlíky, pokoje s vrzající podlahou a s česnekem zavěšeným u oken i u postelí - to všechno vám bude nahánět podvědomý strach.
Není to ale jen les s přilehlým hostincem či hřbitovem, který vám dokáže rozbušit srdce na 140 bpm. Později navštívíte i opuštěné podzemní štoly a Drákulův polorozpadlý zámek, ovšem co se mě týče, nejpůsobivější byl přeci jenom les se hřbitovem. Prostě a jednoduše - neobvykle hutná atmosféra je právě tím, co vás u téhle hry dokáže udržet dlouhé hodiny a nechá vás zapomenout na všechny tělesné potřeby, na manželku i na dítě, které si mezitím bez vašeho vědomí hraje na vysokém balkóně bez zábradlí. Pokud si ale myslíte, že budete v téhle hře hromadně vraždit upíry a zatloukat jim do hrudi dřevěné kůly, musím vás zklamat. Vaším jediným cílem zůstává "pouhá" záchrana milované manželky Miny ze spárů zubatého Drákuly.
Snad ještě více než u kterékoliv jiné hry se na jedinečné Drákulově atmosféře podepsalo téměř bezchybné technické zpracování. Základem úspěchu je grafika - respektive design všech lokací a jejich grafické provedení. Opuštěné chodby hradu plné pavučin, větévky stromů, praskliny ve zdech - prostě všechno je neuvěřitelně detailní a působivé. Grafika si tedy jednoznačně zaslouží moji pochvalu. A pokud design a grafiku herních lokací "pouze" pochválím, musím herní animace vyzdvihnout až do nebes. Celá hra je totiž doprovázena množstvím doslova dechberoucích videosekvencí. Vzpomenu-li například na dlouhou jízdu důlním vagónkem nebo na omráčení jednoho z Drákulových přisluhovačů velkou cedulí -
to vše vypadalo naprosto úžasně a mě při tom běhal mráz po zádech. Formou videosekvencí jsou udělány i všechny rozhovory, během kterých můžete sledovat nádherně vymodelované herní postavy a obzvláště detaily jejich obličejů, kdy vám dozajista neunikne jediný chloupek na bradavici, jediná vráska na čele či dokonce krvavá žilka v oku! Škoda jen, že tak nádherně vymodelovaných postav během hry potkáte sotva jednu desítku. Ale i tak to stojí za to. Ještě dlouho budu mít v paměti překrásné polonahé upířice, které mi tančily přímo před frňákem a já nestačil kulit oči, protože tak dokonalý motion capturing jsem už dlouho neviděl (oproti Drákulovi se postavy v Atlantisu 2 pohybují stejně ladně jako solné sloupy).
Už tak skvělým animacím dala ještě více vyniknout skvělá tajemná hudba filmové kvality, která jinak během hry samotné nikdy nezazněla (což je na druhou stranu velká škoda a já si značím první menší mínus). Dabing všech (deseti) postav byl taktéž bezchybný - zamrzí snad jen absence titulků, nicméně vzhledem k tomu, že si ve hře příliš konverzace neužijete, to není nic katastrofálního (přesto to ale znamená druhé menší mínus). O zvukových efektech jsem se již zmiňoval - bez nich by hustota Drákulovy atmosféry zřídla na polovinu.
Co se herního inferfacu týče, patří do dnes již zcela zaběhnutého standardu - hra je postavena na enginu, který umožňuje se na jednotlivých lokacích volně otáčet o 360 stupňů.
Podobně jako v Atlantisu 2 mi vadil pevný kurzor ve středu obrazovky a můžete mi věřit, že obzvláště při "pixelhuntingu" je rychlé pohybování herního pozadí docela nepříjemná zátěž pro oči. Zamrzelo i to, že průchody mezi lokacemi již tradičně nebyly vyplněny jakoukoliv animací (až na pár výjimek), naštěstí ale vše zachraňovaly bombastické videosekvence, o kterých jsem se již zmiňoval.
Velmi zajímavě je v Drákulovi vyřešený inventář. Má tvar velkého prstence, po jehož obvodu je rozmístěno celkem dvacet pozic pro předměty. Pokud na kterýkoliv z předmětů najedete myší, objeví se uprostřed prstence jeho detailní zvětšenina. Na rozdíl od většiny ostatních adventur nelze v inventáři předměty mezi sebou kombinovat, což někomu může vyhovovat, jinému zase ne. Každopádně to jedna z věcí, která nepatrně snižuje obtížnost hry. A o té právě teď bude řeč.
Doposud jsem Drákulu představoval jako po všech stránkách skvělou adventuru, jednoznačně nejlepší, jaká zatím v tomto roce vyšla. Bohužel, i přesto přezevšechno si musím termín "dokonalá hra" schovat do kapsy na někdy jindy. Drákula má totiž dva docela podstatné nedostatky, jejichž spojením klesá hodnota hry o třídu dolů. Těmi nedostatky jsou přílišná jednoduchost a nízká rozsáhlost hry, z čehož zcela logicky vyplývá krátká hrací doba. Všechny úkoly jsou přísně logické a přímočaré - hra má sice přímo drtivý spád,
o to vyšší daň v podobě nečekaně brzkého konce zaplatíme. O většině z celkem 40 inventářních předmětů budete už předem vědět kde je použít, navíc pokud je vytáhnete z inventáře na správném místě, objeví se kolem nich zelený kruh, čímž získáte naprostou jistotu, že je používáte na správném místě. Můj tradiční systém "všechno-na-všechno" jsem nepoužil ani jednou a v celé hře jsem zatuhnul pouze dvakrát, shodou okolností v obou případech kvůli důmyslně skrytému či nenápadně malému předmětu.
Co tedy říct závěrem? Nebýt oné opravdu krátké hrací doby, stal by se z Drákuly opravdový adventurní hit. Měl by k tomu všechny předpoklady: slavný literární námět, napínavou zápletku, působivou atmosféru a skvělé technické zpracování. Přesto je Drákula hrou, kterou bez problémů dohrajete během jednoho dne, což je například oproti týdenní pařbě Gabriela Knighta 3 opravdu směšné... Pokud ale máte dostatek peněz a nezdráháte se je utrácet za krátkodobou zábavu, pak vám mohu Drákulu vřele doporučit. Máte-li rádi adventury, určitě se skvěle pobavíte.
| Dracula: Resurrection | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
