RECENZE: Devil May Cry 4 SE je patrně nejzbytečnější remake všech dob

Legendární japonská mlátička Devil May Cry 4 se vrací po sedmi letech. Marně však přemýšlíme proč.

Tak se nám situace s remaky, remastery, speciálními edicemi a vůbec všemi dalšími honosnými tituly, pod nimiž se skrývá prachsprosté recyklování starého obsahu, začíná pomalu, ale jistě vymykat z rukou. Nevadí mi samozřejmě, že někdo znovu vydává klíčové tituly z minulé generace konzolí na tu novou, která je pro mnoho lidí tou vůbec první. S povděkem kvituji i rekonstrukci starých legendárních her, na nichž jsem vyrůstal a které už dnes zhusta ani nelze spustit. Ale při vší úctě, čtvrtý Devil May Cry, jenž sice ve své době (rok 2008) zaznamenal zasloužený úspěch, nepatří ani do jedné této skupiny.

Devil May Cry 4: Special Edition

Série DMC, původně plánována jako jakási odbočka Resident Evilu, je v jistých kruzích brána jako kultovní záležitost, pro ostatní je to pak spíše důkaz japonské ujetosti. Titulní postava je namyšlený hezounek, který se s gigantickým mečem v jedné ruce a pořádnou bambitkou ve druhé probíjí zástupy nepřátelských démonů.

Důraz je kladen především na stylovost, tedy řetězení dlouhých nepřerušovaných komb, přičemž hlavní hrdina se spíše než o vlastní život bojí o to, aby se mu nerozcuchala ofinka. Celé je to divné, nedává to příliš smysl, ale pokud dokážete vypnout racionální uvažování a netrpíte epilepsií, také proklatě zábavné. Čtvrtý díl je pak přes řadu specifik vnímán jako ten vůbec nejlepší. To jsou tedy důvody, proč remake vznikl. A nyní se vám pokusím nastínit, proč to podle mého mínění nebyl až tak dobrý nápad.

Zaprvé jde až o čtvrtý díl série. Pokud tedy nemáte zkušenosti s těmi předchozími, nebudete příliš tušit, která bije a všechny animace se stanou jen přehlídkou machistických póz, vnadných ženských tvarů a bizarních dialogů. Právě proto se tvůrci rozhodli celou sérii restartovat a kdo chce do rozjetého vlaku nastoupit, měl by tak udělat letos (!) vydaným remakem Devil May Cry, nikoliv sedm let starou hrou, která se odkazuje na 14 let starého předchůdce.

Devil May Cry 4: Special Edition

Ale mnohem horší je fakt, že spousta použitých herních mechanik je více než zastaralá. Samotný princip honění se za lepším skóre, které má možná dopad na hráčovo ego (a získané achievementy), ale jinak hlouběji hru neovlivňuje, je podle mého již překonaný. 

Příběhem lze proběhnout i na jednu z vyšších obtížností poměrně hladce a i když mé výsledné hodnocení připomnělo působení na střední škole (nedostatečné od shora až dolů), jede se dál až k závěrečnému souboji s bossem. Statické úhly kamery a věčné nahrávání nových obrazovek (byť velice rychlé) také nejsou zrovna principy hodné 21. století. 

Jako vrchol zoufalosti už dnes působí neustálé recyklování obsahu. Velkou část původní hry totiž absolvujete v kůži druhé postavy, s níž opětovně procházíte ty samé lokace. A teď si představte, že tím největším tahákem speciální edice jsou tři nové postavy, s nimiž si to samé můžete projít ještě dvakrát. Pokud je DMC4 nejoblíbenější hrou vašeho života, tak patrně budete na vrcholu blaha, ostatním stejně doporučím hrát za původní postavy, protože jejich kampaň obsahuje i nějakou tu příběhovou omáčku okolo.

Žádný jiný tahák tu už není. Původní japonský dabing je pro většinu také spíš zajímavůstka než skutečně použitelná věc, lehce vyšperkovaná grafika pak stejně nedosahuje dnešnímu průměru ani po kolena, obzvláště „džungle“ je vyloženě hnusná a 1080p v 60fps to prostě nevylepší.

Pro koho to vůbec je?

Devil May Cry 4: Special Edition

Devil May Cry 4 SE je dobrou hrou, o tom žádná. Nicméně marně přemýšlím, kdo může být cílovou skupinou. Jelikož ve své době prosvištěla všemi platformami, dá se předpokládat, že kdo opravdu chtěl, ten si ji mohl zahrát.

Pokud si někdo nenašel sedm let čas, těžko hledat důvod, proč by to měl dělat zrovna nyní, v době, kdy už se herní průmysl přeci jen posunul zase o nějakou tu úroveň dál. A hardcore fandové už ji stejně dávno mají a názory nějakého pisálka jim můžou být zcela ukradené.