Devil May Cry 4 – ženy, krev a rock 'n' roll

Nové konzole, nový díl s novým hrdinou v hlavní roli. Hratelnost? Možná ne nová, ale pořád setsakra vynikající.

Devil May Cry 4

Člověka dnes už ani nijak nepřekvapí, když hra začíná pořádným průšvihem. Typicky se zjeví šmejd z vesmíru a naším úkolem pak bývá emzáky hladit tak láskyplně, až je zcela vyhladíme. Ale že by na začátku ve vzduchu visela hrozba zmeškaného rande? Možná jsme to už někde viděli, ale standard to rozhodně není. A když při následné kolektivní motlitbě vpadne do chrámu hrdina předchozích dílů Dante a jediným výstřelem sejme Jeho Svátost, člověk se neubrání pocitu, že dneska to je asi „fakt blbej den“.

A úplně nejlepší na tom je, že vás to v prvé řadě bude bavit.

Rázem zavládne zmatek skoro stejně velký jako při otevírání Potěmkinova obchoďáku Český Sen, ale protože je na scéně nový hrdina Nero, který byl mimochodem už na odchodu, protože modlení ho nebavilo a do sluchátek si zrovna dneska s sebou vzal nic moc empétrojky, začne nastalou situaci bez prodlení řešit. S Dantem si vymění pár sekanců a zhruba stejně drsňáckých hlášek a náš ambiciózní Nero dokonce slavně zvítězí, jenomže toto vítězství trvá asi tak tři sekundy, protože pak se mečem probodnutý Dante díky své démonické osobnostní složky sebere a kudy přišel, tudy zase odejde. Tedy dírou ve střeše. A tak se nedá nic dělat, Nero se musí vydat v jeho stopách, aby ho dostihl a znovu zapíchl. Teď už snad definitivně.

A to je úvod, který dokáže zaujmout i pobavit, přestože to takto v psané podobě nemusí vypadat. Ostatně, pokud jste s některým z předchozích dílů již měli tu čest, tak víte, že série DMC byla vedle parádní akce vždy i značně stylovou záležitostí. A ve čtvrtém dílu tomu pochopitelně není jinak, dokonce se bez problémů dá říci, že šli tvůrci ještě dál. Nero je zde vylíčen jako největší floutek z celé Kanady, jenž dává dívce svých snů okázale najevo, že ho vlastně obtěžuje, ale to pouze v okamžicích, kdy ona nevidí, jak za ní i s dárkem spěchá, až se mu práší za patami. A když se poprvé setká s lovkyní démonů Glorií, která se zjeví v oblečku, díky němuž o ní víme prakticky všechno hned na první pohled, neví kam by uhnul očima. Když ale dojde na bitky, je zcela suverénní, takže si může dovolit i takové věci jako zastavit útok prvního bosse tak, že zapíchne špičku svého meče do špice kolosálního meče soupeře. Nero je zkrátka stylař jako nikdo jiný.

Jak už ale je v sérii zvykem, i tento hlavní hrdina musí mít něco z démona. V tomto případě se jedná o jeho démonickou ruku, která je v prvé řadě vynikajícím pomocníkem v boji. A jelikož se předchozí věta dá považovat za krásný oslí můstek, řekneme si teď něco o boji. Famózní. Nestačí? Ok, takže trochu detailněji. Nero disponuje klasickou výbavou v podobě meče a pistole, což mu dává velmi slušné přesvědčovací možnosti, ale díky démonické ruce se z Nera stává skutečně nekompromisní potírač démonů. Touto rukou totiž může provést velmi sliný úder, jenž v kombinaci s případným následným třískutím nabodnutým soupeřem o zem, dokáže slušně nalomit zdraví i leckteré tužší bestii. Největší krása ale spočívá v možnosti ruku „natáhnout“, a tak si k sobě na porážku přisunout některou ze vzdálenějších potvor.

Všechny bojové možnosti lze pochopitelně opět skládat v pohledná a místy snad až zběsilá komba, která mohou vypadat zhruba takto. Zaměříte si démona a podniknete na něj silný výpad mečem. Pak si ho přitáhnete a aplikujete úder rukou. A pokud ještě nemá dost, tak ho dorazíte pár ranami z pistole. Zní vám to docela nic moc? A co třeba tohle? Začátek je stejný, ale místo střelby z pistole si démona zvednete mečem do vzduchu a tam ho doděláte několika seky nebo údery. A až to tam vyřídíte, tak ryhle přepnout na další mrchu a rukou si ji vytáhnout k sobě pěkně nahoru a pak další a další. Fantazii a krvavé kreativitě se zde meze nekladou. Pokud se tedy zadaří pěkně navazovat jednotlivé pohyby a v dostatečném okolí je dostatečný počet nepřátel, dochází někdy až k situacím, které nám připomínaly staré 2D bojovky na automatech, kde bylo možné provádět když ne nekonečná, tak rozhodně značně dlouhá komba.

Hra ale není pouze o ukrutné akci, a tak dojde i na nějaké ty rébusy.

A úplně nejlepší na tom je, že vás to v prvé řadě bude bavit. Když tady před chvílí padla zmínka o kreativitě, nejednalo se jen o nějaký ubohý pokus o květnatý projev, ale je to do značné míry pravda. Bossové a někteří tužší protivníci sice nedovolují úplně libovolný způsob boje, respektive dovolují, ale ne vše je efektivní, ale s řadovými pěšáky si můžete dělat doslova, co chcete. Nejednou se přistihnete při úvahách, jak by bylo nejlepší a nejhezčí je vyřídit. Budete sami hledat co možná nejdivočejší kombinace úderů a to víceméně pouze proto, že je fajn se na to koukat. A skutečnost, že při hodnoceních po konci každé mise se zohledňuje i stylovost boje, bude bezpochyby až na druhém místě.

Další dobrou zprávou pak je, že těchto brutálních orgií nebudou ušetřeni ani úplní začátečníci. Vedle obtížnosti Human je zde totiž ještě možnost nastavit si částečně zautomatizovaný boj, což není žádné usnadnění pro tělesně postižené, ale velmi vítaná možnost, jak si hned napoprvé hru opravdu skvěle užít. Dalo by se zhruba říci, že s tímto nastavením nemusíte pro předvedení krvavého baletu nejvyší vizuální úrovně striktně mačkat složité kombinace tlačítek, ale stačí tak říkajíc jen jakési náznaky těchto kombinací. Pro upřesnění ale zdůrazněme, že nejde o tupé mačkání jednoho tlačítka, na základě čehož by Nero předváděl spektakulární kolenotoče – pořád musíte samozřejmě vědět, co kdy chcete udělat a proč to chcete udělat, ale hra vám s tím zkrátka tak trochu pomůže. Popisuje se to docela těžko, ale funguje to parádně. Hra vás nefrustruje požadavkem na zcela přesné ovládání, ale ani vám v tomto ohledu rozhodně nedá nic zadarmo.

Takže vám samozřejmě nedá zadarmo ani žádné ze zdejších vylepšení. Cestou vypadávají ze zabitých nepřátel barevné orby, které slouží jednak k doplnění zdraví a jednak jako platidlo. Mezi misemi a u speciálních soch si za ně pak můžete koupit předměty jako například obdobu lékárniček a podobně. Důležitější jsou ale takzvané duše, které získáváte po dokončení každé mise. A za ně se dají koupit vylepšení jak zbraní, tak Nerových schopností. Můžete si tak koupit třeba prodloužení dosahu vaší démonické ruky (mimochodem, hodí se i pro sbíraní orbů z nedostupných míst) nebo nové útočné i úhybné pohyby. Vedle toho se v levelech dají najít i speciální tajné mise, za jejichž splnění lze získat další vítané bonusy. Najít všechny tajné mise je ale dost slušný oříšek, jsou totiž většinou porůznu dobře schované. Jejich nápň je různá a čím dál těžší. Začíná to pouhým pobitím všech potvor, ale zvládnout třeba rozmlátit všechny sochy tím, že po úrovni posouváte speciální „čepelové stojany“, to už není jen tak. Docela fajn mise pak je třeba v kontextu s výše uvedným úkol, kdy musíte sejmout ve vzduchu pět mrch, aniž byste se mezitím dotkli země.

Hra ale není pouze o ukrutné akci, a tak dojde i na nějaké ty rébusy. Jedná se o věci poplatné akčnímu žánru, takže většinou něco na způsob „najdi, přines, použij“, ale řešit tady něco na způsob ultimátně obtížných sudoku, to by v tomto případě fakt nebylo to pravé. Pochválit tedy musíme i fakt, že pokud je potřeba nějaké puzzle vyřešit, hra vám vždy zcela jasně naznačí, že pokud to nevyřešíte, dál se nedostanete. Sice to automaticky neznamená, že byste nemohli zmateně pobíhat sem a tam, ale když už nic, tak alespoň víte, že něco musíte udělat a že pomlácení všech démonů to není.

A zase ta sodomie!

Asi nejsme sami, koho velmi pobavila nedávná zpráva o tom, že jistá americká psycholožka označila mazlení dvou pohledných ufonek ve hře Mass Effect za „sodomii“. V tom případě by ale neměla vidět Devil May Cry 4. Protože jednak je hra krvavá, násilná a „sodomie“je zde navíc taky. Před soubojem s jedním z bossů totiž budete svědky vášnivého reje dvou démonických víl. Ty jsou sice taky namodralé a navíc docela průsvitné, takže se jeví spíše jen jako siluety, ale nemravné výjevy je potřeba potírat bez milosti. Navíc je zde Gloria ve velmi odvážném kostýmu, který sice nemá se sodomií nic společného, ale nejeden počestný občan by došel k závěru, že celková image Glorie je vyloženě Sodoma-Gomora :-).

A stěžovat si nebudeme ani na technické zpracování. Grafika je krásně ostrá a hladká a většinou se nese v duchu příjemných sytých barev. Vizuální dojem je tak i díky povedeným efektům velmi dobrý, přestože k dokonalosti mu chybí docela dost. Tak třeba pohyb hlavního hrdiny by na konzolích dnes již současné generace nemusel být tak prkenný a našlo by se ještě i více různých jednotlivostí. Nic to ale nemění na faktu, že hra působí značně atraktivně a je na ni velmi příjemný pohled. A ten je podpořen i dobrým ozvučením – o zvuky zběsilé bitky zase ani tak nejde, ale dost slušný dabing a našlápnutý rokec, který avizuje, že zase jednou poteče krev a hraje po celou dobu tohoto krveprolití, dodávají hře tu správnou šťávu.

Má ale tedy Devil May Cry nějaké chyby? Má a není jich málo. Tak například díky povětšinou fixní kameře ztrácíte dost často přehled o tom, odkud jste přišli a kam jdete. Na rozdíl od proslulé hitovky Marka Ebena ale aspoň víte, kdo jste. Nakonec se pochopitelně vždy najdete, protože v rohu obrazovky je k dispozici malá mapka, ale tak trochu to narušuje plynulost herního zážitku. Stejně jako časté loadingy. Zdejší lokace se za obrovské rozhodně označit nedají, ale přesto každé dveře znamenají loading. Jedná se sice jen o krátkou animaci, kdy se obraz rozostří a za okamžik se objevíte už v další místnosti, ale není to zkrátka ono. Na druhou stranu, tuto metodu Capcom použil už v prvním Resident Evilu, takže si ji asi hlídá v šuplíku s rodinným stříbrem. V rámci férovosti je ale potřeba dodat, že v kombinaci s častými krátkými animačkami to vytváří poměrně dynamický dojem, respektive pocit, že se pořád něco děje. A co dál? Třeba skutečnost, že když někde rozmátíte všechno, co rozmlátit jde a po čase se tam vrátíte, všechen nábytek je opět na svém místě, což tedy víceméně platí i o nepřátelích. Zkrátka takovýchto podivností, nelogičností a chyb je zde opravdu docela dost.

To ale rozhodně neznamená, že by byl DMC4 špatnou hrou. Naopak, dokonce by se dal i označit za současného krále akčních her na nových konzolích. Není tak obtížný jako Ninja Gaiden a upřímně řečeno, Nariko má sice nejkrásnější zadeček, přinejmenším tedy na aktuálních konzolích, a s čepelemi se umí ohánět více než slušně, ale Nero je zkrátka větší stylař. Devil May Cry 4 je zkrátka po všech stránkách velmi příjemná akční hra, která má v rukávu navíc několik trumfů, kterými jistě dokáže oslovit i hráče, kterým rychlé akční tituly neříkají prakticky nic. Jistě, jak bylo zmíněno, hra má spoustu drobných nedostatků, ale celek je splácaný natolik dobře, že šetřit v tomto případě hodnotícímí procenty, to už bychom se museli považovat za „akademiky“ typu Katovna, a na to se zatím ještě fakt necítíme. Závěr je tedy značně neoriginální, ale nic jiného se snad v tomto případě ani říci nedá. Tak tedy: Dante je mrtev, ať žije Nero.