RECENZE: Svět potřebuje více her jako je český Chuchel

Máme teprve počátek března a už tu máme druhou hru z české produkce, která má našlápnuto k celosvětovému úspěchu.

České studio Amanita Design má ve světě počítačových her unikátní postavení. Slovo design totiž v jeho názvu není jen tak z plezíru, estetická stránka jejich děl je pro ně to nejdůležitější, a to často i na úkor herních mechanismů.

Úvodní idylka hlavnímu hrdinovi dlouho nevydrží.

Tváří studia je dlouhá léta jeho zakladatel, multižánrový umělec Jakub Dvorský. Jenže jak dokazuje Chuchel, tvorba jejich her není one-man show. Ba naopak, největší předností studia je fakt, že dokážou dokonale propojit unikátní tvorbu vzájemně blízkých umělců, kteří dohromady vytváří něco, co nemá (nejen) na naší scéně obdoby.

Sice jste právě na stránce věnované počítačovým hrám, ale hodnotit Chuchel jen z hlediska jakéhosi nejasného pojmu „hratelnost“ je hloupost. Ruku na srdce, pokud bychom ho rozebrali na kost, zjistíme, že veškeré hráčovo snažení je postaveno na principu pokus/omyl. Což nás posouvá někam do roku 1991 kdy frčeli kultovní Gobliiins. Jenže fakt, že v Chuchlovi nenajdete žádnou výzvu ani svobodu při řešení problémů z něj nedělá špatnou zábavu. Možná je proto lepší oprostit se od svazující klasifikace počítačová hra a vnímat Chuchla třeba jako interaktivní večerníček. Asi jako kdybyste mohli klikat na medvídky z Potkali se u Kolína.

Chuchel sice možná vypadá infantilně, ale zaručeně pobaví i všechny dospělé.

Ostatně seriálové formě odpovídá i samotná struktura hry. Najdeme tu celkem 30 samostatných obrazovek, které jsou v podstatě nezávislé a obsahují jediný úkol. Hlavní „hrdina,“ kterým je roztomilý černý… ehm… chuchel, zoufale touží po obyčejné třešni. Jenže jde o sisyfovskou snahu, protože pokaždé kdy se mu podaří ji získat o ní zase rychle přijde. Každá scéna pak funguje zcela samostatně a nezávisle na předchozích, v jádru jsou si přitom velice podobné. Pokaždé nám autoři představí novou sadu objektů na něž musíte ve správném pořadí klikat.

I díky neustálým transformacím hlavního hrdiny připomíná Chuchel večerníček Pojďte, pane, budeme si hrát.

Takhle popsáno to zní nudně, ale ve skutečnosti je to přesně naopak. Díky nekonečné zásobě vtipných animací je zjišťování toho, který objekt co dělá, ještě zábavnější než přemýšlení o tom, jak na sebe jednotlivé akce navázat. Přemýšlení ostatně často ani není potřeba, v některých „levelech“ jen donekonečna opakujete stále stejnou činnost, dokud se nedostaví kýžený efekt.

Na závěrečné titulky se bohužel podíváte už za nějaké tři hodiny, nutno však poznamenat, že v tomto krátkém čase hra nemá slabé místo. Kreativita autorů nezná mezí a na hráče se nové podněty valí v takovém tempu, že až hrozí přehlcení. 

Autoři na vás po celou dobu chrlí nové a nové nápady.

V jednu chvíli budete hrát místní variaci na Pacmana, o chvíli později se z Chuchla  stane Flappy Bird a v dalších minutách tu máme pokus o seriózní hádanky. Za každé kliknutí jste odměněni jednou ze stovek skvělých animací. Často jde úplné ptákoviny, u nichž se skoro člověk stydí, že se směje, ale ono to prostě funguje.

Nespoutaná kreativita se na nás valí v takovém množství, že doporučuji hru vhodně dávkovat. Díky naprosté absenci jakýchkoliv „zákysů“ není problém jí prolétnout na jeden zátah, ale pokud si ji budete dávkovat jako dobrou whiskey, určitě z ní vytěžíte víc.

Hudba od kapely DVA je neodmyslitelnou součástí hry.

Aby byl výsledný koktejl kompletní, musíme samozřejmě zmínit i zvukovou stránku, o kterou se postarala hudební skupina DVA. Zcela upřímně se přiznám, že mě jejich hudba nejen nikdy příliš nebrala, ale k jejich „hitu“ Tatanc jsem si vyloženě vypěstoval nepřekonatelnou averzi. Jenže jejich infantilní eklektický styl, ve kterém na sebe zběsile vrší hromady často vyloženě protichůdných nápadů, v Chuchlovi najednou dává smysl. A není to jen doprovodná hudba, každá sebemenší akce vyvolává ve hře i zvukovou reakci, která často řekne více než dění na obrazovce.

Chuchel prostě nejde než doporučit naprosto všem bez výjimky. Je to krásná nenáročná hra, přitom není ani trochu hloupá. Je to už teď instantní klasika, která daleko převyšuje žánr hranice České republiky i samotného herního rybníčku. Není nad čím váhat, Chuchla prostě nejde nemilovat.