Bionic Commando – mám jednu mechanickou ruku dlouhou

Bionic Commando není nejznámější značkou od Capcomu, ale své jméno má. A ani tentokráte si ho nekazí.

Bionic Commando

Bionic Commando je sice šestou hrou v sérii, ale navazuje na Bionic Commando (druhý díl), které se objevilo poprvé v roce 1988 pro NES a vyšlo také v minulém roce pro Playstation 3, Windows a Xbox 360 jako remake pod názvem Bionic Commando Rearmed. Remake mělo na starosti studio GRIN, které má na „triku“ také recenzované Bionic Commando. Ale dost herní historie, ta asi není to, co by většinu z nás až tak moc zajímalo.

Nové Bionic Commando se odehrává v době cca 10 let po událostech ve verzi pro NES. Hlavní postavou je Nathan Spencer, který býval jedním z členů elitní jednotky lidí, kteří měli v těle implementovány bionické části. Nathan je vlastníkem bionické ruky, která je poměrně silná, dokáže se mnohonásobně prodlužovat a prostě se s ní dají provádět věci, o kterých si my, vlastníci obyčejných pazour z masa a kostí, můžeme nechat jen zdát.

Hra hodně sází na to, že chytíte „rytmus“, protože houpání není vůbec jednoduché.

Ovšem vláda tuto jednotku zradila, uvěznila Nathana a chystala se ho poslat do věčných bionických lovišť. Než se tak stalo, v Ascension City došlo k obrovské katastrofě, za kterou měli podle všeho stát teroristé známí jako BioReign. A tak byl Nathan vyslán do Ascension City, aby zjistil, o co jde. Pravda, není z toho zrovna nadšený, přece jen, pracovat pro někoho, kdo vás původně chtěl „obdarovat“ elektrickým křeslem nebo smrtící injekci, není to, co by si představoval.

Dané vyšetřování ovšem není nějak složité a spočívá v tom, že velení vás posílá z místa na místo a vaším úkolem je dostat se tam bez úhony a v případě potřeby odstranit každého, kdo by vás zdržoval.

Bionic Commando ale není až tak hrou akční, jako spíše platformovkou. Bionická paže je sice dobrou zbraní, ale ještě lepším „dopravním prostředkem“, u kterého, na rozdíl od MHD“ nehrozí, že se každý rok zvedne jízdné, za krk vám bude kašlat bezdomovec s rýmou a k zemi vás pošle senior, který zahlédne volné místo.

Ruka se dokáže udržet na drtivé většině povrchů a všechny levely nabízí dostatek prostoru pro to, abyste se houpali a šplhali, jak je libo. Místa, kde je možné paži využít, jsou zvýrazněna, takže by se vám nemělo stát, že se pokusíte naslepo chytit určitého bodu, což nakonec vyústí ve váš smrtící pád do hlubin.

Velmi často se můžete na žádané místo dopravit dvěma styly, buďto se budete houpat jako trošku steroidní Tarzan nebo půjdete po svých. První možnost je mnohem rychlejší, ale není to zase taková sranda. Hra totiž hodně sází na to, že chytíte „rytmus“, protože ono houpání není vůbec jednoduché. Zhoupnout se, chytit se dalšího objektu a zhoupnout se dál, zvládnutí chce dost cviku.

Pokud si to špatně načasujete, pak jednoduše řachnete k zemi, což v lepším případě znamená, že se vrátíte k prvnímu bodu, od kterého jste se začali přesouvat a zkusíte štěstí znovu, v tom horším spadnete buďto do vody, kde (pokud se včas nedostanete na břeh) dojde k utonutí, nebo sletíte z příliš velké výšky na to, abyste to přežili.

Cheickpointy jsou sice rozloženy docela blízko u sebe a samotné úrovně nejsou příliš rozsáhlé, ale pokud nejste neomylní a nehrajete 20 hodin denně, pak není žádnou výjimkou, že některé úseky budete opakovat deset- a možná i vícekrát. Není to naštěstí tak frustrující, jak to zní, ale občas už se blíží hranice, kdy byste nejraději hodili ovladač na obrazovku a řvali tak hlasitě, že by popraskaly okenice.

Na nepřátele čas od času narazíte, ale primárně jde opravdu hlavně o přepravování se.

I po polovině hry jsme občas měli problémy na první pokus dostat se tam, kam jsme chtěli. Ale je třeba zopakovat, že překvapivě není míra nervozity až tak vysoká, aby se z Bionic Commanda stala záležitost hratelná jen pro masochisty, kteří se u paření potí jako sumista při dvouhodinové jízdě na rotopedu. Capcom už vypustil do světa mnohem náročnější kousky, obtížnost je tu volitelná, takže pokud nemáte chuť si trhat po dvaceti minutách vlasy, zvolte si nižší.

Levely nejsou v drtivé většině rozsáhlé, respektive vizuálně ano, ale hra vám dává jasně najevo, kudy jít a pokud náhodou budete rebelovat, máte smůlu, protože se objeví symbol, který naznačuje, že místo je radioaktivní a v případě, že se budete na nežádané pozici zdržovat dlouho, čeká vás nevyhnutelně smrt.

První polovinu hry strávíte mezi polorozpadlými budovami zničeného města, popřípadě v tunelech pod ním, následně se ale dostanete do zelení oplývajícího parku, který působí svou rozjařeností docela optimisticky. Obvykle se můžete pohybovat v několika rovinách, protože bionická ruka umožňuje šplhat hodně vysoko, k čemuž i hra vybízí a nabízí spoustu plošinek.

Jestliže máte obavy z toho, že když se neustále houpete a skáčete sem a tam (zkraťme to, jste neustále v pohybu), bude zlobit kamera, tak to překvapivě není pravda. Většinou pracuje dobře zabírá ty nejlepší úhly, takže za to musíme tvůrce pochválit.

Na nepřátele čas od času narazíte, ale primárně jde opravdu hlavně o přepravování se. Když dojde na ne zrovna přátelské setkání s vojáky/roboty, přijdete na to, že není žádná legrace se jich zbavit. Někdy je možné „hrdinsky“ utéct, ale jindy se nedostanete dál, dokud nezlikvidujete všechny protivníky v okolí.

Utkáte se s obyčejnými vojáky, roboty se štíty, mechy, kteří se pohybují jako gorily, létajícími kovovými zabijáky a ještě s pár dalšími kousky. Není jich skutečně mnoho, ale odstranit je není žádná lagrace. K dispozici máte pár druhů zbraní (pistoli, kulomet, granáty, granátomet, raketomet), ale u všech platí, že munice je výrazně omezena. Jste tak nuceni mířit přesně a využívat zbraně jen v nejnutnějších případech.

Pro boj je účinná i bionická ruka. S lidskými rivaly lze udělat rychlý proces, stačí je chytit přitáhnout k sobě a praštit s nimi o zem nebo je vyhodit do vzduchu a mrštit s nimi proti nejbližší zdi, popřípadě se jich chytit vyskočit do vzduchu a přitáhnout se k nim. U robotů ovšem takto taktika nefunguje, ale i tak se vám bude bionická paže hodit. S její pomocí můžete chytit kámen nebo auto a mrštit je po nich, což jim pěkně poškrábe jejich plechové tělo.

Nathan, ač bionicky upravený voják, není moc odolný, takže není zrovna stavěný na to, aby vběhl do davu nepřátel a rychle se jich zbavil. Stačí pár výstřelů a je na zemi, takže je lepší útočit ze zálohy. Není zde klasický ukazatel zdraví, a tak pokud máte na mále, poznáte to podle rudnoucí obrazovky. A věřte, že ji uvidíte často.

Hyperaktivní studio Grin

Švédské vývojářské studio Grin se v posledních letech docela činí. Respektive především v tomto roce. Nejdříve pro nás připravila vcelku zábavnou střílečkou Wanted: Weapons of Fate, která docela zabodovala, následně vydala Bionic Commando, které také nezklamalo, a aby toho nebylo málo, vypustila další hru inspirovanou filmem Terminator Salvation (recenzi přineseme brzy), která ovšem nedopadla úplně nejlépe. Mezi největší úspěchy týmu patří první i druhý díl Tom Clancy´s Ghost Recon Advanced Warfighter.

Docela překvapivé je, že ani souboje s bossy nejsou nějak časté. Ale na druhou stranu, jsou vytvořeny tak, aby chvilku zabraly, a vyžadovaly spíše taktizování a využívání slabých míst, než abyste se vrhali do přímého souboje a bezhlavě pálili a mlátili kolem sebe bionickou rukou.

Vizuálně se má Bionic Commando čím pochlubit, některé exteriéry jsou opravdu nádherné a chvíle, kdy seskočíte z vodopádu a letíte do lesa pod sebou a přitom sledujete okolní horské hřebeny, jsou dechberoucí. Nathan je také vymodelován dobře a stejně tak i rozpohybován. Protivníci jsou na tom však už trošku hůře, ale není to nic, z čeho by vám praskly oční bulvy.

Škoda jen, že hra docela šetří mezilevelovými animacemi a příběh je vám naznačován hlavně hlášeními, kterými vás během levelů „obšťastňují“ vaši nadřízení a první delší animace se dočkáte až v pozdějších fázích hry.

Hudba sama o sobě je záměrně tlačena do pozadí, jelikož není nějak dynamická, ale protože většinu času trávíte přepravováním se na určený bod, což často vyžaduje slušnou dávku pozornosti, je dobře, že vás muzika neruší. Dabing je na velmi dobré úrovni, například Nathana namluvil zpěvák z Faith No More Mike Patton.

Přístupný je i multiplayer, který zahrnuje klasické módy jako Deathmatch nebo Capture the Flag. Maximální počet hráčů by měl být 10. Multiplayer tak trošku prodlouží vcelku průměrnou životnost hry. Pokud nebudeme sbírat veškeré skryté předměty, které jsou ukryté po úrovni, dá se hra dokončit za tři, čtyři odpoledne.

Bionic Commando jde tak trošku proti proudu, nesází primárně na akci, spíše se soustředí na platformové aspekty, a když konečně dojde na souboje, nejsou frenetické a uspěchané, ale spíše vyžadují určité strategické myšlení. Hra je docela náročná, ale vcelku zábavná. Pravděpodobně nejde o kousek, který za každou cenu musíte mít ve sbírce, a pokud byste si ho nezahráli, neronili byste slzy až do důchodového věku, ale za zamyšlení stojí, určitě má co nabídnout.