RECENZE: Assassin’s Creed: Syndicate je šlápnutí vedle

Letošní Assassin’s Creed nepřináší zásadní novinky. Více se soustředí na vylepšování a optimalizaci herních prvků, s nimiž přišel loňský díl Unity. Bohužel to opět nevyšlo.

Dějištěm letošní hry je industriální Londýn roku 1868. Věřte tomu, nebo ne, ale evropská metropole je ovládaná templáři, kteří mají prsty prakticky ve všem. Nezbývá tedy než nasadit rukavici se skrytou čepelí a templářské intrikáře opět svrhnout. Tentokrát v kůži dvojčat Evie a Jacoba Frye.

Dobrou zprávou je, že v rámci prozkoumávání Londýna můžete mezi hlavními protagonisty libovolně přepínat. Ta špatná? Na hledání rozdílů mezi jejich schopnostmi budete potřebovat lupu. Hned ze začátku se ukazuje, že Evie s Jacobem na osvobození Londýna nestačí, neboť templářské zájmy v ulicích nekompromisně prosazuje místní gang hrdlořezů.

Zatímco horkokrevný Jacob se tak koncentruje na vybudování vlastního syndikátu a likvidaci jednotlivých templářských bossů, Evie většinu času stráví hledáním mocného artefaktu, o jehož nalezení templáři usilují také.

Assassin’s Creed: Syndicate

Klišé jako hrom

Syndicate je další z oněch her, v nichž ani velkolepá výprava a skvělá atmosféra není schopna zakrýt vyloženě slabou dějovou linku. Její inspirací je evidentně první díl série, který se odehrával v době křižáckých válek. Mírná nostalgie není na škodu, zvlášť když vám asasínskou premiéru připomenou i momenty, v nichž vaše postava stírá z rány své oběti krev kapesníkem (v jedničce hrdinovi v tomto ohledu postačilo orlí pero). Problém je, že po celou dobu hraní máte pocit, že Jacob i Evie postrádají jakoukoliv identitu.

Do osvobozování Londýna se pustili v rozporu s rozkazy a Jacob působí spíš jako pouliční chuligán než člen bratrstva asasínů. Je nenapravitelně arogantní, na své oběti div neplive a jeho motivace mi zůstávala po celou dobu trvání hry záhadou.

Evie je na tom jen o trochu lépe, ale ani ona neprodělává jakýkoliv vývoj, který ostatním hlavním hrdinům série dodával na zajímavosti. Vyčpělost scénáře dokazuje i stokrát omílaný motiv hledání mocného artefaktu, korunovaný trapným závěrem, který je už vážně totální déja vu. Aby toho nebylo málo, hraní za Evie otravuje její neuvěřitelně křečovitá milostná zápletka, která v rámci příběhu působí jako skrytá čepel na oko.

Assassin’s Creed: Syndicate

K Assassin’s Creedu samozřejmě patří i moderní dějová linka. Na tu se tentokrát tvůrci nevykašlali úplně, věnují se jí však pouze prostřednictvím nehratelných filmečků. Názor na příběh ze současnosti fanoušky vždy rozděloval, nicméně za sebe můžu říct, že se mi po Desmondovi a hratelných pasážích hodně stýská. Děj působil trochu jako seriál a i kvůli němu jsem byl na další hru v sérii vždycky zvědavý. Scénář působí nadále bezradně a sledování filmečků se pocitu hraní za Desmonda zdaleka nevyrovná.

Londýn volá

Syndicate má rozhodně i světlé stránky. Asi není žádným překvapením, že industriální Londýn se tvůrcům hodně povedl. Ulice nejsou sice tak přeplněné, jako tomu bylo u revoluční Paříže minulý rok (patrně ústupek stabilnějšímu frameratu), jsou však mnohem širší a uzpůsobené všudypřítomným projíždějícím kočárům. Město je vyloženě nádherné, když jsou jeho ulice zalité sluncem. Ale když padne tma nebo se pořádně rozprší, stále je co obdivovat a třeba odrazy v kalužích a efekty mlhy jsou prostě lahoda.

Samostatnou kapitolu představuje Temže, která je vždy přeplněná plavidly a přeskákat po nich z jednoho břehu na druhý je skvělý zážitek. Atmosféru posiluje i povedený a výrazný hudební doprovod, kde mi snad jen příležitostné vokály přišly trochu od věci.

Assassin’s Creed: Syndicate

Oproti minulému dílu se zlepšila i navigace. Lezení do oken po stisknutí jediného tlačítka konečně funguje a místa, na kterých lze do budov proniknout, není problém najít. Více než kdy jindy jsem využíval orlí zrak, který detekuje jak nepřátele, tak zajímavé objekty ve hře.

Pohyb každopádně usnadňuje i vystřelovací hák. Pomocí toho se můžete během chvíle ocitnout na střeše libovolné budovy, nebo se mezi nimi pohybovat jako na lanovce. Hák nepředstavuje ani tak vylepšení jako spíš nutnou optimalizaci vzhledem k architektuře města. Budovy se vypínají do mnohem větší výšky, než tomu bylo v sérii dosud, a ulice jsou mnohem širší. Bez háku by jakýkoliv přesun trval nesnesitelně dlouho, zároveň však činí z úprku před nepřáteli směšně jednoduchou záležitost.

Druhou velkou novinkou jsou kočáry. K těm máte na ulici podobně volný přístup jako v sérii Grand Theft Auto a ve hře narazíte hned na několik různých druhů těchto vozítek. Ježdění je rozhodně fajn a vzhledem k obrovské rozloze Londýna za něj budete rádi, problém nastává spíš během honiček. V těch vrážíte do kočáru nepřítele, přičemž zbavit se ho můžete buď zdemolováním jeho vozu, nebo zastřelením kočího.

Alternativou pro kaskadéry je na kočár nepřítele přeskočit, protivníka zlikvidovat čepelí a převzít řízení. Na papíře to sice nezní špatně, ale kvůli šílené fyzice a zběsilému najíždění tyto pasáže nepůsobí příliš dobře a připomínají spíše špatné arkádové závodění.

Assassin’s Creed: Syndicate

Vedlejší mise stojí za to

Silnou stránkou je i herní doba. Hlavní příběh se drží přes menší počet sekvencí standardu série, rozhodně byste však v Syndicate neměli vynechat ani vedlejší mise. Podobně jako v Unity právě tam vynikne dobové zasazení hry nejvíce a tvůrci se evidentně snažili, aby byly úkoly zajímavé a originální. Budete tak pomáhat Charlesi Dickensovi odhalovat pravdu skrývající se za zdánlivě nadpřirozenými úkazy, ochraňovat agitujícího Karla Marxe nebo zesměšňovaného Charlese Darwina. A to není všechno.

Skutečnou perlou jsou pak detektivní mise pojmenované Dreadful Crimes, které bohužel v současné době jinde než na Playstation 4 neseženete. Po čase by je tvůrci měli zpřístupnit i na ostatní platformy, obávám se však, že zadarmo to nebude.

Assassin’s Creed: Syndicate

Podobné mise byly již v Unity, zde jsou však zpracovány ještě lépe a stylovou vizualizací jednotlivých indicií připomenou seriál Sherlock. Během vyšetřování sbíráte důkazy, vyslýcháte podezřelé a na základě jednotlivých střípků si musíte v hlavě sestavit obrázek o tom, jak k vraždě došlo. Poté už je jen na vás, kterého z podezřelých obviníte.

Jednotlivé případy jsou tak skvělé, že bych Dreadful Crimes neváhal vyhlásit za nejlepší součást hry. Perličkou přitom je, že vás během těchto úkolů doprovází devítiletý Arthur Conan Doyle, autor Sherlocka Holmese.

Řada vedlejších misí, Dreadful Crimes nevyjímaje, není v podstatě ničím jiným než chozením z místa na místo okořeněné jednoduchou hratelností, jejich příběhy však rozhodně pobaví. Ačkoliv hlavní dějová linka mě vzhledem k mé nechuti k příběhu a postavám bavila méně, hlavní zabijácké mise jsou mnohem zajímavější a dávají vám značnou svobodu, jak se k cíli dostanete. Hra opět v tomto ohledu navazuje na Unity a vždy máte možnost sprovodit váš cíl ze světa obzvlášť efektivně. Trochu to připomene Hitmana, byť ten představuje mnohem kreativnější hru.

Assassin’s Creed: Syndicate

Daleko za konkurencí

Tím se dostáváme k jádru asasínského pudla. Ohromným problémem Syndicate je totiž tragická omezenost způsobů, jakými se můžete s protivníky vypořádat. Hra za konkurencí zaostává opravdu výrazně a složení vašeho arzenálu výrazně vybízí k zamordování každého, kdo vám přijde pod ruku.

Mimochodem, snad aby se feministky necítily ukřivděně, váš boxer zakusí tentokrát i hodně žen z řad nepřátelského gangu. Na řadu ovšem přijdou i obyčejní policisté nebo nic netušící ochranka. Hra vám maximálně řekne, že nezabití pánů v modrém vyzbrojených pouhými obušky vám vynese pár bodů navíc, ale jinak se tváří, že je OK vymlátit duši z každého troufalce, který si vám dovolí zkřížit cestu.

Jelikož jde o popření jednoho ze tří základních principů kréda asasínů, nikdy jsem si na to ve hře nezvykl a o to více mi obě postavy vadily. Ano, ve hře sice lze nepřítele zajmout a při zachování odstupu proniknout nepozorovaně na požadované místo, nebo je možné přidušením zbavit nic netušícího strážného vědomí. Ale tím to hasne a „omračovací styl“ je zcela odsunut na vedlejší kolej.

Assassin’s Creed: Syndicate

Assassin’s Creed: Syndicate

O soubojích lze prohlásit, že ač jde asi o nejlepší systém v sérii, přesto za takovým Batmanem výrazně zaostávají. A především jsou příliš jednoduché. V Unity trvalo dlouho, než se hráč dostal k vybavení, se kterým šlo vyřídit partu nepřátel, a hra vás konečně nutila postupovat opatrně. Syndicate je v tomto ohledu jen o něco těžší než zbytek série a příliš brzy v něm budete mít nad nepřáteli navrch.

Když už přijde řada na plížení, tak hraček a taktik, které můžete pro infiltraci použít, je naprosté minimum a skrytou čepel a házecí dýky budete používat prakticky neustále. Hra má sice vynikající ekonomii a plno věcí, do kterých lze investovat, ale váš herní styl se nemění.

Ještě horší je, že rekrutovaní spolubojovníci umějí pomoci jedině při bitkách s nepřáteli nebo při honičkách v kočárech. Na jakékoliv podpůrné taktiky můžete zapomenout. Vzhledem k tomu, že v minulosti některé díly nabízely řadu způsobů jak využít spojence, je bezzubost vašeho syndikátu obzvlášť zarážející.

Assassin’s Creed: Syndicate

Chyby kam se podíváte

Aby toho nebylo málo, jakékoliv potěšení z infiltrace a likvidace protivníků ničí naprosto šílená umělá inteligence protivníků a lhostejné a nepřirozené reakce okolních lidí na cokoliv, co ve hře děláte. Mohl bych vyprávět neuvěřitelné příběhy o tom, čeho jsem byl ve hře svědkem, ale to by bylo na samostatný článek. Problémem je, že retardovaná umělá inteligence jde ruku v ruce s všemožnými bugy a grafickými glitchi, kterých je Syndicate plný. S podivem musím konstatovat, že jsem narazil na více chyb než během času, který jsem strávil s Unity.

V Syndicate čas od času narazíte na postavy zaklíněné do geometrie herního světa i do sebe navzájem, matoucí waypointy, propadnutí do země i další dílčí nešvary. Žádná hra v otevřeném světě není bez podobných chyb, zde k tomu však dochází často a klidně vás to může stát i restart od posledního checkpointu. Je důležité si uvědomit, že slabá umělá inteligence a řada dílčích nesmyslů a problémů prostupují celou hrou. Je těžké se tak nechat světem hry pohltit.

Assassin’s Creed: Syndicate

Assassin’s Creed: Syndicate

Strašně rád bych si Syndicate užíval a prohlásil, že i přes její nedostatky stále jde o dobrou hru. Jenže ono je to spíše naopak. Zdá se mi, že tvůrci v zoufalé snaze vydat velkolepou hru každý rok šetří tam, kde by to dělat neměli. Assassin’s Creed se musí začít více soustředit na schopnější protivníky, rozmanitější výzbroj, taktiky a z toho vyplývající kreativnější hratelnost.

Klidně pak můžou ubrat na počtu jednotlivých misí, ikonek nebo rozloze herního světa. Pálí mě pomyšlení na to, jak skvělý mohl příběh Syndicate být, kdyby místo stávajícího klišé raději například představil postavu zavrženého asasína, který si v industriální metropoli vybudoval vlastní kriminální impérium. Možností je přece tolik.