Kulky sviští vzduchem, jen matně zvládnete určit polohu nepřítele. Zavoláte na parťáka, ať vás kryje. Hbitě vykouknete z krytu. Nikde nikdo. Pak uslyšíte ohlušující ránu. Před očima máte rudo. Vše se chvěje, jako by vám do hlavy bušilo tisíc čertů. Padáte na zem. Kulka se odrazila o helmu a rozřinčela ji jako kostelní zvony.
Druhou už jste ani nevnímali, prošla vám hrudníkem. Krvácíte, naštěstí váš parťák běží s transfuzí krve, nenechá vás na holičkách. Jste v tom spolu. Realistická kooperativní válečná akce Gray Zone Warfare už v předběžném přístupu nabízí pořádně propracovaný zážitek. Ale hodně toho ještě musí doladit.
 |
Česká posedlost válečným realismem
Čeští vývojáři mají už od pradávna obsesi na realistické ztvárnění válečných konfliktů: Operace Flashpoint, Vietcong, Hidden & Dangerous, ARMA i Kingdom Come: Deliverance. Všechny mají společnou touhu přinést co nejvíc opravdovosti. Tu má i nejnovější český válečný zářez – Gray Zone Warfare, první nemobilní titul studia Madfinger Games. Nemá ale v plánu posadit proti sobě dvě mocnosti s pompézním arzenálem, ale spíš komornější pěší žoldáckou akci. Nejste součástí armády, nýbrž soukromé organizace, která má v jistém orientálním regionu své zájmy.
Na začátku hry si můžete zvolit, jak budete vypadat a ke které frakci se přidáte. Volba je zatím neměnná, pokud plánujete co-op s přáteli, domluvte se, ke komu se přidat. Každá ze tří organizací má na mapě otevřeného světa regionu svou základnu. HQ je místo, odkud buď pěšky nebo pomocí přivolaného vrtulníku podnikáte výpravy a plníte úkoly.
Hra se s vámi nemaže. Smrt není jen o znovuobjevení na HQ, ale i ztrátě všech předmětů v inventáři. Smrt bolí, a i když je šance vrátit se na místo a lootnout vlastní mršinu, není to něco, co by zde bylo pravidlem. Ostatní spoluhráči a nepřátelské frakce vás milerádi zbaví těžce nabytého majetku. Po smrti si na velitelství můžete ze sejfu vzít nové vybavení, nebo, pokud už je sejf prázdný, vybavení nakoupit za těžce vydělaný cash za plnění misí.
Vzhůru hleď
Běžně si nechávám optimalizaci až jako poslední, ale v Gray Zone Warfare je to alfa a omega problémů. Původní plán sestavit čtyřčlenný tým vzal za své, když jsme zjistili, že pouze dva z nás hru teoreticky aspoň rozjedou. Při útrapách hru zprovoznit do trochu hratelné podoby jsem si vzpomněl na Crysis. Na to, jak jistou éru videoherní zábavy definovala věta: rozjede tvůj comp Crysis? A na to, jak jsme tweakovali v ini souboru úroveň detailů, dohled i pokryv zeleně. A když konečně Crysis po všech těch tweacích běžel aspoň na 15 fps, vypadal šeredně jako noc. Ale běžel.
Crysis byl benchmark své doby, Cryengine určil fotorealistickou grafiku éry a právem se na něj doteď vzpomíná jako na mistrovské dílo. A pak tu máme na druhé straně Gray Zone Warfare, online taktickou kooperativní FPS na Unreal Engine 5. Nevypadá nijak světoborně, a i na kartách řady 4000 musí běžet s podporou DLSS, aby šla vůbec na ultra nastavení hrát.
U předběžného přístupu to beru s rezervou, ale u kooperativní multiplayer akce bych čekal větší důslednost od samého startu. O to víc, když Madfinger Games nejsou žádní zelenáči, ale ostřílení pardálové, kteří se podíleli na Vietcongu nebo Mafii. Těžko oslovit masy, když masám hra se štěstím pojede na stabilních 30 fps.
Při výsadku helikoptérou bylo nutností zírat celou dobu do nebe na stroboskopicky blikající rotor vrtulníku. Jinak hra velmi ráda padala. Na kartách řady 2000 jsme hru rozjeli na střední detaily v režimu DLSS výkon na max 40 snímků za vteřinu. Normálně nemáme problém hrát na ultra skoro všechno v 1080p – 4K. Při pokusu rozjet hru na ultra se dala na kastli počítače smažit vajíčka se slaninou.
I přes otřesnou optimalizaci je Gray Zone Warfare zábavnou hrou s obrovským potenciálem. Fokus vývojářů byl prozatím do hratelnosti, herních mechanismů a herního designu. Optimalizace šla zatím stranou. Dá se to odpustit. Když se do hry ponoříte a přestanete řešit technické obtíže, hra začne ukazovat své klady. Po herní stránce lze jen máloco vytknout. Gray Zone Warfare patří mezi ultra realistické tituly. S tím se pojí i na první pohled dost komplikované ovládání.
Na hodně akcí je nutná kombinace kláves. Ze začátku je to chaos, ale po pár expedicích už si zvyknete, že alt + v znamená kontrolu zbraně a zásobníku. A shift a kolečko myši pozvolný přechod do sedu a lehu. Dokonce je možné i rozhlížet se nezávisle na směru hlavně. A nechybí ani takové klasiky válečné simulace, jako zadržení dechu při míření. Titul jde velmi hluboko i v simulaci zranění, survivalu, úpravě zbraní i vybavení. Při lootování nepřátel například manuálně otevíráte i jednotlivé kapsičky na výzbroji. V poli musíte jíst, pít a po akci se zotavit. Simulace jde tak do detailu, že lze i ládovat zásobník po jednom náboji a tvořit si tak zásobník s kombinovaným typem munice.
Hra kráčí ve šlépějích ARMA, Escape from Tarkov nebo i stařičké America’s Army. Na své si přijdou jak příznivci kooperace, tak i kompetitivního hraní. Titul má dva režimy PvE a PvEvP. Každý tým může být složen až ze čtyř členů. Autoři mají naštěstí rozum a hra má in-game voice chat. Pokud v terénu narazíte na jiný spřátelený tým, můžete spojit síly a hlavně se snadno dorozumět.
Já kryju tebe, ty mě
Jako vlk samotář si hru neužijete. Spolupráce se živými spoluhráči je nutnost. Nejen že pokryjete lépe perimetr, ale váš kolega vám může doslova zachránit život i peněženku. Pár osamocených expedicí jsem absolvoval, ale po marném útěku z křížové palby jsem pomalu vykrvácel do rýžového pole čekající na stále zaneprázdněný vrtulník. V týmu se můžete vzájemně ošetřovat a resuscitovat. To, co je pro jedince fatální, může být pro dobře vybavenou skupinu jen lehká obtíž.
Nepřátelé mají slušnou mušku a zbraně realistický model střelby i poškození. Míra poškození se také mění podle typu ochrany. Kevlarová helma a vesta dovedou zachytit i pořádnou šlupku, ale neobejde se to bez otřesu mozku. Ten se projevuje ve hře i vizuálně, jako vlnění a rozdvojení pohledu. Každé zranění má svůj postih, horší mušku nebo nemožnost běžet. Pokud své zranění včas neošetříte, může se z toho stát smrtelná polízanice.
Souboje jsou zábavné a akční nejen proti živým oponentům. Jakou dát největší pochvalu umělé inteligenci? Že jste si ji spletli s živým hráčem. A opravdu, v Gray Zone Warfare se nám to stalo. AI je často tupá jako víko od kanálu, ale dovede i mírně šokovat. Při jisté přestřelce ve skladišti se nepřítel choval tak „živě“, že jsme se museli ujistit, zda jsme se náhodou omylem nepustili do křížku s někým z našich. Titul nemá žádný hud, rozeznat nepřítele a parťáka lze jen pomocí pohledu do mapy – žádné barevné přezdívky nad hlavou se nekonají.
Shrot je česká kopírka Duny 2, ve které bojujeme o chmel. K dispozici je demo |
Mise jsou realistické, stejně jako zbytek hry. Prozkoumej sektor, získej informace, napíchni skladiště štěnicí. Poté od jednoho ze zadavatelů questů dostanete souřadnice, které si vyznačíte na mapě, a cesta za žoldem může začít. Někdy si mise žádá i speciální vybavení, i to si musíte vyzvednout od zadavatele, ještě než opustíte HQ, jinak se budete muset vrátit. Mnoho misí se skládá z několika úkolů a splnit je může v pohodě zabrat i pár hodin. Hra vás nikam většinou nežene. Je čas postupovat opravdu obezřetně a takticky a zároveň i posbírat v terénu zásoby. Hra je opravdu survival a je nutné se o své potřeby starat.
Hra stejně jako podobné tituly pracuje s formou risku a odměny. S lepším vybavením je větší šance na přežití. Helma vás přeci jen ochrání lépe než kšiltovka, ale je tu větší šance ztráty drahocenného vybavení. Příprava na akci tak není něco, co je radno podcenit. Při hraní se ukázalo, že je lepší investovat do plné výbavy, než pak litovat, že si ten pytlíček s krví na transfuzi hamounsky syslíte v sejfu. Stále je tu ale ta možnost, že prošustrujete všechny zásoby i peníze. Pak vám zůstane v základu jen kudla a snad i někdo ochotný vám dát aspoň pistoli.
Příliš objektů a žádný detail
Na to, že hra běží na mocném Unreal Engine 5, tak grafikou neoslní. Polygony jdou do závratných čísel, ale hra postrádá v otevřených lokacích detail a atmosféru. Ve venkovních lokacích vypadá hra hnusně, a to i na ultra – to málem stálo můj počítač život. Úplný opak jsou interiéry, ty se podařily náramně a dobře využívají hry světla a stínu. Pokud grafika zaslouží kritiku, pak zvuk naopak pochvalu. Sluch je často ve hře důležitější smysl nežli zrak. Krom jasné detekce, odkud jde střelba, lze také slušně odhadovat pohyb nepřátel za zdí při plížení. Zvukový design má mnoho vrstev, takže v divočině je slyšet zvuky zvěře, čvachtání vody, když běžíte rýžovým polem, a dokonce se dá i trochu poznat poranění.
V důsledku bugů se z Gray Zone Warfare občas stane nechtěně horor. Nepřátelé, které někdo zabil před vámi, zůstanou ve stavu stáze zmražení v čase své smrti. Procházíte tichou ulicí, kde levitují a problikávají vaši postřílení nepřátelé. Chvíli jsem si připadal jako bych zase hrál The Evil Within 2, pak hra spadla. Padání hry není časté, ale i tak je to nepříjemné. Jediné bezpečné ukončení hry je na velitelství.
Odlogování v terénu znamená pro vaši postavu jistou smrt, ztrátu vybavení i postupu v rozdělané misi. Kvůli soustavným pádům jsem přišel o polovinu uskladněného inventáře. Problémy byly i při zakládání týmu. Hra nás nechtěla pustit na stejný server. Pomohl až několikátý restart hry. To jsou ale všechno věci, které se dají v předběžném přístupu očekávat.
Úzce zaměřený majstrštyk
Jednoho dne bude Gray Zone Warfare vybroušený diamant, který osloví každého fanouška realistické akce. Teď je to spíš uhlí, které vašemu počítači pořádně zatopí. Všechno, co je třeba k podařené kooperativní FPS tu je, a i mnohem víc. Ale autoři musí začít řešit i tu nudnou, ale nutnou věc: technickou stránku a optimalizaci.
