Hororová událost roku. Recenze The Evil Within 2

Tvůrce série Resident Evil nám servíruje další výpravný a skvěle hratelný horor, který nadchne i příznivce her Silent Hill nebo Dead Space. Pro fanoušky žánru je to povinnost.

Kdykoliv přijde řeč na nedoceněné hry, vždycky mě jako nejvýraznější příklad této generace napadne původní The Evil Within z roku 2014. Shinji Mikami, autor trilogie Resident Evil i průlomového čtvrtého dílu, dal pod křídly Bethesdy dohromady vlastní studio, ve kterém stvořil svůj „vysněný projekt“: velkovýpravný horor, který se navzdory tehdejším trendům přiklonil více k tématu přežití (survival) než akce.

The Evil Within 2

Zúročil v něm své dlouholeté zkušenosti s žánrem tak dokonale, že mi nad tím dodnes zůstává hlava stát. Na první pohled paranormální duchařina. Ve skutečnosti to je dokonale promyšlené sci-fi (á la Westworld), kombinující doslova to nejlepší ze sérií Resident Evil i Silent Hill. A k tomu přidává plno skvělých vlastních nápadů.

Jediná cesta ven vede skrz

Jedním z problémů původní hry byl poněkud chaotický začátek, kde se hlavní hrdina propadl do série až karikaturních nočních můr, aniž by on nebo hráč chápal, proč se tak děje a co to znamená. Ve druhém dílu již máme od začátku jasno. 

The Evil Within 2

Stínová korporace Moebius podniká nebezpečné experimenty s neurální sítí „STEM“, pomocí které propojuje lidské subjekty dohromady na úrovni přímé mozkové simulace, umožňující jim naplno prožívat představy jeden druhého navzájem. Pokud ovšem do systému pronikne nějaký psychopat, může jej relativně snadno nakazit svými zvrhlými vizemi a proměnit příslovečný ráj v naprosté peklo.

Zatímco v první hře se detektiv Sebastian Castellanos přimotal k incidentu v nemocnici zcela nechtěně, tentokrát se do nového, „vylepšeného“ STEMu vydává dobrovolně a s jasným cílem: odhalit pravdu o jeho ztracené rodině. 

The Evil Within 2

Sebastian přitom nese všechny známky zoceleného veterána, jakým byla třeba Ripleyová v druhých Vetřelcích. Je připraven na hrůzu uvnitř a čelí jí s odhodláním i sveřepostí, které často vykouzlí úsměv na tváři hráče (hra obsahuje mimořádně povedené odkazy na první díl). Spolu s ním se vrací i několik dalších známých tváři z původní hry a jejích přídavků. 

Příběh prvního dílu byl velmi slušný, ale dvojka je v tomto ohledu ještě dále: má mnohem více filmových sekvencí, ještě lépe pracuje s postavami a emocemi. Vlastně mi to docela připomnělo Wolfenstein: New Order. Asi to nebude náhoda.

Zbraně, nebo stín

Jedním z mála záporů původní hry byl drtivě autoritativní důraz na obtížnost. Munice nikdy nebylo dost a někteří nepřátelé, kromě toho že byli prakticky nesmrtelní, disponovali navíc frustrující rychlostí, silou a občas i počtem. Druhý díl je v tomto (i mnoha dalších) ohledu daleko vyváženější. 

The Evil Within 2

Jednak je k dispozici slušná paleta nastavitelných obtížností na začátku hry: na tu nejnižší je hra opravdu spíše procházkou příběhem, zatímco na tu nejvyšší jde o peklo podobné prvnímu dílu. Hlavně je však mnohem vyváženější samotná hratelnost, od designu protivníků po výzbroj a schopnosti vaší postavy. Obojí si samozřejmě můžete průběžně vylepšovat a sami se rozhodnout, zda budete více zdrojů investovat do akčního, nebo plíživého stylu hraní.

Osobně jsem oba herní styly střídal podle nálady a skvěle jsem se bavil. Během plíživého přístupu jsem odlákával nepřátele hozenými předměty a zatímco šli prozkoumat zdroj onoho zvuku, vplížil jsem se jim do zad. A animace, kdy si Sebastian připravuje zbraň k úderu a následně skolí protivníka, jsou stejně uspokojující jako headshoty při opačném stylu hraní. 

The Evil Within 2

Když jsem se rozhodl pustit se do hlasitého řešení situace, nabízel se mi solidní arzenál od pistole či brokovnice přes sniperku až po multifunkční kuši. Ovládání a pocit ze střelby jsou skvělé, obzvláště jsem si užil zalehnutí na kopečku nad městečkem a taktické pročištění zamýšlené trasy ulicemi sniperkou. Samotný pohyb hlavního hrdiny je však pořád poněkud těžkopádný - jsem si celkem jistý, že to je součást Mikamiho filozofie: hráč se tak musí více soustředit na svůj pohyb a pozici, přičemž občasný související stres je zřejmě součástí záměru.

Otevřený svět

Hra udělala oproti prvnímu dílu celou řadu kroků kupředu, ale tím nejvýraznějším je odklon od přísně lineární struktury k modernímu otevřenému světu. Upřímně jsem se toho hodně bál, protože jsem nevěřil, že se podaří zachovat skvěle orchestrované tempo a specificky „nachystané“ situace originálu. Ale naštěstí to bez problémů funguje a podobně jako v sérii Silent Hill si zde užijete jak prozkoumávání mapy města s řadou malých i velkých přístupných budov, tak citelně sevřenější pasáže v unikátních lokacích.

The Evil Within 2

Díky povedené navigaci se nikdy neztratíte, ale zároveň vás přítomnost mnoha zajímavých i užitečných „collectibles“ přiměje prozkoumat co největší plochu krajiny. Důležité je samozřejmě také sbírání surovin pro výrobu munice a léčiv.

Většina (častých) soubojů s bossy vám umožní použít strategii a výzbroj podle vaší volby. Vlastně jen jeden jediný vás vyloženě přinutí se proplížit. Kromě sedmnácti hlavních příběhových misí na vás čeká několik nepovinných, které však vždy obsahují zajímavý příběh a hlavně užitečné herní odměny. 

The Evil Within 2

Herní svět je rozdělen do několika propojených map, které lze snadno navigovat a když už vás nějaká mise táhne zpátky přes stejnou oblast, minimálně na ní promíchá rozložení a typ nepřátel (má to svoje pravidla a je to příběhově vysvětleno, takže jsem s tím neměl problém). Rozhodně se nemusíte bát žádného stereotypu. Hra neustále překvapuje novými lokacemi, novými nepřáteli a novými herními mechanismy (především vaše kuše dokáže plno věcí, od zmrazování přes kouřovou clonu až po poctivé exploze).

Geekův splněný sen

Podobně jako ve filmu Chata v horách mi i tady připadalo, že se záměrně sešla celá sbírka toho nejlepšího z hororového žánru - a to jak z her, tak z filmů. Resident Evil přinesl kostru včetně věcí, jako jsou skvěle zpracované realistické zbraně, uzdravování pomocí bylinek a jejich výtažků nebo podzemní laboratoře skrývající děsivé tajemství. 

The Evil Within 2

Silent Hill přinesl ponuré městečko s propadajícími se silnicemi, zahalené do tmy a mlhy. Samozřejmě také pořádnou dávku duchařiny, démonů či celkově nadpřirozena a zároveň důraz na osobní tragédie i nejhorší noční můry protagonistů. Dead Space mi pak připomněl skvělý design „lekaček“ a celkově výborně vyladěné tempo, podpořené excelentním zvukem (a hudbou od jímavých smyčců po „satanistické“ chorály, navíc nahranou pražským orchestrem).

A podobně jako u Chaty v horách jsem ani tady jsem neměl pocit, že by byly povědomé věci samoúčelné. Vše do sebe skvěle zapadlo a výsledkem je naprosto konzistentní, parádně hratelný horor, který jsem si naplno užíval každičkou minutu. Ano, místy je možné ukázat prstem na nějaké to klišé, ale je zde i plno originálních a jedinečných nápadů. Jistě, postava je poněkud těžkopádnější, ale pocit ze zbraní je skvělý, stejně jako ze stealthu. 

The Evil Within 2

Umělá inteligence sice občas předvede nějaké ty lapsy (například v podobě monstra, které si vás nevšimne, ačkoliv stojíte kousek od něj), ale většina nepřátel je dostatečně děsivá a nebezpečná, abyste z nich neměli legraci. Osobně se nemohu dočkat, až si hru zahraji podruhé (první průchod vám odemkne celou řadu užitečných bonusů pro New Game Plus), a přestože tomu tak nemusí být objektivně, tak v mém čistě soukromém žebříčku je Evil Within 2 silný kandidát na hru roku.