RECENZE: Playing Kafka interpretuje dílo českého velikána formou videohry

Ku stoletému výročí od smrti jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů vytvořilo české studio Charles Games minimalistickou digitální hru Playing Kafka. Spíše než o opravdové adaptace románů Proces, Zámek ale i nesmírně osobního Dopisu otci, jde o jakousi „reklamu“, která by měla hráče navnadit k přečtení originálu.

O interpretaci literárního odkazu Franze Kafky se experti přou už sto let, všichni se ale shodnou na tom, že jde o velmi osobní a neradostné čtení. I přesto, že jde většinou o popis myšlenkových procesů s minimem „akce“ se přitom už dočkalo rovnou několika videoherních adaptací. Nejvděčnější je v tomto ohledu asi román Proměna, který byl zpracován například v adventuře Bad Mojo nebo jen pár let staré Metamorphosis (viz naše recenze).

Minimalistická hra je adaptací rovnou třech Kafkových děl.

Pražské studio Charles Games (předtím například Attentat 1942 nebo Svoboda 1945) si pro svojí novinku vybrali rovnou tři Kafkova díla, což je ovšem vzhledem k jejímu minimalistickému pojetí snad až příliš. Je samozřejmě nutné vnímat kontext, že hra kromě PC vychází i na mobilních platformách, je k dispozici zadarmo a dohrát ji dokonce představuje záležitost maximálně hodiny a půl, přesto mi zredukování dvojice románů a osobní korespondenci do jen několika málo interaktivních obrazovek přijde až příliš stručné.

Nikdy neodeslaný Dopis otci dává nahlédnout na Kafkovu složitou osobnost.

Na úvod vás čeká Proces, kdy se hlavní hrdina nezaslouženě ocitne v soukolí úřednické mašinérie, která s ním nemá žádné slitování. Ano, hra dokáže vcelku věrně zprostředkovat bezvýchodnost a ztrátu zodpovědnosti nad vlastním osudem, na prostoru zhruba dvaceti minut, ale jednoduše není možné hráče nechat dostatečně vymáchat v pocitech bezmoci a tak vysvětlit pomalu rostoucí rezignaci, se kterou se Josef K. přestává bránit stále absurdnějším požadavkům byrokratického systému. Jediné, co tuto apatii ve hře znázorňuje, je neobvyklá forma ovládání – na místo označování interaktivních prvků, se kterými chcete aby vaše postava reagovala, ji tam tažením myši musíte doslova dovláčet.

Největší prostor ve hře dostává román Zámek.

V druhé části zase sestavujete z poletujících slov věty, doslovně převzaté z tragického Dopisu otci, upřímného vyznání citů, které ovšem svému adresátovi nebylo nikdy doručeno. Snad nejblíže k předloze má závěrečný Zámek, což ovšem v praxi znamená, že hráč jen kliká tam, kam mu autoři přímo řeknou. Hádanky zde prakticky nejsou žádné, stejně jako možnost děj výrazněji ovlivňovat.

Pokud jste snad doufali, že by vám hraní této kratičké hry mohlo ve srozumitelné podobě nějak sesumírovat jeho dílo pro potřeby čtenářského deníku, musíme vás zklamat. Jde spíše o jakýsi interaktivní upoutávku, která lehce přiblíží atmosféru a témata Kafkovy tvorby a naláká k jejímu ozkoušení. Což tedy samozřejmě není špatné, jen je nutné si to dopředu uvědomit a ne čekat opravdovou hru.

K celkově pozitivním dojmům zásadní měrou přispívá grafické ztvárnění. Scény jsou velmi jednoduché, co se počtu objektů týče, ovšem celkově působí moc dobře. Povedly se i postavy, které jsou navzdory absenci jakýchkoliv obličejových rysů snadno rozpoznatelné. Vyloženě skvělý je pak dabing od zkušených herců v čele s Jaroslavem Pleslem nebo Davidem Novotným, je skoro až škoda, že je tvůrci nepoužili ke čtení delší pasáží z knih, neřkuli rovnou jejich kompletní namluvení formou audioknihy.

Nemá smysl kritizovat Playing Kafka za něco, co nebylo jeho cílem. V první řadě jde o důstojnou poctu jedné z nejzásadnějších osobností naší literatury, jejíž dílo je v mnoha ohledech stále aktuální. Znalci jeho díla možná ocení některé nápadité audiovizuální interpretace, hlavní přidanou hodnotu ovšem vidím pro ty, které dosud komplikovaná aura osobitého spisovatele od čtení odrazovala. Zásadní motivy Kafkovy tvorby se autorům podařilo zprostředkovat dokonale, jen prostě nesmíte čekat klasickou hru.