Firma Sony vstoupila do nového roku více než dobře. Zatímco stále sílí debaty o nevyhnutelném konci singleplayeru (podle zákulisních informací už ani letošní díl Call of Duty nebude mít příběhovou kampaň), na Playstationu vychází hry jako Shadow of the Colossus, Yakuza 6 nebo God of War, které sbírají hodnocení přes 90 %. Zařadí se mezi ně i filmový Detroit: Become Human od autorů Heavy Rain nebo Fahrenheit?
Po dvou úvodních hodinách hraní mohu říct, že by mohl. Nepůjde však o univerzální hit, jakým je například fantastický God of War. Jsou tu všechny klasické prvky, kvůli kterým lidé hry od Davida Cage milují i nenávidí.
Fantastická grafika, brilantně zahrané scény, složitý příběh nahlížený z několika zcela odlišných perspektiv, ale také minimalistická hratelnost, nevypočitatelnost dopadů vašich rozhodnutí a i několik scén sázejících spíše na efekt než na logiku.
Děj Detroitu je zasazený do roku 2038. Podle autorů svět kybernetiky za příštích 20 let udělá obrovský skok a inteligentní roboti budou běžně sloužit lidem. Tedy alespoň těm bohatším, kteří si to budou moci dovolit. Chudým naopak tito nikdy neodmlouvající pracovníci seberou práci, což ve společnosti vyvolá spoustu negativních pnutí. Vývoj umělé inteligence dospěje do takového stádia, že si roboti začnou uvědomovat sami sebe a zamýšlet se nad tím, proč by měli lidem sloužit.
Inspirace dílem spisovatele P. K. Dicka je očividná, pomocný ředitel studia Quantic Dream Gregorie Diaconu mi však prozradil, že při návrhu hry čerpali spíše ze současných výzkumů v oblasti umělé inteligence.
Ve hře si zahrajeme celkem za tři roboty. Connor je policejní vyšetřovatel, zcela loajální nadřízeným. Oproti tomu v Marcusovi, který pomáhá v bytě bohatého stárnoucího umělce, se začínají projevovat touhy po svobodě. Poslední postavou je služka Kara, která se po restartu osobnosti vrací do sociálně slabé domácnosti vedené despotickým otcem.
Postupné proplétání příběhů
Zpočátku jsou příběhy hrdinů zcela oddělené, ale časem se určitě začnou vzájemně proplétat jako v Heavy Rain. Ono o celé hře jde říci, že vychází z dobře známých principů a pokud jste hráli nějaký předchozí titul z produkce Quantic Dream, hráli jste v podstatě i Detroit.
Daivd Cage umí v hráčích probudit nečekané emoce. Mimochodem, české titulky budou.
Děj mezi postavami přeskakuje po uzavřených kapitolách, které vždy končí v tom nejlepším. Co se týče hratelnosti, jde o Heavy Rain se vším všudy. Se svojí postavou se můžete volně pohybovat a interagovat s řadou předmětů. Nikdo před vás neklade žádné složité problémy a není těžké přijít na to, co po vás hra chce. Problém je v tom, vybrat z nabízených řešení to pravé. Například hned v úvodní scéně, kdy v roli Connora jdete vyjednávat se zdivočelým robotem držícím rukojmí, máte jen omezený čas během kterého o útočníkovi musíte získat co nejvíce podrobností.
Zkusíte pořádně prohledat místo činu nebo zjistíte potřebné informace z policejních databází? Půjdete na místo ozbrojení, nebo naopak s rukama nad hlavou? Rozhodnete se zdržovat situaci do příjezdu posil, anebo se pokusíte vše vyřešit co nejrychleji? Nikdy přitom nevíte, jaké důsledky rozhodnutí mohou přinést. Po celou hru si budete říkat, že jste se měli dříve rozhodnout úplně jinak. Jako ve skutečném životě.
Rozhodování na každém kroku
Detroit po každé kapitole představí slepého rozhodovacího pavouka, který vám ukáže, kolik možností větvení příběhu v dané scéně mohlo být. Když jsem se Gregorieho ptal, jestli mu není líto, že spoustu vytvořeného obsahu lidé ani neuvidí, řekl mi, že to je právě to, co ho na vývoji interaktivních filmů tolik baví. Připravit možnost pro každou variantu rozhodování je sice pracné, ale vyplatí se to. Hráči mají díky tomu pocit, že na jejich rozhodnutí skutečně záleží. Jeden průchod hrou zabere asi 12 hodin, pokud však budete chtít vidět veškerý obsah, připravte se až na 40.
Vyšetřovací scéna působila, jako by vypadla z Heavy Rain.
Jelikož jsem testoval jen časově omezenou verzi hry, zkoušel jsem dělat rozhodnutí, která bych běžně nedělal. I v těch nejšílenějších variantách vše drželo pohromadě a příběh pokračoval uvěřitelně. Například při výslechu sebevražedného atentátníka jsem usoudil, že jen blafuje a kvůli tomu jsem nadobro přišel o postavu Connora. Ani v takovém případě hra nekončí, nicméně kdybych mohl pokračovat dále, byl bych ochuzen o celou jednu příběhovou větev. Možnost zemřít v řadě situací platí samozřejmě i pro ostatní postavy. I z toho důvodu obsahuje hra úvodní volbu obtížnosti. Na tu jednodušší mnohem složitější zemřít.
Nádherná grafika
Co musím jednoznačně pochválit je technologické zpracování. Detroit původně vznikl jako technologické demo, na kterém v roce 2012 David Cage ukazoval možnosti hardwaru PS3. I dnes hra vypadá naprosto fantasticky a je neuvěřitelné, co v Sony dokážou z krabičky v ceně podprůměrné grafické karty vymáčknout. Detroit je grafický skvost nejvyšší kvality.
Akční scény jsou opět postaveny jen na mačkání tlačítek ve správný čas.
Ale abych jen nechválil. Trochu se obávám, že i tentokrát by hra mohla doplatit na Cageovy scenáristické limity. Je hezké, že si často můžete vybírat z řady variant, ale v těch nejdůležitějších chvílích vám autoři rozhodovací možnost seberou. Doufám, že tu nebudou mysteriózní prvky, jako byli zelení brouci ve Fahrenheitu nebo indiánské intermezzo v Beyond, které mohou celé pečlivě budované napětí pokazit. Také jsem měl po celou dobu pocit, že už jsem řadu situací viděl. Vyšetřování místa činu je úplně stejné jako v Heavy Rain, scéna s bezdomovci hodně připomíná obdobnou pasáž z Cageovy poslední hry.
Úspěch Detroitu bude záviset na tom, jestli se autorům podařilo skvělou úvodní premisu pořádně rozpracovat. Co se týče filmového vyprávění, nemají konkurenci. Jde jen o to, zda vše poskládají do stabilního celku, nebo se hra rozpadne na sled kvalitativně kolísajících scén.
Hra vychází 25. května s českými titulky.
