Účast na konferencích je běžnou součástí práce novináře. Zpravidla to obnáší dojet či doletět na dané místo konání, zde se v případě nutnosti i ubytovat a následně dojít na samotnou akci, kde se často mačkáte v přeplněném sále s mnoha dalšími zástupci médií, obchodními partnery, bloggery, influencery a dalšími. Akce v takovém měřítku jsou však nyní kvůli pandemii koronaviru passé a valná většina se přesunula pouze do textové či video formy.
I přesto jsem však na konci dubna zamířil do sálu plného mezinárodních posluchačů. Nechyběla prezentace s mluvčími i diskuzní panel na závěr, zkrátka tato akce po všech stránkách splnila parametry klasické konference. Přesto ale nikdo neporušil zásady sociální izolace, neboť jsme byli každý fyzicky na zcela jiném místě. Propojily nás pouze možnosti virtuální reality.
Akci uspořádala britská organizace Knowledge Transfer Network a v rámci ní jsme si mohli poslechnout i prohlédnout způsoby, jakými se tvoří obsah právě do virtuální reality, prostřednictvím zástupců nástrojů Tvori či Masterpiece. V zásadě jde o další krok kupředu v digitální animaci, ať už se týká her, filmů nebo jiných grafických aplikací, díky kterému mají animátoři a grafici ještě lepší možnosti jak vytvářet a zpracovávat virtuální obsah či jej třeba i s menším rozpočtem rozpohybovat.
Celá akce však vedle novinek v oblasti grafické tvorby ukázala něco možná ještě důležitějšího: hromadné akce (alespoň tedy v tomto „byznys“ duchu) jsou s použitím virtuální reality stále vysoce proveditelné, aniž by bylo nutné se opravdu fyzicky scházet. Pokud máte doma brýle pro virtuální realitu, stát se účastníkem na takové konferenci je v podstatě identickým zážitkem jako ve skutečnosti. Troufám si tvrdit, že možná ještě pohodlnějším.
Deformace z videoher
Ačkoliv už nějaký ten rok hrajeme různé multiplayerové tituly, navyknout si na „pracovní“ prostředí, ve kterém se sejdete s ostatními lidmi ve formě virtuálních avatarů stále působí poněkud zvláštně. Pocit, že každý váš pohyb hlavy a rukou kopíruje ten skutečný, to navíc ještě umocňuje.
Uvedu názorný příklad. Sedím v hledišti vedle jiného člověka a prohlížím si, jak se mu s pomocí jeho brýlí HTC Vive Pro Eye dokonce i hýbou zornice na základě toho, kam se skutečně dívá. Jenže ten člověk také skutečně zaznamenává, že se na něj dívám já, pohled mi tedy oplatí a vzniká tak ukázkový trapný oční kontakt. A to do chvíle, než mi dojde, že nezírám pouze na virtuální texturu, nýbrž do simulovaného obličeje skutečného člověka.
Stejně tak si musím v hlavě přeladit, že postavičky mimo hlediště, které jen tak postávají v pozadí a dohlíží na ukázněnost posluchačů, případě se starají o technickou stránku konference, nejsou jen nějaká NPC (počítačem řízené postavy), nýbrž další skuteční lidé. Dále si musím také dávat pozor, co dělám s rukama, jestli se mi můj virtuální avatar nevzdaluje z místa, které mi bylo přiděleno, a podobně.
Samozřejmě že se najdou v obecenstvu i lidé, kteří akci berou méně vážně. Jeden z posluchačů například místy mával na všechny okolo, jiní zase evidentně ovladače úplně odložili, takže se jejich virtuálním postavičkám začaly nepřirozeně vykrucovat ruce. Asi jednou nebo dvakrát se někdo „utrhl ze řetězu“ a opustil svoje místo v hledišti, načež musel být někým z dohledu opět usazen.
Nutno dodat, že všichni posluchači nebyli shromážděni v jedné virtuální místnosti. Platforma Engage, na které se konference uskutečnila, omezila počet účastníků v jedné místnosti na 50, takže jsem si mohl vybrat, jestli ji budu poslouchat v plnější, či prázdnější místnosti. Výsledek je samozřejmě stejný – mění se jen složení publika, dění na pódiu, kam chodili jednotliví mluvčí, zůstalo stejné.
Jen víc takových
Konference, které jsme se mohli zúčastnit prostřednictvím zapůjčeného modelu HTC Vive Cosmos Elite, nám dokázala jednu věc: fyzická akce se v dnešní době dá už celkem dobře nahradit virtuální. Zatím je sice možná hlavně v „domácím oboru“, kde se počítá, že účastnící doma nějaké brýle pro virtuální realitu mají, ovšem časem už třeba toto omezení nemusí být tak svazující.
Z hlediska novinářské praxe mi na takové akci nechybělo zhola nic (Ani chlebíčky?! – pozn. red.). Viděl a slyšel jsem obsah sdělení mluvčích úplně stejně, jako bych seděl ve skutečném sále. Prostor pro otázky na závěr, kdy se můžete třeba i fyzicky hlásit rukou, byl také nachlup totožný jako ve skutečnosti. Nakonec i závěrečný „networking“, tedy rozhovory s mluvčími v úzkých skupinkách lidí, je také něco, co virtuální realita pohodlně zastoupí.
Záznam celé konference:
Na druhou stranu si s nikým fyzicky nepotřesu rukou a nedám mu tak nějakou hlubší záminku, aby si mne zapamatoval. Pokud by šlo o akci zahrnující představení nějaké fyzické věci (hra, mobil, počítač apod.), nevyzkouším si ji. No a nakonec se samozřejmě ani nikam nepodívám, jako když se konference dříve konaly ve světových městech jako Londýn, Paříž, Barcelona, New York a podobně.
Jenže svět i po skončení pandemie asi už nebude takový jako dřív. Pokud nám moderní technologie jako virtuální realita alespoň částečně pomohou nahradit a v podstatě i vylepšit staré pořádky, budu jedině rád a těším se, jestli se tohoto potenciálu skutečně chopí i nějaké další firmy.
