Microsoft chce zaujmout především tím, že Kinect je integrovaným systémem tří kamer, který společně se zabudovaným mikrofonem plně dostačuje k ovládání her i dalších aplikací.
K hraní tak není potřeba žádný další ovladač či zařízení, stačí jen před obrazovkou poskakovat či mávat rukama, respektive hýbat se tak, jak to daná aplikace vyžaduje. Teoreticky to zní velice dobře, což potvrdilo i naše první setkání s Kinectem. V praxi to ale naráží na několik menších úskalí.
V prvé řadě je to prostorová náročnost. V pokynech pro instalaci Kinectu se uvádí, že minimální vzdálenost hráče od kamery je 1,8 metru. To na první pohled není kdoví co. Ale ani tak málo, jak by se mohlo zdát.
Abyste pak mohli provádět požadované pohyby, je často potřeba mít dost místa kolem sebe, protože v mnoha hrách se dělají různé úkroky do stran. Ovšem i při prostém máchání rukama na místě se jistě ocitne v ohrožení nejeden lustr.
V typickém malém dětském pokoji je proto použitelnost Kinectu značně omezená, pokud ne rovnou nulová. Ale ani ve větším obývacím pokoji to asi nebude úplně bez problémů. Pokud budeme vycházet z klasického obýváku s gaučem, dvěma křesly a konferenčním stolkem, před hraním se jistým manévrům s nábytkem asi nevyhnete.
Samozřejmě, že se to dá různě obejít, ale záleží na tom, jak bude takové řešení ve výsledku elegantní a hlavně, jak bude funkční. Kinect totiž pro správnou funkci potřebuje pokud možno ideální podmínky.
Jako problém se ukázala například situace, kdy Kinect "viděl" hranu stolu, na němž společně s televizí stál. Pro svou funkci ale potřebuje vidět podlahu. Vidí-li i hranu stolu, pravou podlahu nepozná. Bylo tak téměř nemožné na obrazovce cokoliv udělat, protože kurzor neustále problikával, jak jeho polohu Kinect neustále přepočítával vzhledem k podlaze a vzhledem ke stolu.
To zní samo o sobě pochopitelně, ale menší problém je v tom, že při kalibraci vám Kinect žádný takový problém nenahlásí. Všechno proběhne v pohodě, najde bez problémů význačné body vaší siluety (hlava, lokty, dlaně atd.), zahlásí, že vás vidí a vyzve, abyste případně ještě upravili úhel naklonění. Aby byla vidět vaše hlava a co nejvíc ze zbytku těla.
Přímo ve hrách pak ale záhy zjistíte, že to v takové konfiguraci prakticky nefunguje a že vás Kinect potřebuje zkrátka vidět celé. Jinak dělá problémy. Tím 
vším chceme říci, že bezproblémová instalace Kinectu si asi leckdy vyžádá nějaké to koumání a zkoušení.
Odezva systému na vaše pohyby záleží spíš na konkrétní hře, ale obecně se dá říci, že v zápalu hraní ji prakticky vůbec nevnímáte. Ukázalo se také, že Kinect pracuje dobře bez ohledu na světelné podmínky.
Pokud se před ním nevystřídají dvě výrazně odlišné postavy, není ani potřeba ho znovu kalibrovat. Navíc kalibrace samotná proběhne rychle v pár krocích a stačí několik stisků tlačítka na standardním xboxovém ovladači. Takže bez dalšího ovladače se ve skutečnosti neobejdete. Po instalaci a kalibraci se ale již samozřejmě všechno odehrává jen prostřednictvím pohybů.
Společně s Kinectem se pak na trh dostávají mimo jiné i čtyři hry vydávané přímo Microsoftem.
Kinect Sports
Sportovní hry jsou patří k nejoblíbenějším tématům pro demonstraci pohybového ovládání. Kinect Sports předchozí tituly tohoto ražení na ostatních konzolích nijak nepřevyšuje, ale disponuje jedním trumfem: fotbalem. Díky tomu, že Kinect snímá celé tělo hráče, je možné při hraní fotbalu do míče kopat nohama jako ve skutečnosti. Hra je ve výsledku nuda.
Hráči se po hřišti pohybují zcela automaticky a vy v daném okamžiku ovládáte pouze toho, který má míč, nebo toho, jenž se snaží soupeře s míčem bránit. V útočné fázi vám šipky naznačují, kterým směrem můžete najít volného spoluhráče. Ve fázi obranné pak vidíte šipku, kudy bude soupeř přihrávat a musíte přihrávku zablokovat. Pokud se dostane soupeř až ke střele, objeví se bod, kam musíte nastrčit nějakou část těla, abyste míč vyrazili. A to je celé.
Další nabídka je pak veskrze standardní, takže narazíte na box, plážový volejbal, bowling, ale třeba i na atletické disciplíny, v nichž běžíte, když zvedáte kolena, k tomu skáčete nebo provádíte další pohyby, abyste přeskočili překážku, odhodili disk nebo skočili do dálky.
Při stolním tenise ale Kinect neumí snímat natočení vaší dlaně. Celkově na rozjezd docela fajn, ale nic zvláštního to není.
Hodnocení: 65%
Kinect Adventures
Prakticky totožný koncept jako u Kinect Sports, akorát že místo sportovních jsou zde minihry dobrodružné. Již před vydáním Kinectu se hodně prezentovala hříčka, v níž na nafukovacím raftu sjíždíte divoké vodopády, cestou se musíte vyhýbat nástrahám a k tomu posbírat co nejvíc žetonů.
Vedle toho tu jsou věci jako jízda na vozíku, kdy se vyhýbáte překážkám (a samozřejmě sbíráte žetony) nebo praskání levitujících bublin kdesi na kosmické lodi. Poměrně vtipná je i minihra, v níž se nacházíte ve skleněné krychli pod hladinou moře a útočí na vás agresivní ryby.
Proděravějí stěnu krychle a vy musíte co nejrychleji rukama a nohama ucpávat díry, kterými dovnitř začne proudit voda. Postupem času se totiž začne objevovat víc děr najednou, takže musíte správně zkoordinovat všechny své končetiny. Je 
to zajímavý protipól většině kinectových miniher, v nichž je většinou účelem dělat pohyby co nejrychlejší, zatímco tady je kladen důraz na koordinaci a přesnost.
Hra je rozdělena na několik částí a po splnění každé z nich se vám odemkne "živá socha". Je to vždy nějaká figurka související s předchozím hraním a vy máte jen krátký čas nahrát pro ni pohyby i nějakou třeskutě vtipnou hlášku.
Hodnocení: 70%
Kinectimals
Tady se hraje v prvé řadě na efekt a asi nikoho z Microsoftu by nenapadlo popírat, že tato hra cílí na to nejmenší publikum plus na pár snobů, kteří touží mít doma leoparda, ale do panelákového bytu by se jim nevešel.
Můžete si vybrat mládě jedné z pěti kočkovitých šelem: bengálského tygra, geparda, leoparda, lva a pantera. S ním pak sice plníte i různé úkoly, ale ve skutečnosti na nich zase až tak nezáleží. Svého digitálního mazlíčka sice pomocí pohybových i hlasových povelů můžete učit různé nové kousky, ale hlavně si ho můžete "pohladit" nebo se s ním "pomazlit".
Na obalu hry se mluví o "přátelství na celý život", ale nás to přestalo bavit asi po deseti minutách. A pokud jste cokoliv jiného než holčička mladší deseti let, tak velmi pravděpodobně dopadnete stejně.
Hodnocení: 30%
Dance Central
V podstatě jediná "jakž takž opravdová" hra z této sestavy. Ve skutečnosti to ale není nic jiného než starší taneční hry, které se ovládaly prostřednictvím taneční podložky. S tím rozdílem, že Dance Central se ovládá Kinectem. A s poznámkou, že právě to je asi největší překážkou k tomu, jak do hry nějak bezproblémově a intuitivně proniknout.
Zatímco dříve jste na obrazovce viděli symboly a podle toho na podložce šlapali na příslušně označené zóny, tady musíte předvádět celé figury. A to je trochu problém. Abyste měli nějaký výsledek, stačí na podložce šlapat, kam máte, a pokud vás to bude bavit, tak "tančit" i zbytkem těla se naučíte přirozeně časem. U Dance Central je ale potřeba hned od začátku alespoň přibližně napodobovat nejen kroky, ale i pohyby rukou. A věřte, že přinejmenším v případě redakce BonusWebu je to opravdu značný problém.
Co máte dělat, vám hra naznačuje jednoduchými ikonkami. Samy o sobě 
ale nesou jen základní informaci, jaký pohyb či krok se po vás žádá. Již méně je čitelné, jak to přesně má vypadat. Proto se nejprve musíte podívat, jak to dělají postavy na obrazovce, tento pohyb si přiřadit k dané ikoně a tuto kombinaci si zapamatovat.
To z našeho pohledu rozhodně není nic, co by kdovíjak odpovídalo filozofii intuitivního ovládání, kterým se všechny pohybové systémy chlubí. A nepomůže tomu dokonce ani menu hry. Položky jsou totiž často tak blízko, že se při výběru nezřídka "ukliknete". Ale pro taneční nadšence bude Dance Central bezpochyby zajímavou a atraktivní novinkou.
Hodnocení: 60%
