Plzeň měla poté dlouhých deset let v kádru minimálně jednoho hráče zpoza oceánu, až v minulé sezoně zůstala soupiska výhradně v československé režii.
„Je to jednoduché. Kdybych už v té době nepracoval pro Columbus, v životě bychom hráče z Ameriky do týmu přivést nemohli. Je hloupost si myslet, že jen obvoláte agenty a když řeknou: Toho ber, je výborný, jdete do toho,“ říká loňský padesátník Milan Tichý, který jako sportovní manažer Plzně pracoval v letech 2008 až 2013.
Do týmu za tu éru angažoval třináct Kanaďanů či Američanů. A jednu superstar navrch. Na začátku mistrovské sezony 2012/13, v době výluky NHL, odchytal za Škodu sedmnáct zápasů finský fantom Tuukka Rask, hvězda Bostonu.
Dobré kontakty byly základem. Co dalšího?
S těmi lidmi v téhle branži musíte spolupracovat. A znát na vlastní kůži kvalitu zámořských soutěží. Univerzity, AHL. Nezastírám, líbilo se mi, že jsem tím trošku pobláznil celou extraligu. My jsme měli první rok tři kluky, hned během další sezony se do toho rozhodly jít i další kluby. Někdo se spálil, někdo ne. Je třeba si uvědomit, že Česko pro tyhle hráče zdaleka nebyla a není první volba, pokud jdou do Evropy. Nejdřív řeší KHL, pak Švýcarsko, Švédsko, Německo… Až někde za tím jsme my. V tomhle rybníku se musíte umět pohybovat, vybírat z úrovně, která je pro vás reálná.
Už tehdy jste navíc tvrdil, že finančně jsou tihle hoši pro Plzeň velice zajímaví.
Neměli jsme na rozhazování, naopak. Věděli jsme, že musíme brát cizince, český trh byl přeplácený. A nechtěl jsem se přetahovat na Slovensku s dalšími pěti kluby o jednoho hráče, který by šrouboval cenu. Proto jsem zkusil jinou cestu, která byla navíc finančně zajímavá. Přišli hráči, kteří neměli žádná velká jména a nehráli velké soutěže. Nebo jen krátce. Ale díky kontaktům jsem věděl, co kupujeme. Měl jsem reporty od skautů, sestřihaná videa, reference z různých stran. Ty lidi znám a vím, že když něco řeknou, platí to. Díky tomu jsem znal kvalitu těch hráčů do detailu.
Spálil jste se někdy?
Jedinkrát. Útočník Josh Langfeld. Měl přes sto zápasů v NHL, ale my ho po měsíci poslali do Rakouska. Jinak ne. Bomersback se stal nejlepším nováčkem extraligy, pak odešel do KHL. Extraliga ho posunula, otevřela cestu dál po Evropě. I dalším. Postupně jsme se dostávali i k zajímavým jménům, která už měla za sebou výbornou kariéru. John Slaney, Geoff Kinrade. A pak největší bomba, Ryan Hollweg.
Někdejší spoluhráč Martina Straky z New York Rangers.
Ale pozor. Dalo strašně práce Martina přesvědčit, aby ho vzal. Původně o tom nechtěl ani slyšet. Vůbec, přestože s ním hrál.
Proč?
Bylo to rok před titulem. V semifinále nás vyřadila Kometa, seřezala nás jako psy. Plzeňák Kuba Koreis, který hrál za Brno, zrovna Martinovi klidně otáčel helmu na hlavě před naší brankou. Měli jsme vždycky dobrý a rychlý tým, ale v play off nás umlátili. Já Martinovi říkám: Vzpomeň si, co si na nás dovolí, co si dovolí na tebe. Je to play off, tam se jde na krev. A Ryan je ten pravý. Jenže on se bránil, že nám ho budou rozhodčí pořád vyhazovat. Ptám se ho: Hraje čistě? On na to: Jo, hraje, ale tady nám ho budou vyhazovat. Přesvědčoval jsem ho, byl jsem si jistý, že bez takového hráče nic nevyhrajeme. Nakonec se zlomil, vzal si na něj číslo a Ryan hned řekl: Ok, Marty, jdu do toho.
Ryan Hollweg
Nicméně Martin Straka měl pravdu. Na Hollwega si extraliga zvykala, několik zákroků měl skutečně za hranou. Na druhou stranu, pykal i za tvrdou hru, na kterou jsme tady nebyli zvyklí.
Ryan nebyl jen nějaký bijec, pozor. Na něj se už v Rangers lidi chodili dívat. Na jeho styl, dělal z hokeje show. Tvrdý borec, který se každému postavil a pro tým se rozdal. On byl ten poslední článek k tomu, abychom získali titul. Ochránil nás. Finále se Zlínem sice promarodil, ale do toho finále se také nejdříve musíte dostat. Už v semifinále měl zdravotní trable a vzpomínám si, jak slávisté pořád zjišťovali, jak na tom je. Jestli bude hrát nebo ne. Nikdo proti němu nechtěl stát na ledě. Ale zároveň musíte mít cit, abyste věděli, kdy takového hráče nasadit a využít. A ten měl Jarda Špaček. Ten na střídačce přesně věděl, kdy Ryan může týmu ideálně pomoci.
Špaček v té sezoně 2012/13 už fungoval jako jeden z asistentů, ale ve finále se navlékl do výstroje a k titulu pomohl i na ledě.
To bylo neskutečné. Na to, jak dlouho netrénoval… Popadali nám beci a on se rozhodl, že do toho půjde. Neskutečné! To jsou ty kousky mozaiky, ze kterých skládáte úspěch.
Jaký další nejde přehlédnout?
Tuukka Rask.
Finský gólman, hvězda Bostonu, který přišel na podzim 2012 v době výluky v NHL.
A sezonu poté získal Vezina Trophy pro nejlepšího gólmana NHL. A stejně jako u Hollwega mi dalo strašně práce, abych ho do Plzně prosadil.
Vážně? Povídejte.
V Kladně se tehdy sešli Jágr s Plekancem a Tlustým. Říkám Martinovi: Když budou řádit u nás v třetině, budeš klidný? Já jo, když bude stát v brance Rask. Ale poslal mě, ať si to vyřídím s trenéry. Michal Straka se netvářil. Milan Razým, hlavní kouč, na to říká: Do Liberce šel Pavelec a nechytá tam dobře. To už to ve mně trochu vřelo a jen jsem odvětil: Moment, Milane, já sem nevedu Pavelce, ale úplně jiný level. A když si pak ke mně sedl trenér gólmanů Ruda Pejchar, zrovna mi volal Jirka Hrdina.
Tuukka Rask sv dresu Plzně.
Bývalý skvělý útočník, hokejová ikona a stejně jako vy hledač talentů pro NHL.
Dal jsem ho schválně na hlasitý odposlech a povídám: Jirko, řekni Pejchymu, kdo je Tuukka Rask. On na to: No, když ho nemáš a chtěl bys jet závod F1, je to jako jet ho se Škodou Superb. Hodně štěstí... Ale když máš Raska, tak jsi jedna ze stájí F1. Ale stejně jsem si myslel, že to nezlomím. Domluvili jsme se, že si řekneme po tréninku. Až pak za mnou přišel Pejchy a kývl, že do toho tedy půjdeme. Když to vezmu zpětně, chápu to. Raska ani nemohli vidět, zato já ho měl naskautováno už pár let předtím. Chytal i na mistrovství světa osmnáctek, které se shodou okolností hrálo i v Plzni.
A pro Plzeň bylo dobře, že jste si ho dokázal prosadit.
Mazi (gólman Marek Mazanec) se od Raska učil, snažil se chytat jako on, i proto pak zvládl play off včetně finále na takové úrovni. Nikdo si neuvědomoval, že tady máme nejlepšího gólmana na světě. Ale nechci, aby to vypadalo, že mám patent na všechno. Když jsme se tehdy v lednu rozhodovali, zda před koncem přestupního termínu pustit do Ruska Gulaše nebo Kováře, na které jsme měli nabídky a pro nás bylo ekonomicky nutné jednoho z nich uvolnit, mojí volbou by byl Kovi. Lajna Gulaš – Straka – Vlasák byla nejproduktivnější v lize a já to viděl tak, že by se neměla rozbourat. Ale Martin v téhle volbě ukázal na Guliho a měl skvělý čich. Honza Kovář byl další klíčovou postavou v cestě za zlatem.
Zpět k Raskovi. Ten byl největším esem, které jste do Plzně přivedl. Jak se choval?
Přiletěl v půl deváté ráno, vyzvedával jsem ho na letišti. Nasedl do auta a ptá se: Od kolika je trénink? Říkám mu: Dnes nemusíš, v klidu si všechno obhlédneš. Podíval se na mě a říká: Já bych ale šel. Tak jsem prohodil, že když si chvátneme, ještě to stihneme. Ok, jedeme. V Plzni vzal tašku a hned šel na led.
Žádné manýry hvězdy?
Spíš úsměvné. Asi po šesti dnech si mě Tuukka vzal stranou a říká: Milan, myslíš, že by mi šlo vyměnit auto? Já vůbec netušil, jaké má, tak se ptám proč. No, mám jen takové malířské. Cože?! No, když chceš vymalovat, tak se tam dozadu vejde žebřík, kýble, barvy. A trošku se stydím, když s ním jedu na náměstí na kafe. Pak jsem zjistil, že od sponzora dostal Škodu Roomster. (smích) Vzal si octavii a byl spokojený. Borec, který by se po Plzni mohl prohánět nejnovějším ferrari.
Trošku jsme utekli od zámořských hráčů. Když zůstaneme u zlaté sezony, napadají mě obránce St. Pierre a útočník Johnson.
Výborní hoši. St. Pierre je neskutečně skromný a pracovitý kluk, na ledě velmi důležitý. Od nás šel do Krefeldu. Vedení se na něj už během sezony jezdilo dívat a pak ho tam hned udělali kapitánem. Věděli, koho si berou. Nick (Johnson) tady prožil skvělé sezony. Když si vezmu všechny ty kluky, charakterově byli v pohodě. Nikdo nedělal potíže. John Lammers byl playboy, ale zůstal v Evropě, šel do Rakouska a ještě tam udělal dobrou kariéru. Stejně tak Scofield. John Slaney je příbuzný s Bóžou Modrým, dělal dva roky asistenta trenéra v Arizoně. Na všechny rád vzpomínám.
Je nějaké atraktivní jméno, které jste zkusil neúspěšně?
Ano. Theoren Fleury.
Co prosím?!
To bylo tak. V létě 2009 se v 41 letech zkusil vrátit do NHL. Vyhrál bodování v přípravných zápasech, management pak seděl za zavřenými dveřmi a venku čekali fanoušci, kteří ho chtěli zpět. Ale šéfové se nakonec rozhodli jinak. Fleury pak v lednu hrál za staré pány Calgary Winter Classic. I s Jirkou Hrdinou. Jirka je kamarád a já se ho pak ptal, jak Fleury na ledě vypadá. Prý skvěle, klidně by to mohl pořád hrát.
Tak vás napadlo, že v Plzni?
Jo. Domluvili jsme se, že ho Jirka osloví s návrhem ještě si to chvíli zkusit v Evropě. A konkrétně u nás v Plzni. Opravdu mu napsal. Fleury si vzal chvíli času, pak mu odepsal, že si té nabídky váží, přemýšlel o ní, ale že už hrát opravdu nebude. No, ale zkusil jsem to. (úsměv)
V klubu jste skončil po zisku titulu v roce 2013. Proč?
První a hlavní důvod byl, že do Columbusu přišel nový generální manažer. Budoval nový management a já si nebyl jistý, jestli by mu nevadilo, že ke své práci dělám ještě další v Plzni jako sportovní manažer. A nechtěl jsem se ho ani ptát, nebyl jsem v pozici, kdy k němu mám tak blízko. A pokud jsem si musel vybrat, zda být v Plzni sice na vyšší pozici, kdy tvořím celý tým, nebo skaut pro zámoří, NHL je pro mě na prvním místě. Práce skauta, cestování, to všechno mě naplňuje. Ale byly tam i další důvody. Trochu hořké.
Chce se vám o nich mluvit?
Rok před titulem jsme získali bronz a já ani nedostal medaili. Dostala se ke mně až oklikou a přiznám, že mě to trošku urazilo. Další bylo, že jsem si čím dál hůř prosazoval hráče, u kterých jsem si byl jistý, že nám pomůžou. K tomu jsem se dozvídal, že někomu bylo proti srsti, že místo na sedmý zápas do Zlína jsem letěl do Ruska na mistrovství světa osmnáctek. Nebylo to od Martina (Straky), ale od jiných. Těm vůbec nedošlo, že kdybych nedělal tuhle práci, žádného Hollwega, Raska ani další tady vůbec nemáme. A pak tam byla i moje ješitnost. V dubnu mi končila smlouva a já čekal, zda se někdo ozve. A Martin asi zase čekal, že se ozvu já.
Vyříkali jste si to?
Martin by asi chtěl, abych pokračoval, ale mě to trošku semlelo. Potkali jsme se až v srpnu. Chtěl mi osobně předat hodinky na připomínku titulu, které všem koupil. To mě moc potěšilo. Zároveň se ptá: Tak Milane, co s tebou? A já mu na to odpověděl: Martine, ty už máš postavené svoje mužstvo, já svoji práci a každý jdeme svojí cestou. Tím bylo jasno. Bylo to vzájemné. Kdybych neměl práci pro Columbus, zachovám se asi jinak. Ale měl jsem tu skvělou pozici, že prostě nemusím. V tom to mám pořád nádherné.
„V příštím draftu bude jeden Němec v první desítce“ Sám měl v kariéře dobře našlápnuto. Na MS do 20 let v roce 1989 byl obránce Milan Tichý zvolen do All Stars Teamu, brzy pronikl i do národního týmu mužů. Po vojně v Trenčíně zamířil do NHL, kde stihl 23 zápasů. Mohlo jich být víc, jenže jeho kariéru zabrzdilo vážné zranění zad, osudnou se mu stala srážka s hvězdným Brendanem Shanahanem na podzim roku 1995. „Žádná zákeřnost, zažil jsem daleko drsnější pády. Prostě se to tak seběhlo,“ říká dnes smířeně. Brzy začal pracovat jako hokejový skaut. První dva roky pro Nashville, dlouhých dvacet let je ve službách Columbusu. Nyní je zodpovědný za hráče v Česku, Slovensku, Švýcarsku a Německu. „Je paradox, že tenhle rok je nejsilnější Německo. Odhaduji, že v příštím draftu půjdou hned v prvním kole tři hráči. A jeden z nich bude v top ten. Tim Stützle, který hraje v osmnácti první dvě lajny v Mannheimu. A luxusně,“ předpovídá Tichý. Zároveň nepochybuje, že letošní ročník NHL se dohraje. „Tvrdě na tom pracují a tlak televizí je silný.“ |
