Stačí jen pootevřít dveře z pokoje a vykouknout na chodbu a už od vedení hotelu přijde email s fotografií zachycující prohřešek a káravým upozorněním.
„Něčím podobným jsem si prošel už na konci září, kdy jsem měl covid. Nezbývá nám než zůstat zalezlí, je to na dva dny, ale už se těšíme, až nás pustí,“ vykládá upřímně útočník Tomáš Zohorna, který byl rád, že si může zkrátit dlouhou chvíli online rozhovorem s novináři.
Čas se totiž v Rize táhne. A tak jednotliví hráči hledají každou příležitost k rozptýlení. Ale popravdě: po chvíli dochází inspirace. „Každých pět minut zjistím, že nevím, co dělat. Opravdu to není příjemné,“ praví otevřeně kapitán Jan Kovář.
Patera a Straka, to jsou mé ikony, říká Kovář. A chce konečně zlato |
Co se dá dělat? Koukat na filmy, číst knížky, projíždět internet. A dál? Třeba jíst. „Snažím se snídat, obědvat i večeřet v klidu a pomalu a nic jiného při tom nedělat, abych měl pak něco na práci,“ culí se Zohorna. „V neděli jsem třeba seděl u okna a koukal po okolí. Bylo krásně, máme tu krásný kostel a park, tak jsem se kochal.“
Nejhorší ze všeho je však únava z nicnedělání. Kvůli ní hráči ztrácí dokonce chuť na splnění kondičního plánu, který do karantény dostali. „Prostoru je v pokoji málo a motivace se hledá hůř, na druhou stranu jenom ležet není dobrý,“ ví Kovář a na hlavě ho prozrazují rozčepýřené vlasy.
Zbytek týmu prožívá karanténu podobně a všichni se těší na první trénink, který je naplánovaný na úterní dopoledne. I tak ale každý hráč zůstane po zbytek turnaje sám na pokoji bez možnosti vyjít ven.
 |
A tak se už spřádají plány, jak se parťáci budou scházet na kus řeči, na karty nebo společné sledování filmů. „Vydržet dva týdny sám na pokoji, to asi nepůjde,“ reaguje Zohorna.
A Kovář dodává: „Bude to zvláštní mistrovství bez lidí. Ale co můžeme dělat, my to neovlivníme, jsme postavení před hotovou věc, nás se nikdo neptal. Podle mě bude mít výhodu tým, který se s tímhle aspektem popere nejlíp.“
