„Bylo to strašně dlouhé utkání. Ta euforie ve chvíli, kdy Martin rozhodl a my měli titul, je pro mě ta nejsilnější vzpomínka,“ ohlíží se osmačtyřicetiletý Vlasák.
Právě dnes od památného dubnového večera roku 2013, který Plzni přinesl historicky první (a zatím poslední) titul, uteklo 10 let.
Poslední zápas mohl být o hodně kratší, kdyby necelých deset vteřin před koncem třetí třetiny bomba Filipa Čecha nezapadla pod břevno brankáře Marka Mazance. Co jste si v tu chvíli říkal?
Že mi titul v Česku asi není souzený. Vybavuji si přesně místo, kde jsem v tu chvíli seděl na střídačce. Před buly jsme si všichni stoupli, rána a padl gól... Zase jsem si sedl, sklonil hlavu a v duchu mi běželo, že to snad ani není možný.
Kdo pak zvedal náladu v kabině před prodloužením.
Slovo si vzal Špágr (obránce Jaroslav Špaček). Měl po kariéře, ale naskočil nečekaně do tří finálových zápasů. Řekl, že už dál nemůže, že je to na nás. Martin (Straka) uklidňoval, že někdo si prostě takový scénář zažije, co víc si můžeme přát. A ať v to dál věříme. Ale moc se nemluvilo, každý toho měl dost, já jsem byl tak vydudanej, že jsem si chtěl hlavně chvíli odpočinout.
Ponořil jste se do sebe?
Soustředil jsem se, uvnitř se to lámalo. Věděl jsem, že pro mě je to poslední šance titul doma uhrát. Byl jsem uzavřený. Nervózní, že bych na ledě něco pokazil, to ne. Ale takový vnitřní tlak, že buď na to dosáhnete, nebo už nikdy.
V prodloužení mohly rozhodnout oba týmy. I vy jste měl velkou šanci.
Něco tam bylo, už se hrálo na hraně. Když si vybavím šanci, kterou neproměnil zlínský Okál, který bekhendem minul prázdnou branku... To jsem si zase řekl, že by se to mohlo otočit k nám.
Rozhodl symbolicky Martin Straka, hrající šéf a ikona klubu. Střelou z pravého kruhu, která brankáři Jakubovi Sedláčkovi propadla pod rukou.
Nebyla to vyložená šance, tutovka. Viděl jsem, jak Martin vystřelil a pak že puk nějak propadl do branky. Pak už to byla čirá euforie. Výbuch radosti, jste v extázi.
ROZHODNUTO. Tomáš Vlasák vstřelil gól v poslední minutě a Plzeň už závěrečný nápor Slavie přečkala.
S Petrem Čajánkem, kapitánem Zlína a parťákem z reprezentace, jste se dobře znali. Bylo vám ho po finále trochu líto?
V tu chvíli určitě ne, to vnímáte jen euforii. Samozřejmě víte, že na druhé straně panuje obrovské zklamání. Podali jsme si ruce, přijímali gratulace, ale hlavně to byl čas oslav. Zklámání musí zvládnout každý sám, však já jsem si tím také prošel.
Do Plzně jste se vrátili nad ránem a na náměstí vás čekaly stovky lidí. Co se dělo po cestě?
Zápas skončil před půlnocí, přijeli jsme ve čtyři ráno. Cesta byla náročná. Pivo se vypilo rychle, dvakrát jsme stavěli na benzince doplnit zásoby. Ale těšili jsme se, měli jsme zprávy, že lidi na nás čekají. Bylo to skvělé. Pak jen kvůli nám otevřeli Parkán (vyhlášená restaurace blízko náměstí, pozn. aut.), zasedli jsme tam a jelo se naplno.
Kdo byl hlavní motor oslav?
No, asi já s Vencou Pletkou, my jsme jeli týden poctivě. (smích) Pak už si stěžoval, že fakt nemůže, ale já ho nenechal odpočinout. Opakoval jsem mu, že titul se musí oslavit.
Střídali jste různá místa?
Jasně. Vždycky ráno jsme se probudili, zavolali si a řekli, kde se sejdeme. Dali jsme si snídani a pokračovali. Parkán, nějaká hospoda tehdy byla i na rohu v sadech Pětatřicátníků, popíjeli jsme u Salzmannů, U Pechtů v Doudlevcích. Začali jsme ve dvou, pak se postupně přidávali další. Podle toho, jak se kdo zvládl vyspat a dát se do kupy.
Plzeňský útočník Tomáš Vlasák v akci
Mimochodem, jste pro, aby se finále hrálo až do rozhodnutí? Teď Hradec Králové s Vítkovicemi v semifinále zase posunuly rekordní dobu zápasu.
Jsem jednoznačně pro! Můj názor je takový, že od prvního utkání play off by se to mělo hrát takhle. Žádné nájezdy.
Třikrát jste vyhrál mistrovství světa, byla tahle radost odlišná?
Je to trochu jiné. Nároďák sleduje celá země, ale pohromadě jste jako tým vlastně jen měsíc. V klubu jste spolu od letní přípravy, celou základní část až k tomu vrcholu. Je to víc spjaté s klukama, s nimiž jste v kabině celý rok. Euforie z vítězství je vždycky krásná, ale na klubové úrovni vnímáte jiné vazby. V play off je strašně náročné dojít až do finále a ještě ho vyhrát.
Před deseti lety jste přitom nepatřili mezi hlavními favority. Do play off jste šli po šesti porážkách v řadě, navíc prohráli doma také úvodní čtvrtfinále s Litvínovem.
Ale pak jsme proti nim doma doslova ubojovali druhý zápas. Tam se všechno začalo zvedat. V sérii jsme stále dotahovali, ale když jsme ji dovedli do sedmé bitvy doma a zvládli ji, byli jsme zpátky ve formě. I semifinále se Slavií bylo strašně těžké, ale dali jsme ji 4:2 na zápasy a byli tam.
V pátém semifinále v Praze přišla vaše největší chvíle v play off. Půl minuty před koncem jste vstřelil vítězný gól na 5:4. Řadíte tu trefu v kariéře vysoko?
Jednoznačně. Bylo to za stavu 2:2 na zápasy, věděli jsme, že když na Slavii vyhrajeme, máme mečbol doma. A skórovat šestadvacet vteřin před koncem za stavu 4:4, to je hodně silný moment. Slavia měla skvělý tým a zkušenosti z play off, byla to klíčová výhra.
Puk vám z levé strany před branku naservíroval obránce Nick St. Pierre, stihl jste si křiknout?
Právě že jsem nechtěl, abych nestrhl pozornost na sebe. Ale Niky mě perfektně viděl a důležité bylo, že jsem to zkusil zakončit z první. Kdybych si puk zastavil, gól z toho asi není, promeškal bych to.
Necítil jste křivdu, když jste v play off vypadl z elitní formace Škody?
Ne. Neměl jsem takovou střeleckou formu, jak bych měl. Dohrával jsem to s Pavlem Kašpaříkem, byl tam s námi Jožka Balej. Měli jsme trochu jinou roli a bylo důležité, že každý přijal úkoly, které měl. Vždycky se někomu daří víc, někomu méně. To dělá mužstvo.
V čem byla síla toho vašeho?
Kovy (Jan Kovář) měl v play off neskutečnou formu, táhl to. I Ryan Hollweg nám strašně pomohl. Tým měl velkou sílu, Mazy (Marek Mazanec) chytal skvěle. Celou sezonu to šlapalo, chvíli tady působil při výluce NHL i gólman Bostonu Tuukka Rask. Ten to také zvedl, udělala se šňůra výher a Mazy s nebožtíkem Ádou Svobodou na něj navázali. I jim šlo sebevědomí nahoru.
Když pak trenéři rozhodli, že jedničkou pro play off bude jednadvacetiletý Marek Mazanec, neměl jste obavy?
Nijak jsem to neřešil. Věděl jsem, že máme dva kvalitní gólmany, kteří to zvládnou. A Mazy od začátku ukázal, že to byla správná volba.
Střídačce šéfoval Milan Razým, navždy bude podepsaný jako trenér u historicky prvního plzeňského titulu. V čem je jeho um?
Hokej vidí velmi dobře, rozumí mu. Měl k ruce Martina, kterého všichni vnímali jako velikou osobnost. Fungovalo to. I když se třeba nějaké Milanovo rozhodnutí nemuselo všem líbit, Martin ho podpořil. Mužstvo to vzalo, jelo se dál.
Třeba když byl během finále vyřazený z kádru Petr Vampola?
Vzali jsme to tak, jak se rozhodli trenéři. Respektovali jsme jejich rozhodnutí. Náš výkon to neovlivnilo. Byli jsme taková parta, že každý přijal svoji roli a neřešil nic jiného.
S kým jste z tehdejšího týmu nejvíce v kontaktu?
Nepočítám lidi z klubu, s nimi se potkávám v kanceláři. (úsměv) S Vencou Pletkou jsme v kontaktu hodně, s Pavlem Kašpaříkem, s Ondrou Kratěnou, s Honzou Kovářem... Těch kluků je dost.
Před dvěma měsíci se většina zlatého týmu sešla v rámci vzpomínkové akce před extraligovým duelem s Třincem. Vzpomínky ožily?
Bylo to moc příjemné. Sešli jsme se, podepisovali fanouškům, popovídali. Vzpomínky naskakovaly.
Kde vlastně máte vystavenou zlatou medaili?
Je schovaná. Ta z extraligy, z Ruska i medaile z mistrovství světa. Jsou uložené v bance v trezoru.
Pustíte si občas deset let staré záběry ze Zlína na internetu?
Občas. Ale deset let je dlouhá doba, už to není tak intenzivní. Na začátku dubna se mi navíc narodila dcerka Vivien, práce v klubu je také dost. Času moc není.
Jako sportovní manažer Plzně chystáte tým na další sezonu. Takže, kdy přijde další titul?
Kvůli tomu člověk u hokeje samozřejmě pořád je. Ale dosáhnout na titul je strašně náročné. Těch puzzlíků, které do sebe musí zapadnout, je spousta. Souvisí to samozřejmě i s financemi a my nepatříme k těm top klubům. Ale chtěli bychom se tam v nějakém blízkém horizontu přiblížit. Nicméně jen peníze vám úspěch nezaručí. Podívejte na Pardubice, na Spartu... Každý rok jde do ligy s tím, že ji chce vyhrát. Kdyby se to zase v nějaké brzké době podařilo nám, bylo by to úžasné.
