Jaké byly dny a týdny v klubu, když konflikt vypukl?
My nejdřív stáli v lednu, když začínal v kabině řádit covid. V týmu ho mělo plno hráčů i trenér. Zápasy se odkládaly. Pak už dávali smlouvy na příští rok, taky jsem si myslel, že v Rize zůstanu. Jenže 24. února začala válka a my se pár dní nato z KHL odhlásili.
Jak jste přijal rozhodnutí Dinama nepůsobit v KHL?
Jsem rád. Jako všichni Lotyši. Celá země je proti Rusku. Budeme dělat všechno, co by pomohlo Ukrajině. My víme, jak to bylo; vy v Česku víte trochu míň, my dost. Když jsem působil ve Zlíně, byl tam kustod pan Sedlák. Starší muž, legenda. Řekl jsem mu: Proč nemluvíš rusky? A on, že tady ruštinu nepotřebuje. Ale my v Lotyšsku jsme všichni rusky mluvit museli. Moji prarodiče, rodiče. Na nás ta jejich železná pěst dopadla ještě tvrději. A nechceme vrátit staré časy. Jasně, budeme mít velmi těžkou zimu, ceny jsou u nás vysoké kvůli inflaci a drahým energiím, ale víme, co musíme dělat. Tady v litvínovské kabině se o tom moc nebavíme, ale v Lotyšsku se to řeší hodně.
V KHL se řeší každý centimetr. A ruský trenér nás cepoval jako před 30 lety.
