Po Tour de France jsem byl vždycky rád, že už to v uvozovkách trápení mám za sebou. Samozřejmě záleželo, s jakým výsledkem se končilo, ale vždycky jsem se těšil, až si pár dní odpočinu. Dokážu si představit, že současní cyklisté cítí něco podobného, tedy snad s výjimkou Tadeje Pogačara, který měl v závěru zjevně pořád dost sil.
Za nás poslední etapa končila v mnohem dřívějších hodinách, takže ještě ten den každý spěchal domů. Na letadlo jsem pelášil třeba i po mém vítězství na Champs-Élysées.
Dnes se končí později, takže minimálně ještě jeden večer týmy stráví spolu. Dají si společnou večeři, jezdci rozeberou, co zažili, a ti úspěšní mají i prostor na slavení.
Když mám být upřímný, tak se nějakými porovnáními moc nezabývám. Doba se mění a těžko porovnávat počty etapových vítězství Eddyho Merckxe, Marka Cavendishe a za pár let třeba Pogačara, byť si tedy myslím, že by se mu za normálních okolností nemělo podařit přidat dalších osmnáct vítězství a vyrovnat rekord.
