A zároveň teď spoluhráči z jednoho obranného páru extraligové Olomouce, což je unikátní situace napříč hokejovými soutěžemi po světě. Pomohly k tomu tři klíčové věci - dlouhověkost otce Lukáše, talent syna Jakuba a že ten starší příliš neotálel s početím, jak je teď u jeho vrstevníků obvyklé.
Jako byste si to už ve dvaceti naplánoval.
Lukáš: Kuba mě od narození viděl hrávat. Brával jsem ho na led a pak sám začal hrát. Najednou mu bylo sedmnáct, nakukoval z juniorky do áčka, že by v něm mohl hrát. A pak to přišlo a my stáli na ledě proti sobě (starší Galvas za Třinec, mladší za Olomouc). A v létě se to sešlo tak, že hrajeme spolu.
Bylo náročné mít tak brzy dítě?
Lukáš: Musím poděkovat ženě, že se o něj postarala. Ale bylo fajn, že když se v hokeji nedařilo, přišel jsem domů a s malým si vyčistil hlavu. A jestli mě to ve dvaceti drželo doma? Když člověk hraje profesionálně hokej, není moc čas lítat po diskotékách. Po sezoně prostor je, ale když to chcete dělat na nějaké úrovni, udržovat se v kondici, tak se nemůžete den dva před zápasem někde vylejt.
Vyrůstal jste v hokejové šatně?
Jakub: Táta mě tam začal brávat, když hrál ve Zlíně. Chodil jsem si tam půjčovat hokejku, brávali jsme si lapačky a helmy. Stříleli po sobě s mladým Leškou, Hamrlíkem. Byl to vždycky fajn zážitek.
Bral jste syna do náruče k televizním rozhovorům?
Lukáš: Na rozhovor ne, ale když se šlo slavit před fanoušky, tak ano. Po vítězném zápase je vždycky super atmosféra, a tak nějak k hokeji patří, že si v kabině hrají děti. Po výhrách to nikomu nevadí.
Bylo jasné, že i z Galvase juniora bude bek?
Jakub: Taky mě zkoušeli v útoku. Jednu dobu jsem chtěl hrát jenom tam, ale pak mě definitivně trenéři dali do beku. A nelituji.
Radíte synovi hodně?
Lukáš: Po zápase si u večeře řekneme, co bylo dobře a co bychom měli udělat jinak, když už jsme hráli spolu. Ale nechtěl bych být na něj jako pes. Máme tři trenéry, když po něm chtějí zlepšit taktické věci, řeknou to přímo jemu. Já přidávám drobnosti. Nechci ho zahltit, že po každém tréninku či zápasu budu do něj půl hodiny hustit.
Kdy jste poznal, že má talent?
Lukáš: Když začal hrát, tušil jsem, že by z něj něco mohlo být. Ale netlačil jsem na pilu jako někteří rodiče, kteří už v pěti letech vybírají pro děti týmy z NHL. Taky jsem to zažil. Místo toho, aby chtěli, aby se kluk naučil bruslit, kopat do balonu, tak ho dají na sport a myslí si, že bude hrát NHL nebo za Barcelonu. Já hlavně chtěl, aby něco uměl. Tím, jak hraju odmalička, vím, co to obnáší. Nejdůležitější bylo, aby měl z hokeje radost. Aby si zahráli, aby to nebylo 20:0. To nebaví ani jednu stranu. Chce to vyrovnané zápasy, pak se děcka rozvíjejí.
Což se u Jakuba podařilo.
Lukáš: Když přicházel do puberty, věděl jsem, že se to láme. Sám jsem poznal, že byli vedle mě lepší hráči, ale někdo se vydá za nočním životem. Jen někomu docvakne, že musí makat dál, aby něčeho dosáhl.
Nebylo to, Jakube, v tomto období u vás snazší, že jste u táty viděl, jakou dřinu hokej obnáší.
Jakub: Jasně, že pomůže, když to vidíte. Jenže můžete mít sebelepšího tátu, ale když hráč nebude makat a bude si myslet, že mu stačí geny a talent, tak to nepůjde. Jako kluk jsem měl za vzor tátu. Ještě ve třetí třídě jsem vedle hokeje hrál fotbal, ale trenéři chtěli, abych si vybral. Tak jsem se podle taťky přiklonil k hokeji. Chtěl se mu vyrovnat, překonat ho. On má i starty za reprezentaci, tak mě hecuje, abych se dostal před něj.
Před pěti lety jste odehrál na Karjale tři zápasy.
Lukáš: Hrozně mě to překvapilo, bylo mi už 33. Ale potěšilo mě to právě kvůli mým klukům, že mě v tom dresu uvidí a že je to pro ně laťka, aby mě překonali. Umím si představit, že se i Jakub v seniorském nároďáku objeví, ale čeká ho hodně práce. Musí makat a makat. A pak se to někdy může povést.
Váš sen je NHL, že? Letos vás draftovalo Chicago.
Jakub: To je sen pro každého hráče. Budu se o to snažit, dělat maximum a uvidíme, kam až mé možnosti dosáhnou.
Lukáš: Myslím, že na to má. Ale je to jen o jeho přístupu. Musí dřít na každém tréninku a pomalými krůčky se posouvat nahoru. Jasně, zítra ji hrát nemůže. Ovšem každý má šanci, pokud svému snu věří a pokud k němu zodpovědně přistoupí.
Jak složité je v šatně oddělit rodinné vztahy od těch mezi spoluhráči? Možná se Jakubovi složitěji něco říká vám jako tátovi, než kdybyste byl jen spoluhráč.
Lukáš: I kdyby mě v zápase poslal do pr...., vezmu to. Při hře jsou emoce a na ledě jsme prostě spoluhráči. Jsme si rovni, takže na sebe klidně zařveme. Může se mnou mluvit jako každý jiný.
Jakub: Ale je mi teprve osmnáct, já nemám právo někoho někam posílat. Ale kluci v šatně jsou prostě spoluhráči, tak si tam nebudeme hrát na rodinu. Říkáme si přezdívkami, takže na něj křičím Galus.
Lukáš: On na mě Galus, já na něj taky Galus. Kluci se tomu smáli, byli překvapení, že si tak říkáme. Ale na ledě mi to přijde přirozené.
Jakub Galvas a jeho otec Lukáš Galvas v dresech Olomouce
Je mezi vámi nějaká chemie?
Jakub: Ta je spíš u bráchů, kteří hrají od mládí spolu. U nás ještě ne.
Lukáš: Máme za sebou teprve pár zápasů. Na ledě ho vnímám, jenže hokej se zrychluje, než když jsem před 20 lety začínal. To bylo na ledě plno hákování, kotev, teď je to svižnější. Takže já se hlavně musím zaměřit na to, aby mi v lajně všichni neujeli.
Už loni kouč Venera tvrdil, že Jakub vás hokejově přeroste.
Lukáš: Byl bych rád, kdyby mě Kuba předehnal. Udělal nějaký krůček, že začal hrát extraligu. Ale záleží jen na něm, jak chce pokračovat dál. Nebo jestli se uspokojí a výkonnostní křivka, která by měla pořád stoupat, zůstane v rovině. A pak už to bude špatné. Je mu osmnáct a přístup k tréninkům i hokeji jako celku je v jeho rukou.
Jakub: Potěšilo mě, co trenér řekl. Nic to ale neznamená. Jsem ještě mladý, musím pracovat a je na mně, jakou budoucnost si udělám.
Musíte se oba v šatně hlídat? Třeba že byste se chtěl mezi mladšími parťáky odvázat, ale musíte si zachovat otcovskou tvář. A Jakub, že by chtěl vyrazit na pivo, ale otec moc dobře ví, kdy končí tréninky.
Jakub: Pivo moc nepiju. Není to můj styl. Neponocuji, protože vím, že spánek je důležitý pro regeneraci. Snad to ještě pár let vydržím.
Lukáš: Nerozlišuji, že je v kabině Kuba. Když se v pauze půjde na pivo, tak půjde.
Loni jste se potkávali jako soupeři. Bylo to zvláštní?
Lukáš: Bylo tam hecování. Jsem rád, že jsme je třikrát porazili, jen mě štvalo, že nám dal gól.
Byl jste na ledě?
Lukáš: Ne. To bych ho přetáhl hokejkou. Já si zahrál i proti bráchovi Davidovi, když hrál extraligu za Opavu. To mělo taky náboj. Byli jsme u našich a brácha vykřikoval, jak mě seřeže. Teď nás s Kubou dali trenéři dohromady. Pokud to bude šlapat a budeme jako Olomouc vyhrávat, budu rád. Pokud to klapat nebude, udělá se změna.
Jak souboje syna a manžela prožívala vaše máma?
Jakub: Fandila mně, protože mladší brácha zase tátovi. Teď je trošku rozpačitá, když přijde na hokej a vidí nás oba vedle sebe. Ale aspoň nemusí řešit, jestli má jet na hokej do Třince za tátou, nebo přijít koukat na mě.
Mladšímu synovi je jedenáct. Takže to chce ještě šest sedm let hrát.
Lukáš: Jako Jágr, co? Ale kluci si mě už dobírali, když byl nedávno Tomáš za námi v kabině. Hej, ten za chvíli bude hrát s námi, pokřikovali. Říkám: Jo, taky v beku. Budeme tři beci v lajně! Teď vážněji - soustředím se na tuto sezonu a co bude potom, neřeším. Hokej je rychlejší a je potřeba, aby mladí nás pardály vytlačili. Ať hraje mladší generace.
