Čtyřiatřicetiletý Martin Vlček pracuje „v civilu“ jako obchodní zástupce a vypravěče v sobě nezapře. A s chutí popisuje začátky rodinného kozího podnikání:
„ ́Kůzle, takové pěkné zvířátko, nechcete? ́ S těmito slovy mi před třemi lety nabízel soused naši první kozu, Lízu. ́A co bych s ní dělal? ́ Prý, že na mléko. Poradili jsme se doma a pořídili za pár stovek kozu. Proč taky ne, koza přece k hospodářství patří. Jenže co jsme si ji přivedli, tak hrozně mečela. Pořád. Tak jsme hledali na internetu, co jí schází. Zjistili jsme, že taková koza je vlastně stádové zvíře. Chovat ji samotnou, to je skoro týrání. Proto jsme se rozhodli pořídit k ní kamarádku, aby byly aspoň dvě.“ (Více o chovu koz na mléko zde.)
A na jakém čísle jste se teď zastavili?
Teď už je jich čtyřiapadesát, dva kozli a spousta kůzlat. Původně jsme ale nechtěli začít podnikat, nebo budovat kozí farmu. Jenže když jsme sháněli tu druhou kozu k Líze, vydali jsme se k jedné chovatelce do Petrůvky. A ta milá paní nám povídá: ́A jaké máte číslo hospodářství? ́ A my že žádné číslo nemáme, že nehospodaříme. Máme jen jednu smutnou kozu. ́Tak to vám nemůžu kozu prodat, to číslo prostě musíte mít. ́ Dalším krokem k utišení mečící kozy tedy bylo zaregistrování našeho hospodářství.
A když byly dvě, byly taky smutné?
To už ne. Ale začali jsme z nadojeného mléka vyrábět sýry. Pro nás, pro rodinu, pro známé. A protože chutnaly a byla po nich pořád poptávka, potřebovali jsme víc mléka. K těm dvěma kozám brzo přibyla třetí, čtvrtá a pátá. Jenže to byl začarovaný kruh. Čím bylo víc koz, tím sice bylo více mléka a vyrobených sýrů, ale současně narůstala i poptávka. A pak se po nich začali ptát nejen sousedi a známí, ale i majitelé různých regionálních prodejen nebo hotelových kuchyní.
To nezní vůbec špatně, ne?
Jenže k tomu, abychom mohli dodávat i tam, potřebujeme další papír. Buď si nechat schválit prodej mléka ze dvora. Takové to, že někdo přijde a dostane. Jenže to mléko musí být nepasterizované, protože pasterizované mléko už je v kategorii ́výrobek ́. A pro pasterizované mléko už to chce schválenou certifikovanou výrobnu. A tu teď nakonec máme.
Vypadá to idylicky, ale je to dřina a papírování současně
Na Valašsku jistě chová kozy, krávy a ovce spousta lidí...
Ano, ale lidi odradí ta legislativa, papíry a povinnosti, které musíte mít vyřešené. Když to chcete dělat na oficiální bázi, musíte mít mimo jiné každých čtrnáct dnů odběry na zjištění celkového množství mikroorganismů, zkontrolována rezidua inhibičních látek, testy na nepřítomnost Stafylococcus aureus, na brucelózu, tuberkulózu. Veterinář dělá stěry ze stěn ve výrobně, a ta musí být normovaná, schválená, certifikovaná.
A vy jste už věděli, co chov koz a výroba sýrů obnáší?
Ne. Zkušenosti jsme žádné neměli. Jsme ze Zlína, z města, já celý život strávil v 3+1. Všechno si musíte někde vyhledat, nastudovat. Jen projektovou dokumentaci jsem tvořil půl roku. Neexistuje žádná oficiální metodika, nějaké kozí a sýrařské know-how. Můžete sice zajít za odborníkem, ale ten si za takový projekt vezme i padesát tisíc. Tak jsme si to radši nastudovali sami.
To opravdu nejsou žádné oficiální zdroje informací?
Každý má trochu jiné přístupy, jiné počty zvířat v chovech, jiné podmínky. Je to hodně individuální a je hrozně moc věcí, které člověk zjišťuje až postupně. Třeba odčervování koz. Je podobné jako u psů a koček, ale je problém najít takový prostředek, který má krátké ochranné lhůty na mléko a maso. Po odčervení musíte dodržet týdenní ochrannou lhůtu, týden se to nadojené mléko musí vylévat. A ty přípravky jsou k dispozici jenom dva, protože koza není z veterinárního pohledu úplně běžné zvíře.
Dostáváte od státu nějakou podporu na chov, pobíráte nějaké dotace?
My nejsme bio, nejsme eko, nebereme žádné dotace na výrobu ani na chov. Jsme prostě prosti dotace. Jasně, mohli bychom třeba mít kozy v tzv. kontrole užitkovosti. To znamená, že k vám co čtrnáct dnů přijede někdo, kdo vám naměří, kolik koza nadojila, a vy můžete dostat příspěvky od státu nebo od svazu chovatelů. Můžete produkovat zvířata s rodokmenem, jezdit na výstavy, usilovat o nějakou bonitaci. Pak dostáváte třeba hodnocení za vzhled a vydojenou třídu. Můžete brát dotace na počet koz na hektar.
Pestré kozí stádo pana Vlčka a paní Rafajové
A proč do toho nejdete?
Jsme bez toho mnohem svobodnější. Proč produkovat plemenná zvířata, když já ty naše prodám za úplně stejnou cenu? Pokud bychom chtěli být bio, museli bychom dokládat, že kupujeme seno z bio louky. Nebo ho odebíráme od bio výrobce, nebo krmíme jenom bio šrotem. Víte, ono to bio možná zní hezky, ale prakticky to nefunguje.
Co je na modelu bio podle vás špatně?
Myslím, že jsou sice všichni hrozně bio, ale kozy z velké biofarmy nikdy neviděly slunko. Možná jen když je přeháněli z jednoho chléva do druhého na dojení. Jsou bio, ale nepasou se. (Jak si žije bio kráva zde.)
Je toho víc. Třeba louka hnojená ledkem nemůže být bio. A pak je louka nehnojená, která na to ale nemá papír, a tak taky není bio. Asi cítíte, že ta druhá má k přírodě blíž. My prostě bio nejsme a nechceme.
Kozy jsou osobnosti, chytré jako opice
Vy je máte celoročně venku?
Ano, mají se kde schovat před deštěm, sněhem a větrem.
První koza se jmenovala Líza, ale vyznáte se v nich, i když jich je přes padesát?
No jasně. Máme Lízu I., Lízu II., Lízu III., Gizelu, Gábinu, Čerticu, Černokněžnicu, Marušu, Cigaňu, Sofinku, Fanynku, Anču, Fanču, Sáru, Rózu, Stařku... Každá je jiná, ani nechováme jen jeden druh. Je to takový mix. Ono je to na oko i zajímavější, než když máte stádo čistě hnědých nebo bílých. Máme tu burské, šedé, podílové anglo-núbijské... a hlavně různé kříženky, které jsou nejlepší.
Teď něco z kozího života. Říká se o nich, že jsou děsně zvědavé, je to pravda?
Říkám jim opice a má to svůj důvod. Lozí po stromech, jedna se třeba vyškrábe na druhou, aby se na ten strom dostaly. Jakmile jedna něco zjistí, tak to hned umí celé stádo. Dokonce se naučí vychytat si impuls v ohradníku, kdy je lepší to zkusit přeskočit. Koza prostě není ovce, ale osobnost. Tamta je samotářka a dělá si svoje, tahle strká do dětí, ta vám olíže ucho a tahle je zase divoká. Každá je jiná, všechny jsou své.
A jak to mají mezi sebou?
Mají hierarchii. Každá koza má své místo ve stádě. A je zajímavé, že i ta koza na nejposlednější příčce společenského žebříčku je se svým místem spokojená. Jsou ale háklivé na změny, zásah zvenčí jim nedělá dobře.
Jsou kozy vybíravé?
Jsou to hlavně potvory, na zahrádce vám sní všechno kromě trávy, zlikvidují ovocné stromky. Ale zase spasou kopřivy, šípky. Ony vůbec radši tyhle keře, lísky a keříčky.
Přes léto honička od dojení k dojení, přes zimu se kozy „zasuší“
Koza může mít až čtyři kůzlata. Prodáváte i kozí maso?
To nemůžeme, nemáme porážku. Ale můžeme prodat živé kůzle. Dvouměsíční vyjde na 1 200, ale do té doby vám vypije 120 litrů mléka.
A kozy pořád dokupujete?
Pořád. Ale koupit kozu, to je vždycky riziko. Je to stejné, jako když kupujete auto. Prodávající vám bude vždycky tvrdit, že je to v pohodě, jak to hezky jede a že to má vyměněné filtry. Stejně tak u těch zvířat, já jsem pak odčervoval, stříhal paznehty... Koza se dožívá patnácti let, ale skoro nepoznáte, kolik jí je.
Jak vypadá kozí den?
Letní, nebo zimní? Letní začíná dojením. Co jsme ale tak vypozorovali, není moc dobré naučit si ty zvířata zvykat na nějaký konkrétní čas. Protože když zrovna nepodojíte, protože musíte někam jet, tak vám koza vzbudí celou vesnici. Dojíme různě, v osm, v devět... Pak záleží na tom, jestli je tráva, přes den se dělají sýry.
Jak dlouho trvá podojit?
Asi dvě hodiny s dojičkou, máme tam jen dvě stání. Nejsou teď v plné laktaci, ale jak to přijde, bude to trvat o poznání déle. Dojíme i prvničky, aby si zvykaly, i když teď mají třeba jen dvě deci mléka.
A po dojení se dělají sýry podle objednávky. Mléko musí být zpracováno do dvou hodin, na sýry do 48 hodin, v závislosti na teplotě skladování. Doděláme sýry, dám si kafe, něco pojíme a jdeme znova dojit. No a v zimě se nedojí. Zvíře se na podzim připustí, pak se zasuší a nemá mléko až do jara.
Zní to náročně. Kdybyste mohli vrátit čas, šli byste do toho znova?
Jo, rozhodně. Fyzicky náročná je ta práce venku, psychicky to papírování. Je to práce na dlouho a nemůžete od toho odejít. Největší problém téhle naší činnosti je naše „nezastupitelnost“. Sehnat někoho, kdo by to vzal za nás, je bez šance.
