Když před 65 lety 18. června 1956 zemřel František Smotlacha, zanechal po sobě národ postupně se orientující v desítkách i stovkách druhů hub. Lidé se jich přestávali bát a věděli, co je plodnice či podhoubí.
Češi spojili milovanou turistiku se sběrem, začali nosit kapesní atlasy, košíky i nožíky, učili se z hub vařit, snažili se vyvarovat otrav a pomalu se rodila vášeň tak známá spíše slovanským národům a tak vzdálená zemím západní Evropy – houbaření.
Moderní mykologické podhoubí Čechů se s trochou nadsázky objevilo na královéhradeckém náměstí. František Smotlacha se narodil na Kopci sv. Jana, dnes jde právě o součást Hradce Králové, s babičkou chodil do okolních lesů, a jako kluk kolem roku 1897 občas zavítal na hradecké houbařské trhy.
„Traduje se, že dědu tam jednou velmi zaujaly hnojníky. Už tehdy ho svět hub okouzlil,“ vzpomíná vnučka Zuzana Lukešová, za mlada Smotlachová, a hned přidává k hnojníkům svůj postřeh. „Ty se dnes už k jídlu moc nedoporučují, speciálně v kombinaci s pivem či jiným alkoholem způsobují zvracení a průjem – tedy nejčastější houbovou otravu.“
Ochutnal 1 700 druhů hub
František Smotlacha se dal na studium přírodních věd, zaměřil se na houby. Ještě za monarchie začal organizovat výstavy, mykologické vycházky, poradny, zakládal houbařské kluby a lidem se to líbilo.
Smotlachova vnučka Zuzana Lukešová
„Děda pocházel z rolnické rodiny a věděl, že houby často sbíraly vrstvy chudší, třeba během nouze 1. světové války. Jenže docházelo i k častým otravám. I to byly důvody, proč začal svůj velký výzkum a osvětu,“ vypráví vnučka.
Houbařský guru tvrdil, že osobně vyzkoušel 1 700 druhů tuzemských hub, hodnotil je podle kvality či chuti, postřehy si zapisoval. „Lidé v českých zemích už od středověku vařili hlavně z hřibovitých hub, ale po dědově osvětě se základna rozšířila. Babička, jeho žena, už připravovala takové ‚novoty‘ jako guláš z václavek či polévku z masáků. Zajímavá je i polévka s vánoční houbou – penízovkou sametonohou,“ dodává.
Lahůdka ryzec šeredný
Když v roce 1921 založil Českou mykologickou společnost, jež letos slaví 100 let, osvěta se začala šířit ve velkém. Smotlacha ale propadl i sportu, na Univerzitě Karlově byl jmenován vůbec prvním docentem tělesné výchovy. Sport vyučoval, jako první v zemi začal z německých publikací studovat bojové umění jiu-jitsu a založil první klub.
„Jenže s nástupem nacistů a uzavřením českých vysokých škol se stáhl do světa milovaných hub,“ vysvětluje Zuzana Lukešová, které bylo pět let, když dědeček zemřel. O houbách jí ale vyprávěla babička a další členové rodiny, houbařské žezlo nakonec přebral tatínek Miroslav, syn Františka Smotlachy.
„S tátou jsme chodili na houby za Prahu skoro každý týden. My sbírali opravdu hodně druhů, všechny možné ‚tenkonožky‘, které nikdo jiný nebere. Měl rád, když byla smaženice pestrá, z jednoho druhu to totiž není ono. Loni jsme ji ale udělali jen z malých pýchavek, to bylo strašně dobré,“ přikládá rady.
Košík Smotlachů často zdobila i taková rarita jako ryzec šeredný. „Nazelenalá houba, kterou jsme nakládali a byla výborná, dnes je ovšem řazena mezi nejedlé. Sbírali jsme i šafránku červenožlutou, která je dnes klasifikována jako jedovatá. Od časů dědy i táty se hodně hub posunulo z jedlých na nejedlé a z nejedlých na jedovaté. Je to dáno hloubkou výzkumu a také hodně z opatrnosti,“ vysvětluje členka rodu Smotlachů.
Bydlí v pražské Karmelitské ulici, v místě, kam její děd před druhou světovou válkou přesunul první bezplatnou mykologickou poradnu. Založil ji na Vinohradech již v roce 1909 a lidé sem stále chodí, přestože lze skoro vše už najít i na internetu.
„Nejvíc lidí sem chodilo i telefonovalo za tátova života. Třeba jsme odjížděli na dovolenou a seděli už před barákem v autech, přišel člověk s košíkem hub, táta vylezl z auta a začali je určovat. Zbytek rodiny seděl v autě, říkali jsme si ‚ježíšmarjá‘.“
Smotlachové zachraňují památky před houbami
Po studiu potravinářství na Vysoké škole chemicko-technologické Miroslav Smotlacha pokračoval v otcově činnosti. „Kromě toho se zaměřil na dřevokazné houby. Dlouhá léta si ho zvaly stavební firmy jako poradce k rekonstrukcím historických památek, aby určil, jaká houba je napadá. Táta třeba zachraňoval Valdštejnský palác na Pražském hradě, ale i desítky bytů v památkové zóně, jak v Praze, tak jinde,“ říká Zuzana Lukešová, která se ale na prahu dospělosti houbám věnovat nechtěla.
„Aby mě nepostihly (smích), šla jsem studovat architekturu. Jenže z projektování jsem brzy přešla na sanace a na dřevokazné houby. V tom byl táta jednička a učil mě,“ podotýká.
„Nejhorší je asi dřevomorka domácí, dále trámovky či outkovky. Když si mě pozvou, určím druh houby, ohnisko, rozsah poškození, co je třeba odkrýt, zda třeba použít injektáže, mikrovlny či další postupy,“ vysvětluje.
Sama má radost, že Češi jsou zásluhou její rodiny hub znalí. To už říkal František Smotlacha: „V žádném jiném národě není taková znalost hub jako u nás a nikde jinde se nesbírá tolik druhů k jídlu.“
„Co mě štve a štvalo by to také tátu nebo dědu, je lidská soutěživost a hamižnost, kdo nasbírá víc hub. Je to vyložená lidská hloupost a kdo to dělá, je, a budu sprostá, hlupák. Plundrovat les je nesmysl,“ uzavírá Zuzana Lukešová.
14. ledna 2021 |
