Jídlo prolomí ledy. Gordon Ramsay vařil s Berbery a sjížděl řeku Mekong

  • 8
Vařil v klášteře laoským mnichům, slaňoval hory, sjížděl divoké řeky. Světový kuchař Gordon Ramsay se při natáčení seriálu Do neznáma dostal daleko za práh michelinských restaurací. V rozhovoru pro magazín Víkend prozradil, jak si mnohdy drsné dobrodružství užíval.

Jaké bylo podívat se na místa, kam turistova noha nevkročí?
Natáčení seriálu Do neznáma pro mě bylo přesně o tom prozkoumat a zmapovat území, která nenavštěvujeme běžně. Dostal jsem se často mimo komfortní zónu, vystoupil jsem z ní a snažil se být součástí navštívené společnosti. Z pohledu kuchaře to bylo báječné přiblížení se novým zdrojům inspirace a samozřejmě i chutí. Poslední dvě desetiletí jsem měl to štěstí, že ty nejlepší ingredience přišly na práh mých restaurací a já z nich mohl tvořit. Teď jsem to obrátil a šel jsem já za těmi ingrediencemi.

Objevil jste i něco úplně nového?
Jsem velkým zastáncem udržitelného stravování, používání sezonních ingrediencí pro vaření. S tím souvisí i to, že si myslím, že některé přísady, které jsem při natáčení poznal, by měly zůstat výhradně v místech, kde jsem je poznal. Byly tam chutě, které jsem dřív na jazyku neměl. Tento pocit mi dala například úžasná maličká ovocná farma ve vysokých horách v Peru. Neskutečné. Intenzita těch chutí byla naprosto mimořádná. Něco takového v Londýně nikdy nekoupíme a myslím, že to je správně. I proto je báječné cestovat, objevovat a ochutnávat.

A odmítl jste něco ochutnat?
Ne, to se neslučuje s mou vizí kuchaře. Považoval bych to za něco nezdvořilého. Každá světová kuchyně je jako paleta, jako obraz skládající se z mnoha barev. Pokud jednu odmítnete používat, nikdy nedosáhnete dokonalosti. Jsem odhodlán ochutnat zlatý kaviár z albínského jesetera stejně jako tulení střeva vyuzená v domě na Aljašce. V hlavě mi okamžitě běží myšlenky, zda a jak bych to mohl využít. A buďte si jisti, že mohl. Ingredience jsou klíčovým prvkem každého jídla.

Posvátné údolí Inků v Peru

Snažil jste se jít zpět k základům, k podstatě jídla. Jak to ladí s dnešní dobou, kdy se pokrmy často objeví nejdříve na sociální síti, než putují do žaludku?
Je to dvousečný meč. Jsou šéfkuchaři, kteří jsou vyřízení z toho, že si je lidé fotí, že se fotí s jídlem. Můj názor je trochu opačný, nevadí mi se vyfotit, nevadí mi, že návštěvníci mají památku na celý život a je to pro ně součást prožitku z návštěvy restaurace. 

Gordon Ramsay

Slavný kuchař, jehož restaurace získaly celkem 16 michelinských hvězd, v současnosti jich drží sedm. Od královny Alžběty II. získal Řád britského impéria. Chtěl být fotbalistou, dokonce odehrál několik přípravných zápasů za Glasgow Rangers, ale zastavilo ho zranění kolena. S manželkou Tanou má čtyři děti, bydlí střídavě v Londýně a Los Angeles.

Navíc je to přece jídlo, které si hosté zaplatili, tak si s ním mohou dělat, co chtějí. I já si občas jídlo vyfotím a posílám ho svým kuchařům jako inspiraci. Naopak, když vidím na Instagramu pokrmy ze svého podniku s nějakou chybou, hned reaguji a snažím se v kuchyni ten problém odstranit.

Dobře, ale není podstatou jídla najíst se?Nejprve jíme očima, není to tak? Pravda je, že pokud bychom pro všechen vizuální efekt měli přijít o chuť, byla by to chyba. Během natáčení jsem se snažil, aby mě vždy doprovázeli mladí kuchaři z mých restaurací v Londýně a mohli se učit. Aby mohli zavřít oči před sociálními sítěmi a poznat skutečnou DNA pokrmů. Vidět Maory připravovat jejich tradiční hangi pomocí vyhloubených pecí, ochutnávat kombinaci ryby a koření v Laosu nebo hledat potraviny uprostřed pohoří Atlas v Maroku, to vše je mimořádné. To vám sociální sítě nepřiblíží, ale stejně jsem zastáncem toho dobrého v nich. Jak říkám, je to dvousečný meč.

Při natáčení jste se museli dostat do opravdu odlehlých oblastí všech světadílů. Jak náročné to bylo?
Náročnější, než jsem si dovedl původně představit. Jsem sice disciplinovaný a odhodlaný člověk, který je ochotný pro posun z bodu A do bodu B vynaložit hodně energie, ale toto mě stejně překvapilo. 

Sjížděli jsme na kánoi řeku Mekong, proud byl opravdu silný. Stejně tak mě nenapadlo, že budu šplhat na hory, a speciálně na Aljašce to bylo hodně drsné. Nikdy dřív jsem to nedělal. Stejně tak slaňovaní z výšky čtyřicet metrů pod vodopád. Ale to prostředí bylo zkrátka ohromující, stálo to za to. V životě nikdy nedostaneš to nejlepší zadarmo. Platí to stejně tak pro jídlo jako pro cokoli jiného.

Užíval jste si práci s lidmi, kteří neznají vaši slávu?
Některá místa byla opravdu tak odlehlá, že o mně neměli ani tušení. Bylo to velmi osvěžující. Koukali na mě trošku jako na blázna, protože viděli úsilí, se kterým se snažím proniknout do kultury jejich kuchyně, nasazení, s jakým to dělám. Snažím se zůstat v utajení, jak jen to je možné, sleduji v restauracích mladé snaživé kuchaře a vzpomínám na chvíle, kdy jsem v té roli byl sám. Ta je ve vývoji klíčová. Vždycky se pak snažím jít do kuchyně a podpořit je v jejich snažení, které není nijak odlišné od toho mého.

Řeka Mekong v jihoasijském Laosu

Jak se s nimi dorozumíváte, jak jste si povídal s Berbery v Atlasu?
Při takovém způsobu cestování opravdu není možné naučit se všechny jazyky. Občas je to obtížné. Jeden jazyk ovšem máme všichni a tím jazykem je jídlo, skrze jídlo si můžeme rozumět. Prolomit ledy a dostat se pod pokličku kultur těchto národů šlo při vaření daleko rychleji, než kdybychom rozebírali jejich pohledy na svět. Bylo to báječné a obohacující.

Gordon Ramsay: Do neznáma

První série má šest dílů, Ramsay zavítá mimo jiné na Nový Zéland, Aljašku nebo prozkoumá tajemství Inků. Český kanál National Geographic vysílá pořad od 11. srpna, sledovat ho můžete každou neděli od 22 hodin.

Co jste si tedy z cest odnesl jako hlavní poznání?
Jako kuchař jsem se leccos naučil. Při každém vaření jsem přemýšlel, jak to zakomponovat do svých restaurací. Nejhorší by bylo dostat se do stadia, kdy si začnu myslet, že všechno vím. To by byl konec.

Hledal jste tradiční pokrmy, ale jaký byl tradiční pokrm vašeho dětství?
Zaprvé jsem se odmalička učil, že nechat jídlo je špatné a nevychované. Zadruhé to opravdu nebylo tak, že bychom měli doma na stole předkrm, hlavní chod a dezert. Dezert byl něco svátečního, jednou za dva nebo tři týdny. Maminka byla kuchařkou v restauraci, takže jsme občas měli pokrmy jako vepřové koleno, uměla báječný vývar. Víkendy obvykle s anglickou pečení a také hodně vnitřnostmi. Tradiční anglický puding z ledvin nebo grilované ledviny. To bylo časté. Občas jsme si pochutnali i na italské kuchyni, boloňské špagety byly u nás doma velmi populární.


Britská královská rodina