"Podle nich je to už nadstandard, který handicapovaní nutně nepotřebují, takže máte smůlu," vysvětluje Vlastimil Pašník, který řešil podobný problém. "Syn potřebuje trénovat ruce, a tak mě napadlo, že by mu podobný vozík mohl pomoci v tréninku. Jenže když jsem přišel do prodejny německé firmy Meyra, která to prodává, skoro jsem upadl. Vždyť je to pár svařených trubek a šlapací mechanismus a zaplatíte jako za ojeté auto," vypráví.
Že jsou pomůcky pro postižené velmi drahé, to už věděl. Solidní invalidní vozík stojí přes padesát tisíc, ale pojišťovna podle něj proplatí jenom cenu toho základního (kolem dvaceti tisíc), který najdete snad jen v nemocnicích a se kterým by se mladý kluk styděl vyjet mimo dům. "Je šance, že vám přidá některá z příspěvkových organizací, velmi vstřícné jednání jsme zažili třeba v Kontu Bariéry," popisuje celou proceduru.
Jak na handbike
Zvídavý kutil si napřed zjistil, co je potřeba, aby vyrobil svoji verzi handbiku. Tedy zařízení, které napojíte ke klasickému vozíku a rázem z něj máte tříkolku s pohonem. "Zjistil jsem, že šlapací mechanismus můžu udělat z normálního středu kola. A soused mi věnoval staré kolo, na které mu padal na půdě prach. Pak bylo potřeba vyřešit uložení kola ve vidlici. Abychom mohli vyřešit brzdění a pohon, potřebovali jsme do hlavy místo přední vidlice uložit zadní, širší vidlici," popisuje problémy, se kterými se setkal během stavby.
Dokoupil standardně dostupné segmenty jako ozubená kola nebo brzdy a začal s kompletováním. "Celá stavba trvala po chvilkách asi dva měsíce, s laděním mi pomáhal syn Petr. Vždycky si na mašinu sedl a měřili jsme optimální vzdálenost těla od rukou, aby šlapání bylo co nejjednodušší. Několikrát jsme měnili převody, s tím ještě nejsme úplně spokojeni. Teď máme nahoře 25 zubů a dole na kole 28. Ale uvažujeme, že dole přidáme na 34. Sice to pojede pomaleji, ale zase bude pohyb snazší," uvažuje.
Podle toho je vidět, že domácí řešení se neustále vyvíjí. "Počkejte, přijďte za tři roky a uvidíte závodní speciál," smějí se otec i syn.
Jaké byly náklady
"Náš model určitě není tak krásný jako koupený, ani není tak vzorně nalakovaný, je vidět, že jde o domácí řešení, žádný chrom nebo metalíza," přiznává konstruktér. "Ale poslouží úplně stejně. Navíc se při stavbě neskutečně vyblbneme a stmeluje nás i společná práce. A to hlavní – když nebudu počítat svou práci a práci sousedů, kteří nám vypomohli občas i radou, tak jsme za to celé zaplatili pět šest tisíc. A kluk by se příští rok na jaře mohl zúčastnit i závodů podobně postižených," radují se společně.
Na otázku, zda by nechtěl stavět handbike i pro ostatní, tvrdí: "Ježíšmarjá, to bych nemohl, vždyť já mám doma pomalu jenom vrtačku a pilku na železo. Naštěstí to, co jsem potřeboval svařit, mi udělal šikovný soused. Ale pokud by někdo chtěl poradit, ať se ozve, rád pomůžu. Kdybych od začátku věděl, jak na to, trvala by mi práce polovinu času," vzpomíná na tápání na začátku stavby handbiku.
