Tradice řeznického řemesla začala v rodině Steinhauserů už v 19. století.
"Pamatuji si, že mi babička vyprávěla, jak s dědou vyráběli uzeniny a prodávali je ve vlastním krámku. Tatínek rozvážel maso po zákaznících na vozíčku taženém psy. Šel studovat na mistrovskou školu řeznicko-uzenářskou do Prahy, ale po studiu se už neměl kam vrátit. V roce 1950 jim firmu vyvlastnili, vzpomíná Ladislav Steinhauser.
Prarodiče se do prodejny vrátili až v roce 1968, jako prodavači. Ladislav s bratrem Jaromírem tam za nimi chodili na párek. "Tatínek dostal šanci vést jako výrobní náměstek brněnská jatka. Před ním všichni z místa utíkali. On vydržel do důchodu a později se stal ředitelem," vypráví osmapadesátiletý muž, kterého řeznické prostředí ovlivnilo natolik, že šel do Brna studovat Veterinární a farmaceutickou univerzitu. Chtěl pracovat jako technolog v masokombinátu.
"Nakonec jsem skončil na katedře hygieny a technologie potravin - samozřejmě masa. Jako asistent. A práce mne bavila. Nicméně po revoluci jsem hned začal šilhat po soukromém podnikání," říká muž, který hned v roce 1990 založil vydavatelství potravinářské literatury a vydal několik knih z oboru. Nestačilo mu to.
Přišly Vánoce 1990. "Řekl jsem: Tati, co kdybychom postavili vlastní masnou výrobu v Tišnově? Táta se usmál a odpověděl: Jdeme do toho. Ale ze školy neutíkej, odejdi se vztyčenou hlavou. Jednou se tam vrátíš! Tenkrát jsem mu nevěřil, ale měl pravdu," říká děkan fakulty veterinární hygieny a ekologie.
Bourání starých jatek po nocích
K rozhodnutí pustit se do vlastního podnikání musí podle Ladislava přijít čas a impulz. Ten jeho byl bohužel tragický. "Zemřela mi manželka. Měl jsem najednou pocit, že musím něco změnit, vzít život pevně do rukou. A přiznám se, manuální práce, budování a výsledky mi skvěle vyčistily hlavu a otevřely novou perspektivu."
Firma SteinhauserNa českém trhu působí od roku 1991. V současnosti má 220 zaměstnanců a tržby ve výši půl miliardy korun. Výrobky dodává do sítě prodejen a do svých osmi obchodů především na Moravě. Majitelem podniku je Ladislav Steinhauser, který je zároveň i děkanem Fakulty veterinární hygieny a ekologie na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. Studenti mají ve firmě výukové centrum. |
Městskému úřadu v Tišnově se tehdy zrovna vrátil areál jatek jako restituce od Masného průmyslu, a tak vypsal soutěž o pronájem. Vyhráli to Steinhauserovi.
S otcem si rozdělili úkoly - starší Ladislav vedl provoz jatek se šesti řezníky a mladší se pustil do přestavby. "Do bourání, odvážení a pálení všeho, co na jatkách překáželo. Byla to hrozná dřina. Nastupovali jsme s partou chlapů hned po směně a celé noci jsme pracovali, aby ráno mohl nastoupit táta s řezníky. Brrr, někdy to bylo opravdu neuvěřitelné, ale nadšení dělalo své," vypráví.
Po roce město konstatovalo, že už do jeho majetku investovali Steinhauserovi víc, než byla původní hodnota, a areál jim prodalo. Masnou výrobu pak rodina vybavila úplně novými stroji. "Koupili jsme je na výstavě ve Frankfurtu za slušnou cenu. Při cestě domů táta plakal. Na to nikdy v životě nezapomenu."
Zájem byl od začátku velký, klobásy chutnaly
Otec se synem chtěli dělat uzeninu jinak - s přírodním kořením, v přírodních střívkách, ale hlavně z kvalitního masa. A vyplatilo se jim to. O výrobky, které rozváželi ve starém oltcitu po okolních prodejnách, byl obrovský zájem. "Za pár dnů se to začalo nějak samo rozbíhat. Asi ty klobásy chutnaly," říká Ladislav.
Dnes podnik dosahuje půlmiliardových tržeb a zaměřuje se na celou řadu výrobků. Úspěšný je špekáček, eso a debrecínské párky, uzená masa. Největší ohlas je na šunku nejvyšší jakosti Moravia. Firma ji prodává nejenom po celém Česku, ale i na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a Rumunsku. "Máme ji s manželkou nejraději a pravidelně si ji kupujeme. Loupím ji v noci v ledničce," usmívá se Ladislav Steinhauser.
Když tatínek v roce 2004 zemřel, rozhodl se, že podnik nepovede sám. Ředitelské křeslo svěřil dlouholetému zaměstnanci Martinu Kloudovi a vrátil se do školy. Na firmu ale samozřejmě stále dohlíží.
Práce je zdravá, navíc i léčí
Nést jméno na trh není podle něj vůbec jednoduché. "Zvláště ve velkém objemu výroby. Nemohu vidět všechny výrobky ani je ochutnat. Přesto je garantuji svým jménem. V tom je rodinný podnik obrovským stimulem. Nutí k placení v termínu, k dodržování dohod, byť nejsou sepsány, ke kvalitě, za kterou se nemusím stydět, stejně jako za slušnou cenu," říká Ladislav, který dal svým dětem svobodu v rozhodnutí, zda budou pokračovat v rodinné tradici.
V současnosti má podnik 220 zaměstnanců a jejich počet stále roste, jak se zvyšuje výroba. Přesto si majitel vzpomíná i na krizi: "Pocítili jsme ji. Před třemi lety poklesla výroba a zisk se propadl do červených čísel. Během tří měsíců jsme nebezpečnou zónu opustili. Cesta vedla pouze přes vyšší produktivitu práce. Bylo to složité období, ale z dnešního pohledu nutné a zdravé. Je dobré, když společnost sem tam prodělá krizi, je třeba, aby se zamyslela, jak dál, co má smysl, co přináší výsledky, co lidé očekávají a co nakonec mají. Hloupé a jednoduché otázky, ale není špatné si je položit. A to v každé činnosti."
Už kolikrát si Ladislav myslel, že je to všechno nad jeho síly. Hlavně v noci trpěl nejistotou. "Pak se ale probudíte, kola se roztočí a je zajímavé, jak se to najednou samo spraví. Máma říká, že práce je zdravá, a navíc i léčí. Myslím si to také. Když za sebou každý den vidím nějaký, byť droboučký výsledek, mám sílu pustit se do další práce. Takže je důležité vydržet a jít svojí cestou."
