Stojím na dvorku u rodinného domu a rozhlížím se. Kdyby v jednom rohu nebyly vyskládané přepravky s prázdnými lahvemi, nenapadlo by mě, že se tu podniká. Že se tu vyrábějí Višně v čokoládě, Čertův Dukát, Podřipská Bylinná a spousta další lihovin, které lze koupit v restauracích a obchodech v okolí.
V sodovkárně a likérce pracovala na začátku 20. století celá rodina zakladatele Václava Vinše.
"Tenhle pozemek koupil můj dědeček někdy kolem roku 1912," provádí mě Oldřich Karpíšek svým podnikem, který se jmenuje Okar. "Vystavěl tu provozovnu i rodinný dům. Založil sodovkárnu, vyráběl likéry a prodával také víno, pivo a další nápoje. Byl ohromně pilný a houževnatý. Od deseti let byl sirotkem, a když se pak v sodovkárně v Kralupech nad Vltavou vyučil, rozhodl se postavit na vlastní nohy. Obdivuji, jak to všechno dokázal," říká Oldřich Karpíšek a ukazuje mi staré rodinné fotky.
Vybudovat prosperující firmu dalo Václavu Vinšovi spoustu práce, a proto, když dostal povolávací rozkaz odejít do války, té první světové, začal přemýšlet, jak se tomu vyhnout. Sebepoškození nebylo v té době nic výjimečného - Václav Vinš si usekl prst při sekání dříví.
Sbližování s dělnickou třídou
Protože jeho syn tragicky zemřel, zůstala firma jedné z dcer. Ta se provdala za Oldřicha Karpíška a on pokračoval v rodinném podnikání až do únorových událostí roku 1948.
Jeho syn, také Oldřich, šel studovat obchodní akademii do Loun. "Chtěl jsem jednou rodinný podnik převzít. Ale už jsem to nestihl, všechno nám vzali. Rodiče šli prodávat do obchodů a v 60. letech pak oba, krátce po sobě, zemřeli. Já jsem po maturitě pracoval v Jednotě, ale netrvalo dlouho a řekli mi, že se musím jít sbližovat s dělnickou třídou do elektromontážních závodů. U pásu jsem zůstal asi čtyři roky," vzpomíná Oldřich Karpíšek mladší.
Na konci 50. let se vrátil do Jednoty a za nějakou dobu se stal vedoucím velkoobchodního skladu. "Vydržel jsem tam až do sametové revoluce. A hned jak komunistický režim padl, začal jsem uvažovat, že rodinné podnikání obnovím," vypráví Karpíšek. Půjčil si od banky 300 tisíc korun, nakoupil potřebné stroje a suroviny a pustil se do práce.
"Od kamaráda jsem dostal kontakt na odborníka z jedné velké likérky, který mi prozradil, kde berou lahve, esence, tresti, a poradil mi, jak na to," přiznává Oldřich Karpíšek. S pomocí přátel pak vybudoval provozovnu a začal své výrobky rozvážet po okolí - do restaurací, do obchodů.
Konec 90. let byl nejtěžší
Jako první vyrobil rum a vodku. Pak přidal další likéry, na něž měl recepty po dědovi. "Úspěch každé likérky závisí na tom, zda má dobrý rum. Ten svůj jsem připravoval dlouho. Přidával jsem různé chuti, aby byl nejlepší," říká.
Začátky byly těžké, ale ještě horší byl konec 90. let. Malé obchody v širokém okolí začaly krachovat, jak je válcovaly velké řetězce. "Místo soukromníků přišli vietnamští obchodníci a ti naše zboží neberou. Tak se nám odbyt radikálně snížil," vzpomíná Oldřich Karpíšek, který se v sedmdesáti letech rozhodl předat svůj podnik zeťovi - Josefu Mejstříkovi. "Syn se tomu věnovat nechtěl, má stavební firmu. Ale zeť je chemik, tak k tomu má blíže a souhlasil, že bude pokračovat," popisuje Karpíšek.
Už měl dost toho papírování kolem podnikání a také neustálých kontrol celníků, Státní zemědělské a potravinářské inspekce... "A když se pak ještě přidala povinnost likéry kolkovat, tak jsem si řekl, že už chci jít do důchodu," dodává.
Největší odběratel? Rusové
Kromě nově přistavěného skladu a několika drobných úprav to v Okaru vypadá skoro stejně jako před těmi sto lety. Dívám se podnikateli pod ruce, jak bere čtyři láhve, dává je do plničky, která do nich ze sudu odměří půl litru Lázeňské vodky. Pak ještě zátky, viněty, kolky a hurá do přepravky. Ročně se tu vyrobí třicet tisíc litrů alkoholu. Zatím to na uživení rodiny stačí, ale budoucnost je nejistá.
"Největším odběratelem je firma z Mariánských Lázní, která dodává naše lihoviny a vodku zejména ruské klientele v Karlových Varech," říká Josef Mejstřík a ukazuje na lahve popsané azbukou. "Ty viněty vymýšlíte sami?" ptám se. "Ne, ne, to odběratel. Jednou za čas také přijde s tím, že chce nějaké nové chutě. To pak jako alchymista začínám přidávat a ubírat různé tresti a esence," říká Josef Mejstřík, který je schopen vyrobit lihoviny podle individuálního přání zákazníka.
Se svým tchánem se před pár lety pokusili prorazit na trh s likérem s marihuanovou esencí. "Od toho výrobku jsme si opravdu hodně slibovali, ale zájem byl minimální. V barech a na diskotékách to moc nešlo, mladí lidé si raději dali pivo nebo víno, na likér už jim většinou nezbývaly peníze. Dodávali jsme ho chvíli i na pražské ruzyňské letiště, ale také z toho nic moc nebylo. Nakonec jsme ho z výroby stáhli úplně," říká Josef Mejstřík.
Jeho cílem je teď především udržet likérku v provozu, aby ji za pár let mohl ještě prosperující předat svému synovi. Ten už by byl pátou generací lihovarníků.
