Práce s lidskou duší není podle něj vůbec jednoduchá. „Lidé chtějí často návody, desatera. Jenomže tady nejde o vaření polévky podle receptu. To, co inspiruje jednoho člověka, nemusí inspirovat druhého,“ poznamenává psycholog. Jak říká, dnešní svět je nastavený tak, že se mnoho lidí honí jen za potěšením, chtějí dosáhnout co nejvíc a stávají se tak štvanci. A to je problém.
Ve své nejnovější knize, v níž přibližuje vnitřní svět vítězů, píše, že každý máme v sobě své dvojče, svou „temnou stránku“, vnitřního kritika, se kterým je dobré naučit se správně komunikovat. Díky tomu můžeme sami sebe motivovat, překonávat zbytečný stres i obavy a dosahovat co nejlepší výkon.
Když říkáte, že máme v sobě vnitřní dvojče, co si pod tím představit? Znamená to, že mám mluvit sama k sobě a krotit vlastní emoce?
Ano, můžeme to nazvat krocením emocí. Nejde ale o to, abychom se emočně oploštili. Chci lidi naučit a snažím se je inspirovat, aby s emocemi pracovali podle svého uvážení. Proto jim říkám: „Když chceš emoce pustit, tak je pusť. Když je chceš ovládat, tak je ovládej.“ Není třeba, aby byl člověk příliš racionální a fungoval jako stroj, který je bez emocí. Emoce mají svou roli. Člověk by však měl zvážit, kdy emoce pustit a kdy je naopak ovládnout.
Proč vést takový dialog?
Máme dva typy myšlenek. Jedny, které chceme a sami si je vyprovokujeme. Nám ale vadí myšlenky, které nechceme, jenže stále přicházejí. Já jsem to vzal tak, že myšlenky, které nechceme, jsou myšlenky mého dvojčete. Abych s nimi uměl pracovat, potřebuji se se svým dvojčetem skamarádit. Beru ho jako své malé dítě. Když například přijde s myšlenkou, že má strach, protože zítra píše diktát, racionálně ho usměrním, protože jako dospělý takový strach nemám a navíc mám logické argumenty k tomu, abych ho povzbudil.
Jaký má tato metoda smysl?
Má velký smysl, protože tak koučujeme sami sebe. Dialogy mohou být různé – u sportovců před tréninkem, po zápase, u manažerů třeba před těžkou poradou, tedy v momentech, kdy bych si měl subjektivní svět nastavit do zóny optimálního fungování. Tedy do zóny, kdy člověk v dané tématice využije maximálně svých racionalit a zároveň se nabije emoční touhou, vášní a nadšením. Tyto dvě spojnice – tedy emoce, která vede k akci, energii, a rozum, který emoci řídí – vedou podle mého názoru k tomu, že osobnost má největší potenciál podat v dané věci maximální výkon.
Marian Jelínek (1963):
|
Podle vás by si měl každý to své vnitřní dvojče pojmenovat, dát mu konkrétní jméno. Proč?
Pojmenování má velký význam, a to ve dvou rovinách. První spočívá v tom, že myšlenky dvojčete, které nechci, potřebuji odosobnit. Ve své podstatě je to možná trochu schizofrenní, protože si řeknu – to není moje myšlenka, je mého dvojčete. Principem dialogu je nezahnat své dvojče do podvědomí, jak to někteří lidé dělají, ale skamarádit se s ním. A když se chcete s někým skamarádit, začíná to tím, že se představíte: „Já jsem Marian, já jsem Petr, Jana…“
Když třeba přijde strach, nechci ho zatlačit do podvědomí, chci s ním začít pracovat a skamarádit se s ním. Proto jsem si řekl, že vnitřní dvojče musím nějak nazvat, čímž vzniká vztah, s kterým pak pracuji.
Další rozměr je ten, že si s ním povídám, i když nepřijde. Třeba před tréninkem či velkou poradou si s ním vnitřně povídám a radím se s ním: „Tak co nás dnes, Tome, čeká? Dnes máme tvrdou práci…“
Komunikujete se svým dvojčetem často?
Hodně často. Ráno, když vím, co mám před sebou. Když se třeba potřebuji dostat ze stavu, kdy se mi něco nechce dělat. Když hledám motivaci. Ze začátku to vypadá, že naše dvojče je náš nepřítel, ale jakmile se s ním skamarádíte, může vám velmi pomáhat.
Jak jste své dvojče pojmenoval?
Neprozradím. Nechci to ani po sportovcích, je to věc každého.
Loni jste měl zdravotní trable, když vás na Srí Lance pokousal pes. Dostal jste zimnici, byl problém sehnat lékaře. Měl jste tehdy strach a uměl jste ho zkrotit?
Abych byl upřímný a neznělo to hrdinsky: byl jsem nejprve hrozně naštvaný, že jsem si zkazil dovolenou. Nemohl jsem za to, potulní psi jsou tam všude. Strach naskočil až v okamžiku, kdy jsem se vrátil do Čech, protože rána začala hnisat. Musel jsem chodit obden na chirurgii, bral jsem antibiotika, injekce. Pak jsem už začal mít pocit, že nabírám sílu, a začal jsem věřit, že všechno bude dobré.
Potkáváte se s úspěšnými lidmi, nejen sportovci. Říká se, že je dobré potkávat se s úspěšnými, že to motivuje. Jaký je váš názor?
Samozřejmě, inspirovat se vzory je dobré. Pokud je ale člověk příliš uzavřený do sebe nebo z podstaty se inspirovat nechce, nemotivuje ho nic. Tomu je třeba být otevřený, pozitivně nastavený a chtít se inspirovat. Máte lidi, kteří jdou na školení kvůli chlebíčkům a kávě, a pak ty, kteří přijdou proto, že si chtějí něco zajímavého poslechnout a něco si z toho vzít.
Čtěte takéV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. |
Co spojuje úspěšné lidi?
Vždycky je třeba si nejprve říct, co to ten úspěch vlastně je. Dnes často bereme za úspěšné i ty, co mají radost z peněz, které ukradli, nebo mají radost z úspěchu dosaženého dopingem. Honba za úspěchem, která v současné době vládne světem, je takový cílový fetišismus, a zavedla nás na zcestí neetičnosti a nemorálky.
Co s tím, jak tomu čelit?
Myslím, že je to problém společenský, výchovný i problém systému a hodnotového řádu. Je dobré být vzdělaný a umět ovládat své emoce. Pokud ovšem někdo dokáže emoce udržet na uzdě a k tomu má špatný hodnotový žebříček, stává se pro společnost velmi nebezpečný. Jakmile totiž nemáme nad rozumem nějaký hodnotový morální a etický řád, můžeme ve jménu cíle a ve jménu výsledku lehce sklouznout k neetickému jednání. Takovým lidem je jedno, že pošlapou kamaráda, aby se vyšplhali po jeho zádech. Je jim jedno, že okradou babičku, aby vydělali peníze… Zaspali jsme trochu dobu, kdy hodnotový systém tvořil křesťanský řád svým desaterem. To dnes už mezi lidmi neplatí, desatero se nectí. Nikdo ho totiž „nerepasoval“ do současné doby. Každý si našel své vlastní hodnoty a je v tom ohromná džungle. Často se mě mladí lidé ptají, co je a co není etické a morální a k čemu mají vést i své děti, aby nebyli jako Marťani.
Jaké hodnoty by měli dnešní lidé ctít?
Lidské. Problém je, že od dětství vychováváme manažery, sportovce, doktory. V první řadě bychom ale měli vychovat dobrého člověka a teprve potom manažera, sportovce, doktora. Přeskakujeme hodnotu lidskosti a hned pasujeme malého človíčka do hodnot byznysu. Role byznysmena vyžaduje ostré lokty a někdy ho tato role dostane i na hranu etiky. Podobné je to i u vrcholového sportu. Jen se podívejte, kolik medailí se musí po olympijských hrách vracet – neetičnost kvůli dopingu tam jen kvete. Proto se musíme soustředit na hodnoty lidskosti a pak teprve vytvářet hodnoty daných rolí.
Jak ale začít, z čeho vycházet?
Já říkám, že základní hodnou je milovat život. Pokud miluji život a chci od něj co nejvíc, tak rovnováha mezi emoční a racionální investicí do života je něčím, z čeho se dá vycházet. Problém je, že svět nás vede: „Chtěj co nejvíc.“ Ale nikdo už neříká: „Milujme život.“ Ve firmách se řeší: „Musíš co nejvíc vydělávat, musíš mít co nejvyšší čísla, musíš být co nejúspěšnější. Ale že by člověk měl mít silnou emoční vazbu ke své činnosti, měl by to, co dělá milovat, tím se nikdo nezabývá. Zdůrazňuje se: „Měl bys mít silnou vazbu k cíli!“
Myslím si, že tím se z nás stávají štvanci, cíloví „feťáci“, a možná díky tomu tím trpí i ta etika a hlavně energie. Lidé jsou unavení, protože milují cíl, ale nemilují cestu. Energeticky trpíme, přibývá syndromů vyhoření, neustále se zvyšuje spotřeba antidepresiv, prášků na spaní a tak dále.
V dnešní době jsou peníze důležité. Kdo jich má hodně, nebývá však mnohdy šťastný. Proč tomu tak je?
Problém je, že štěstí vidíme ve věcech, které vedou k potěšení. Člověk si musí uvědomit, že jeho subjektivní svět je naplněný pozitivními a negativními emocemi. Potěšení je aspekt našeho života, který je pozitivní a velmi hezký. Je zde však velký problém, ono potěšení se rychle vyprodává. Jestliže si koupím nové auto, za tři čtyři měsíce vyprchá. Když malé holčičce koupíte panenku, má slzy v očích – a za tři čtyři dny už neví, kde tu panenku má.
Na čem tedy stavět, abychom byli v životě i ve své kariéře šťastní?
Potěšení je součást našeho života. Na přednáškách často hovořím o tom, že kurtizána byla v historii lidstva pro potěšení muže, ovšem budovat na tom vztah lásky a celoživotní vazby muže a ženy je totální naivita. Proč na tom tedy budujeme naivitu v pracovním procesu a v lidských vztazích? Zapomínáme na druhou emoční hodnotu, kterou je radost – mít radost ze života, mít radost, že jsem zdravý, že je krásný den. To znamená mít radost z věcí, které nesouvisejí s penězi. Radost je něco, co vytváříme z toho, že máme radost z činnosti. Jarda Jágr má radost z hokeje, miluje hru jménem lední hokej a pozor, honí se za potěšeními – za body, za góly, za penězi. Mnoho lidí se honí jen za potěšeními, ale nemají radost.
Jak to máte vy? Umíte si dělat radost?
Snažím se na tom pracovat neustále. Jsem přesvědčený, že pokud je člověk zdravý, tak radost je něco, co mohu z 80 a více procent ovlivnit. Proč bych si nemohl ráno říct: „Budu mít hezký den.“ Je to věc rozhodnutí. Samozřejmě, pokud mě něco nebolí nebo nejsem v situaci, která opravdu stojí za to se stresovat, například že někdo blízký umírá. Ale i takové okamžiky k životu patří. Pak si uvědomíte, že spoustu dní člověk ty pravé stresy a bolesti nemá, a stejně je nespokojený, protože nemá ta potěšení. Kdo žije jenom pro potěšující prvky, je věcně nespokojený. Mohu jezdit v mercedesu, brát milion měsíčně, a přitom svůj subjektivní svět mohu mít totálně rozsekaný. Potěšení zkrátka nenahradí radost ze života.
Když peníze chybí, je to ovšem problém.
Existuje bod zlomu. Do určitého bodu blahobytu jsou peníze nezbytnost. Když člověk chce utéct z hliněných podlah do lepších bytů a lepší formy blahobytu, je logické, že je snadno motivovatelný. Problém nastane v okamžiku, když jsou tyto parametry naplněny. Za bodem zlomu tohoto blahobytu už musíme najít jinou motivaci. Už to není útěk od negace. Je to výběr v pozitivech. Tato doba dává neskutečné možnosti volby. Každý můžeme jíst zdravě, mít postavy jako atleti, ovládat více jazyků, pracovat na duchovním rozvoji. Žijeme v době blahobytu, mnozí lidé jsou ale věčně nespokojení, přitom nemají důvod.
Považujete se za úspěšného člověka?
Úspěch je pro mě dobře prožít život a k tomu jsou bonusy, které těší – vydělat dost peněz, stát se třeba mistrem světa. Potěšující bonusy vyprchávají, ale jsou důležité. Ještě důležitější je však stálá hodnota milovat život mít radost z každého dne.
Moji rodiče už zemřeli, a to jsou chvíle v životě, kdy si člověk uvědomí vyšší hodnoty, než jakou představuje honba za penězi a mezníky. Nicméně honba za různými potěšeními nemusí být zase až tak špatná, pokud na nich ovšem člověk nelpí. Jakmile se na nich stane závislým, je to špatné. Je dobré, když člověk má cíle a vize a jde za nimi s maximálním výkonem a radostí. Jestliže se však soustředí jen na cíl, což je dnes čím dál častější, pak tu svou cestu pošpiní.
Váš otec vás údajně vedl k tomu, abyste mu sděloval, co jste každý den prožil. Je to pravda?
Ano. Vzpomínám na něj rád. Měl jsem otce poměrně staršího. Měl v sobě obrovskou touhu stihnout se mnou co nejvíc. V tom jsem měl plné dětství. Někdy mě to až otravovalo, třeba v sobotu ráno mě vzbudil, sedli jsme do rychlíku a jeli do Prahy. Pak mě otec vozil tramvají Prahou a ukazoval nejrůznější místa a večer jsme jeli rychlíkem zpět domů. Zpětně to velmi oceňuji. Otec ve mně vytvořil touhu po poznání a vzdělání. Vždycky se mě ptal: „Co ses naučil nového, komu jsi pomohl a co jsi zajímavého prožil.“ A když jsem na to neuměl odpovědět, řekl mi: „Hm, tak jsi ten den proflákal.“ Motivoval mě učit se vždy něco nového. Mám to dodnes – rád čtu, každý den alespoň půl hodinu. Věnuji se i své fyzičce a snažím se na lidi být v rámci možností otevřený a milý. Třeba na prodavačku v obchodě tím, že se na ni usměji.
V životě jste prošel mnoha profesemi, učíte i na univerzitě, publikujete. Takže se rozhodně neflákáte.
Pracuji hodně, ale mně to tak nepřijde. Když se mě lidé ptají, kde beru motivaci, říkám, že mě má práce baví, že se na ni těším.
Když se řeknou peníze, co pro vás znamenají?
Peníze jsou pro mě svoboda. Peníze mi umožňují dělat druhým radost. Peníze jsou pro mě ale i zlo a problém, který vytváří konflikty mezi lidmi. Peníze jsou pro mě hodně obšírný pojem – v rozsahu od super věcí až bohužel po ty extrémně negativní.
