„V Česku žije 10,5 milionu neobyčejných lidí,“ poznamenává Mojmír Hampl a ve své autorské knize se snaží hledat odpovědi na nejrůznější otázky, které jsou vlastní českému národu. Jeho úvahy stojí za zamyšlení. Řadu z nich poskytl v exkluzivním rozhovoru pro iDNES.cz
Uvažoval jste někdy, že byste se z Česka odstěhoval?
Upřímně ne. Měl jsem kdysi myšlenku, zda bych nemohl chvíli pracovat v cizině a mít i tuto pracovní zkušenost. Ale mě by mrzelo, kdybych se odsud odstěhoval natrvalo. Byť musím říct, že kdybychom nežili ve svobodné zemi, asi bych takové myšlenky měl. Ale jsem rád, že vůbec takové pnutí v hlavě nemusím mít a mohu jezdit do ciziny.
Co vás tady drží?
To, že se tady v zásadě žije dobře, přes všechno, co si občas o naší zemi říkáme.
Ale každý neříká, že se zde žije dobře.
Mě to docela mrzí. Musím říct, že jsem byl opakovaně při cestách do zahraničí a návratech domů překvapen tím, jak jiní hodnotí naši zemi pozitivně, jako krásnou zemi na žití. Při srovnání s blízkým i vzdáleným okolím to mohu potvrdit. Tady doma však často narážím na skepsi a na to věčné zatracování. Já touto pro řadu českých lidí typickou skepsí k vlastní zemi netrpím, já ji nemám.
Ve své knize píšete, že nejsme velcí patrioti, nevyvěšujeme vlajky, jako škála jiných národů.
My to neděláme, nejsme jako Poláci, Slováci, Maďaři či Rakušané.
Proč tomu tak je?
Hledám odpověď a bylo by velice namyšlené, kdybych řekl, že jsem na ni přišel. Mám pocit, že pořád ještě i po 30 letech svobody nebereme úplně naši zemi jako svoji. To je trošku ten problém. Každý se hezky staráme o svůj prostor, svoji zahrádku, svůj dům. To je v průměru fajn, ale většinou to, co je od té zahrádky dál, bereme méně jako svůj prostor. Takže i ten veřejný prostor bereme víc jako cizí.
Proč je podle vás důležité vidět dál, než za práh svého domu a domoviny a zajímat se o to, co se děje jinde?
Myslím si, že je důležité si uvědomit, že každý jsme spoluvlastník, akcionář této země, nejsme její zaměstnanci, jsme její vlastníci. Politici jsou naši zaměstnanci. Úplně stejně to platí i ve vztahu k Evropské unii. Tam už ale vůbec necítíme, že jsme spoluvlastníky, že jsme členy společenství vlastníků jednotek a politici jsou naši zaměstnanci, které si platíme. Je důležité, abychom si to uvědomovali a dávali to najevo. Kousíček nám k tomu uvědomění stále chybí a obávám se, že na mezinárodní scéně hrajeme tak trochu pod svůj potenciál. Třeba Švédsko, které má méně obyvatel, než naše země, hraje na mezinárodní scéně nad potenciál devíti milionové země, protože to Švédové chtějí.
Mojmír Hampl (44)
 |
Jaké je podle vás dnešní Česko?
Oproti řadě politiků, kteří říkají, že je to zkažená, zkorumpovaná, spálená a zničená země, kde se nic nedaří, že jsme téměř kolonií, montovnou, což slyším opakovaně – to jsou podle mě věty, které nás vnitřně degradují. Tyto věty neberu moc vážně a ve srovnání s dějovou linkou, kterou spousta lidí ve veřejném prostoru zastává a také ji věří a říká: „Je to v zásadě nanic, ale pojďme to alespoň udržet, tak jak to je,“ já říkám úplný opak: „Je to tady skvělé, ale nevyužíváme svůj potenciál, mohli bychom jít ještě dál.“ Pro nás Čechy je nebe zbytečně nízko. Potenciál tady je mnohem větší. Ale využití toho potenciálu začíná s uvědoměním si, že naše země je v zásadě dobrá a máme být na co pyšní.
Ale zažili jsme i těžké chvíle.
Ano, naše země zažila velmi těžké doby, dvě okupace, odchody lidí do zahraničí, emigrace, ztráty mozků, zničení vlastnických vztahů, zničení kapitálové základny. To vše během pouhých 100 let. Přesto všechno po 30 letech transformace a návratu ke svobodě jsme nezpochybnitelně v pětině prosperujících zemí světa. A ostatní nás tak berou. Je pro mě nepochopitelné, že si to sami neumíme uvědomit.
Jaké jsou podle vás naše silné stránky?
Schopnost přežít a schopnost Čechů v tom dobrém slova smyslu se nakonec přizpůsobit okolnostem a jít dál. Určitě je to i přiměřená konzervativnost. Češi nemají přirozenou tendenci přehánět a věřit bajkám a velkým pohádkám o tom, jak se věci změní. Stojíme pevně na zemi. To si myslím, že jsou naše silné stránky.
A jaké jsou naše slabé stránky?
Odvrácenou stranou je, že si často nevěříme a nezkusíme, na co bychom možná měli. Je to jako ten pták, když se dívá na ostatní, jak letí, a on si říká: „Mám to zkusit? Mám to zkusit? Možná raději ne.“ A pak je frustrovaný z toho, že vidí, že ostatní letí a on to nezkusil. Ale myslím, že i to se mění s tím, jak si víc uvědomujeme, že žijeme v dobré zemi.
Čím to je, že se umíme držet pevně na zemi a máme schopnost přežít?
Myslím, že nás v tom docela vyškolily dějiny. Bez zbytečného riskování to umožňuje přežít různé režimy, zvraty, nepříznivé okolnosti. Odvrácenou stranou však je ta nechuť skákat moc vysoko, protože je v nás zakořeněn pocit, že se musíme chystat na to nejhorší i v časech, které jsou jinak fajn. To vede k tomu, že neskočíme nahoru dřív, než bychom mohli.
Ve své knize jste napsal, že Češi jsou tak trochu kalkulačky, milují slev a rádi v nich nakupují. Když koupíme se slevou, bereme to jako výhru a když zjistíme, že jsme mohli koupit ještě levněji, říkáme, že nás zase někdo okradl. Jak to vnímáte?
Myslím, že je to odvrácená strana naší peněžní konzervativnosti. Češi berou slevy tak, že je to jejich chytré rozhodnutí. Říkají si: „Já mám fištrón, já dobře koupil. Ale když něco koupíme dráž, neříkáme, že je to naše špatné rozhodnutí, říkáme: „On mě někdo okradl.“ Je v tom kus černého pasažéra, který říká: „Já za nic nemůžu, já za nic neodpovídám, někde někdo jiný dělá něco špatně.“ To mě trochu frustruje.
Měli bychom se takového uvažování zbavit? Posunulo by nás to výš?
Myslím, že ano. Je to tak trochu poklice, která je na našem papiňáku a brání nám, aby trochu víc té páry vyšlo ven.
Podle vás jsou Češi konzervativní, a pokud jde o peníze, bojíme se riskovat. Proč jsme takové „konzervy“?
Myslím, že je to tím, čemu ekonomové říkají krátkodobý horizont uvažování. Říkáme si: „Hlavně aby byly naše penízky do zítřka, za týden, za měsíc v klidu.“ Čecha mnohem víc bolí ztráta toho, co už má, než případný obětovaný zisk, o který přišel tím, že neinvestoval jinak. Proto Češi i při nízkých úrokových sazbách, na které si stěžují, mají hodně peněz na běžných účtech. Je to kus naší identity, co je pro Čechy typické. Nehodnotím to negativně, je to analytický fakt, popis naší reality, mentality, co je v nás dlouhodobě.
Naopak jsme však velmi otevření novým věcem, jsme jedničky v bezkontaktních platbách i ve využívání mobilů, do kterých investujeme spoustu peněz. Z hlediska technických inovací a mobilů jsme často v předstihu před ostatními zeměmi. Proto se spousta technických inovací zkouší na našem trhu a zjišťuje se, že když to bude fungovat na Čechy, bude to fungovat i jinde.
V České povaze je i to, že si řada lidí myslí, že za ně a pro ně někdo něco zařídí, udělá. Jsme přitom permanentní stěžovatelé.
Ale Rakušané také.
Co s tím? Dá se to změnit?
Člověk se nemůže úplně změnit. A nevěřím, že se může úplně změnit duše národa. Já sám si často říkám: „Hample, nechovej se tak, vždyť ti to vadí u ostatních, začni u sebe.“ Když se bavím o předsudcích vůči jiným zemím, vím, že je Češi mají. Také jsem Čech, také je často cítím a vždycky se plácnu a říkám si: „Nedělej to, nelíbí se ti, když má někdo předsudky vůči tvé zemi. Tak to nedělej vůči ostatním.“
Měli bychom se učit i tak trochu dívat se na věci s nadhledem?
Určitě. Pokud si budete na svůj domov a svou rodinu permanentně stěžovat, tak se vám tam nebude moc hezky žít. Myslím, že pomůže, když si uvědomíme, kde žijeme. Dodnes jsme zemí, ve které se úplně vše vyrábí. Je spousta zemí, které nám závidí, že máme tak rozvinutý průmysl a které by daly nevím co za to, kdyby měly takový potenciál. A my to shazujeme tím, že si řekneme: „Montovna!“ Nic nemám tak nerad, jako toto konstatování.
Začíná se mluvit o recesi, která se už projevuje v Německu. Máme se recese bát?
S Německem jsme propojeni dlouho. Řekl bych, že přiměřené chystání se na horší časy je fajn. Na druhou stranu by to nemělo končit tak, že si díky malování obrázku na černo všechno tak začerníme, až je nakonec realita mnohem horší, než by musela být.
Poslední recese, kterou jsme zažili v roce 2011 až 2013, byla přesně ukázkou toho, co my Češi umíme. Tu recesi jsme si přivodili sami. Šlápli jsme na brzdu, protože se někde v širším a dalekém okolí něco odehrávalo. Řekli jsme si, že je téměř potřeba chystat se na válku, že nebudeme spotřebovávat ani investovat. Šetřily domácnosti i podniky. V ekonomii je to strašně kruté, tím si tu recesi způsobíte. Přiměřeně být připraven je určitě dobře, ale hlavní je to nepřehánět, není potřeba vidět čerty za každým rohem. Ale je jasné, že cyklický vývoj ekonomiky pokračuje, vždycky to tak bylo. Vždycky budeme mít horší a lepší časy. Důležité je, nedělat si ty horší časy ještě horšími.
Jak tedy uvažovat, abychom šli nahoru a nebylo nám nebe nízko.
Věřím, že naše země může jít nahoru. Je k tomu potřeba konec škarohlídství, přiměřené sebevědomí a náležitá cena, kterou dáváme sami sobě. Pak nám ji budou dávat i ostatní. Nikdy nám nikdo nedá dobrou cenu za naši práci ani za naše výsledky duševního snažení, pokud tu cenu necítíme sami v sobě. To na trhu platí hrozně krutě. Věřit si a věřit, že máme na to jít dál, je nutný předpoklad toho, aby to nastalo. A když toho nebudeme schopni, myslím, že se můžeme zastavit. Chce to myslet obráceně, umět se „odzátkovat“, jen to trochu odšpuntovat. Naprosto není důvod, aby naše země nešla ještě výš a nebyla bohatší než třeba Itálie a Francie.
Máte děti, učíte je takto přemýšlet?
Já doufám, že vnímají, co si doma říkáme. Vnímají, proč máme na autě vzadu malou českou vlaječku. Jsou na to pyšné.
