Po osmdesáti letech si myslíme, že 24. října roku 1929 se začal svět řítit do temnoty a druhý den už na předměstích zavíraly továrny a v ulicích stály tiché zástupy mužů v ošumělých kabátech ve frontě na polévku. Ale to je omyl.
Krach na newyorské burzeNejvětší burzovní krach vypukl 24. října 1929, kdy Američané přestali věřit nekonečnému růstu ceny akcií a naopak se jich ze dne na den snažili zbavit za jakoukoli cenu. Prodejci se tlačili v hlavním stanu na Wall Street v takovém davu, že obchodováni muselo být během dne několikrát přerušeno. Kupujících však bylo mnohem méně než těch, co se chtěli akcií zbavit, a tak šla jejich hodnota dále dolů. Během Černého čtvrtka se tak "vypařilo" jedenáct a čtvrt miliardy dolarů. Mnoho Američanů přišlo rázem o všechen majetek. Nejhůře na tom byli ti, co si akcie koupili ještě před krachem na úvěr. Jejich majetek nestačil na splacení dluhů, a tím se dostávaly do problému banky, které jim peníze půjčily. Řada z nich následně zkrachovala a krize se následně roztáhla po celých Spojených státech a následně se přenesla i do zahraničí. |
Při Černém čtvrtku (v Česku to byl kvůli časovému zpoždění "Černý pátek") burza nakonec poklesla jen o dvě procenta. Bublina praskla až následující týden. Černé pondělí přineslo pokles o třináct procent a další den, jemuž se říká Černé úterý, se burza propadla o dvanáct procent.
Málo se však ví, že už v prosinci se akcie vyhouply na úroveň zimy 1928, což byl velmi slušný výkon. Potom příjemně rostly až do dubna 1930, takže získaly celých třináct procent. Jenže pak se trh přece jen zhroutil. Ale tím, co vyvolalo největší světovou krizi moderní doby, nebyl krach na Wall Streetu, nýbrž reakce na něj.
Banky "přiškrtily" peníze
Američtí bankéři věřili, že spekulace na burze a krach zavinil snadný přístup k levným penězům. Reagovali proto logicky: utáhli šrouby a zvýšili úrokové míry. Tím znemožnili přístup k půjčkám, které by ekonomiku zase rozběhly.
Mnoho ekonomů se dnes shoduje, že americká vláda měla snížit daně, takže by lidé měli víc peněz na nakupování. Měla také napumpovat více peněz do ekonomiky prostřednictvím veřejných prací či dokonce vyššími podporami nezaměstnaným. Ale jejich předchůdci tehdy měli strach, že "zlevnění" peněz hospodářství jen dál oslabí.
Vláda i Kongres chtěly navíc i vyrovnaný rozpočet, protože když přijdou hubená léta, je přece třeba utahovat si opasky.Podobně to cítili i obyčejní Američané. A protože vyprchala důvěra v budoucnost, firmy i lidé omezili výdaje. Psychologie byla nebezpečná zbraň: ještě na počátku roku 1930 bylo k dispozici dolarů dost, ale nikdo si nechtěl půjčovat, aby nenadělal dluhy, a tím si neuvázal na nohu železnou kouli.
SERIÁL O KRIZI 30. LETpřehled jednotlivých dílů 22. října - Krach na Wall Street 26. října - Muži a ženy během krize 29. října - Co se dělo na silnicích 2. listopadu - Sex a antikoncepce 5. listopadu - Krize v Československu |
Pak nastal opačný problém. Banky začaly být opatrné, protože každý úvěr byl rizikem. Bankéři raději seděli na penězích. Peněz v oběhu začalo být málo. Nikdo neutrácel, nikdo nevydělával. Říká se, že krize byla z nadvýroby. Další omyl. Byla z "podpoptávky". Ekonomika pomalu škrtila sama sebe.
Spojené státy navíc schválily v roce 1930 zákon, který pronikavě zvyšoval cla na dovoz dvaceti tisíc druhů zboží. Měl chránit americké výrobce a pracovní místa, ale vrátil se na americké hlavy jako bumerang. Americe se tím podařilo vyvézt krizi do zámoří, protože ostatní státy ihned v odvetu zvedly stejné ochranářské ploty. Světový obchod byl ochromen a americký vývoz se scvrkl na třetinu.
Než se všechny následky chybných kroků propojily, nedělo se v mezidobí zdánlivě nic. Jako když se na Titaniku po srážce s ledovcem dál tančilo. I tady hrála hudba: před Silvestrem 1929 napochodovala na newyorskou burzu vojenská kapela a létaly konfety.
Novoroční předpovědi byly zářivé. Ministerstvo práce očekávalo "skvělý zaměstnanecký rok" 1930. New York Times se přidával a investoři byli znovu v rauši: ekonomika se podle nich už odrazila ode dna, vztyčuje se a bude ještě mohutnější, ramenatější a pevnější než předtím. Všude se objevovaly billboardy s nápisem "Kupředu, Ameriko, nic nás nemůže zastavit".
Prezident Hoover předpovídal, že za šedesát dnů bude mít země to nejhorší za sebou. Když šedesát dní uplynulo, oznámil, že už se to opravdu stalo. Na konci května dodal, že na podzim už bude ekonomika úplně v pořádku.
Ale to ještě pořád není konec téhle komedie plné omylů. Na přelomu října a listopadu 1930, rok po velkém krachu, blouznil majitel obrovských oceláren Bethelem Steel Charles Schwab, že "už brzy začne nová prosperita, jakou americký lid dosud nepoznal". "Dneska pijeme pivo a v létě budeme pít šampaňské." Bylo to na průmyslnickém kongresu v Chicagu a Schwabův optimismus sdíleli i ostatní magnáti.
Jak to dopadlo, víme. Se vším to šlo od deseti k pěti. Národní důchod, který v roce 1929 dělal 81 miliard dolarů, se scvrkl na 68 miliard o rok později a v roce 1932 to už bylo dokonce jen 42 miliard. Hodnota veškerého amerického vlastnictví klesla ze 365 miliard na 231 miliard. Většina továren rezivěla, protože nebyla využívaná nebo nebyly peníze na obnovu. Zkrachovalo pětaosmdesát tisíc firem, při pádech tisíců bank zmizelo devět milionů účtů, na nichž lidé ztratili tři a čtvrt miliardy dolarů.
|
