Zatímco v roce 1929 vyrobily automobilky pět a půl miliónu vozů, o tři roky později jen jeden a půl miliónu. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Zatímco v roce 1932 zahynulo na amerických silnicích 27 979 lidí. V roce 1934 jich bylo 34 240, o dva roky později už 36 126 a v roce 1937 dokonce osmatřicet tisíc.
SERIÁL O KRIZI 30. LETpřehled jednotlivých dílů 22. října - Krach na Wall Street 26. října - Muži a ženy během krize 29. října - Co se dělo na silnicích 2. listopadu - Sex a antikoncepce 5. listopadu - Krize v Československu |
Ten skok má logické vysvětlení. Američané kvůli krizi nepřestali jezdit autem, jejich vozy byly jen stále starší a horší. Navíc na silnice vyrazili řidiči, kteří se svými rozhrkanými auty dosud jezdili jen ze své farmy do blízkého městečka. Teď však o farmy přišli, tak naložili celou rodinu a vyrazili hledat obživu na opačný konec Ameriky. Neměli na jídlo, tím spíš na automechanika. Že nefungují brzdy? Tak budu muset jet pomaleji. Světla nesvítí? Stejně jezdím jen přes den.
Také přepravní firmy ořezávaly náklady na minimum, takže i pro ně byly výdaje na technický servis tou poslední investicí. Nikdo se nestaral, jestli unavení šoféři neusnou za volantem. Až v roce 1938 bylo uzákoněno, že řidič kamionu může jezdit maximálně šedesát hodin týdně, nejvíc deset hodin denně a poté musí mít osmihodinovou pauzu.
Větší počet mrtvých měly na svědomí také "černé" kamiony, které jezdily za nižší ceny bez potřebné licence. Jezdily přetížené a za tmy, protože tak byla větší šance, že se vyhnou policejní kontrole. Řítily se nocí jako temní fantómové, občas dokonce bez světel.
Krize přinesla karavany
Nebyla to jediná novinka na silnicích. V roce 1929 napadlo bakteriologa Arthura Shermana, že by mohl za auto připojit malý domek. A tak se zrodil obytný přívěs. Některé přívěsy vypadaly jako autobus, jiné připomínaly zahradní boudy na kolech. Bachraté, široké a špatně ovladatelné, protože často neměly brzdy, se staly v zatáčkách postrachem protijedoucích řidičů.
O technický stav aut se nikdo příliš nestaral. Stát Maryland sice už v roce 1932 zavedl povinné technické kontroly, ale byl výjimkou. Objevily se však hlasy, že do toho, s čím Američané jezdí, nikomu nic není, protože tohle je přece svobodná země a každý je zodpovědný sám za sebe.
S tím souvisí i další věc, která zřejmě nepřímo vedla k tomu, že se ze silnic stala ruská ruleta. Když muže trápilo, jak nakrmit hladovou rodinu vzadu v autě, byla směšná představa, že by je měla zajímat rozbitá zadní světla. Vedlo to až k fatalismu: jestliže spousta Američanů žila ze dne na den v atmosféře beznaděje, riziko na silnici bylo nepodstatné. Kručení v břiše bylo naléhavější než abstraktní možnost havárie.
Ale to neznamená, že automobily na amerických silnicích jen zastarávaly. Detroitské automobilky se přetahovaly o zákazníky tím, že přicházely s novými modely, které měly "aerodynamický" tvar, silnější motory, hydraulické brzdy, lepší topení i ventilaci. Koncem třicátých let začalo na silnicích automobilů dokonce přibývat. Milióny lidí vyrážely o víkendu na vyjížďky jako před krizí. A provoz houstl.
Velká města měla problémy tento provoz zvládnout a od Američanů si na to ročně vybírala dvě miliardy dolarů. Montovaly se nové semafory, zacvičovali se dopravní strážníci, někde bylo třeba upravovat pracovní dobu pro jednotlivé části velkých firem, aby nedocházelo k dopravním zácpám. Stavěly se podzemní garáže i dálnice, které financovala vláda, aby dala lidem práci. Ti si vydělávali – a kupovali další auta.
Autům často vládli alkoholici
Mělo to háček. Už od počátku třicátých let se ukazovalo, že nehody mají ještě jednu příčinu. Nezpůsobilé řidiče. Když detroitští lékaři prozkoumali sto lidí, kteří zavinili dopravní nehody, došli k šokujícím číslům: jeden z nich byl blázen, dvanáct jich bylo slabomyslných, dvaačtyřicet jich mělo nižší inteligenci a téměř polovina měla problémy s alkoholem.
A tak vlastně není divu, že nejtištěnějším článkem té doby se stal článek A náhlá smrt od Johna Furnase, zmrazující popis toho, jak to chodí na silnicích. Otiskl ho časopis Reader’s Digest v roce 1935 a poté ho pravidelně vydával jako samostatné brožurky, takže článek dosáhl celkového nákladu více než čtyř miliónů.
"Je to jako padat do Niagary v kovovém sudu plném hřebíků," popsal Furnas vyhlídky automobilisty na americké silnici a dodal, že ze všech lidí na silnici je největším oblíbencem smrti řidič, protože drží volant.
Otázka je, zda si Američané z těchto příběhů neco vzali. Jediné, co víme dobře, je, že spoustu těch smrtí, které Furnas popsal, by vyřešil bezpečnostní pás. S kampaní, aby byl montován do aut, přišli dva lékaři – Claire Straith a C. J. Strickland – už v roce 1930. Lidé však neměli nejmenší zájem.
|
