Někde však být musely. V roce 1929 mělo zaměstnání jedenáct milionů Američanek. Většinou to byly svobodné ženy a dívky. Teď přišly o práci, protože když se propouštělo, šly vždycky jako první. Bylo to železné pravidlo. Muž byl přece živitel rodiny. A bylo přitom jedno, jestli jde na dlažbu vdova s dětmi, zatímco místo si udržel svobodný chlapík.
Ženy vzdorovaly dlouho, pak končily jako bezdomovkyně
Kam se tedy ztratily a co se s nimi stalo? Prostě zmizely z očí. Jako třeba Belle Jonesová, ještě nedávno sekretářka v New Yorku, která za sebou měla tuctový příběh: byla mladou emancipovanou dívkou s prací a bytem, na který se skládala s dalšími třemi ženami. Když firma zkrachovala, nějakou dobu se statečně bránila osudu, pak ji podporovali příbuzní a nakonec se octla na ulici. Zvláštní na ní bylo to, že nechtěla žádat o podporu, nechtěla bydlet někde v noclehárně a nechtěla stát ve frontách na chleba zdarma.
Ženy jako ona raději trpěly v ústraní a krizí chtěly proplouvat samy a na svou pěst. Byly v tom tvrdohlavější než muži. Nechtěly jít na podporu, byla by to pro ně veřejná hanba. "Mnoha ženám, které se octly na pokraji vyhladovění, brání jejich hrdost v tom, aby požádaly o pomoc," všiml si týdeník Armády spásy jménem Válečný pokřik.
SERIÁL O KRIZI 30. LETpřehled jednotlivých dílů 22. října - Krach na Wall Street 26. října - Muži a ženy během krize 29. října - Co se dělo na silnicích 2. listopadu - Sex a antikoncepce 5. listopadu - Krize v Československu |
Ženy se tak staly největší obětí, protože jim bylo těžké pomoci. "Propracovávají se hladověním k smrti v útulně zařízených pokojích," napsal populární magazín American Mercury. "Pak prodávají nábytek, oblečení a někdy i svá těla. Potom se taková žena zavře uvnitř, a dokud ji z něj nevystěhují, žije z jedné sušenky denně a je tichá jako myška, takže ji nenajdete v žádné statistice."
Tyhle dívky byly sice jako myšky, ale existovaly. Ve Washingtonu tvořily ženy čtyřicet procent všech propuštěných. Tvořily velkou část armády nezaměstnaných. Tu neviditelnou část.
Odhadovat jejich počet šlo těžko. Městská nouzová noclehárna v New Yorku v roce 1929 přijala na noc 5 814 žen, o dva roky později jich bylo čtyřikrát tolik a v roce 1932 dokonce desetkrát tolik, skoro sedmapadesát tisíc. Tahle čísla však nemají plnou vypovídací hodnotu, protože tam chodily přespat jen zlomené a nevzdělané ženy na dně. Ty, které se propadly na ulici z kanceláří a obchodů, se noclehárně vyhýbaly jako čert kříži.
Amerika zavřela před ženami oči
Ženy nebyly vidět i proto, že společnost je nechtěla vidět. Nebyla na to připravená. Muži bez práce a na podpoře, to byl obrázek, na jaký si už tehdejší svět zvykl z předchozích krizí. Byl to pravidelný obrázek. Ale velké množství žen bez domova, to byla novinka. Nový fenomén, jemuž nikdo příliš nerozuměl, a americká města nevěděla, co s ním. Skrývala je tedy sama před sebou.
Dobře to bylo vidět například v newyorské nouzové noclehárně. V šestipatrové stavbě vyhradili ženám a dětem první patro. Ženy do budovy ovšem nechodily hlavním vchodem, byl jim vyhrazen nenápadný vstup z postranní uličky. Přímo tam také dostávaly jídlo, zatímco muži měli výdejnu hned u vchodu.
V jejich případě nevadilo, když se dlouhý had hladových vinul po ulici a čekal, až se dopracuje ke kotli s polévkou nebo kávou. Tenhle pohled Amerika snesla, ale čekající ženy sama přes sebou skrývala. Přiznat si jejich bídu by bylo velmi hořké - ponížení žen totiž země vnímala jako vlastní ostudu.
S muži bez práce se země vyrovnat dokázala. Nezaměstnanost k nim totiž přirozeně patřila, u žen to však byla jakási zásadní chyba, protože to znamenalo, že je společnost nedokáže ochránit jako gentleman dámu. Toto přiznání by Ameriku zlomilo, a tak po ženách bez práce z čistého pudu sebezáchovy raději vůbec nepátrala.
|