Symbolem společenského postavení byla ještě v padesátých letech minulého století televize. V šedesátých letech ji nahradilo auto. Ale i to ztratilo punc luxusu, když v roce 1964 státem řízená mladoboleslavská automobilka uvedla na trh „lidovou“ Škodu MB 1000.
Embéčko a ostatní auta patřily k tomu nejdražšímu, co mohl člověk v Československé socialistické republice vlastnit. Znamenalo to dlouhodobé spoření, případně podlézání těm správným osobám na správných místech. Anebo rovnou uplácení zaměstnanců Mototechny, pokud jste chtěli zkrátit mnohaměsíční čekání v pořadníku.
Lidé si na dražší zboží často půjčovali od známých. Byl to prakticky jediný způsob, protože institucionální možnosti neexistovaly. Jednou z výjimek byly novomanželské půjčky.
Další možností bylo dlouhodobé spoření. „Šetřit se dalo na jídle, jinak moc příležitostí nebylo,“ říká historik Martin Franc.
Dnes pořízení auta vzhledem k příjmům vyjde mnohem levněji. K nákupu nové Škody Fabia stačí jedenáct měsíčních příjmů, kdežto v roce 1980 musel průměrný člověk na Škodu 105 Standard pracovat přes rok a půl.
Umřela babička? Stěhujte se
Dražší byla v pokročilých normalizačních dobách naprostá většina zboží a služeb. Z 35 položek, které MF DNES porovnávala, jich pouze osm bylo před lety cenově dostupnějších.
SOCIALISTICKÁ SAMOOBSLUHAPodívejte se, jaké zboží se prodávalo v dobách ČSSR a jak vypadaly tehdejší obchody.  |
Zatímco ceny z roku 1980 jsme porovnávali s hrubým příjmem, současné ceny jsme vztáhli k mediánu, který spíše odpovídá tehdejšímu rovnostářskému pojetí společnosti. Navíc ho dnes pobírá větší část společnosti než průměrnou mzdu.
Výrazně levnější v porovnání s dnešní dobou bylo bydlení. Nájemné v bytě o rozloze 70 metrů čtverečních stálo 175 Kčs měsíčně, zatímco dnes je bydlení vzhledem k příjmu osmkrát nákladnější. Mělo to ale pár háčků. Jedním z nich bylo, že člověk nemohl bydlet sám jako dnes a v těch největších bytech nestačila režimu dokonce ani početnější rodina.
„V devadesátimetrovém bytě nás bydlelo šest lidí a babička. Když umřela, hrozilo, že nás vystěhují. Naštěstí jsem měla známé ve zdravotnictví, kteří mi vystavili potvrzení, že jsem těhotná. Kdyby přišli, ukázali bychom jim to a museli bychom si pořídit třetí dítě,“ vzpomíná socioložka Jiřina Šiklová.
Levněji v přepočtu na dnešní mzdu vyšly i dodávky plynu, jízdné v MHD, poštovné nebo vstupenka do kina. Naopak elektřina je dnes více než dvakrát levnější.
Známému rčení „tenkrát bylo líp“ dávají v kategorii zboží za pravdu cigarety. Lidové Partyzánky stály zhruba o polovinu méně než dnešní Westky, které jsou ekvivalentem toho nejlevnějšího na trhu. Kdo chtěl v osmdesátkách lepší kuřivo, kupoval si zhruba dvojnásobně dražší cigarety Memphis.
Čtyři miliardy v minusu
Naprostá většina zboží vychází dnes levněji, přestože komunistická garnitura ceny dotovala. Bylo politicky žádoucí, aby dlouhé roky a v některých případech i desetiletí nerostly ceny. Týkalo se to zejména základních potravin, dětského zboží, pevných paliv nebo průmyslových výrobků.
Fakticky tak stát prodával toto zboží s velkou ztrátou, kdy počítal takzvanou zápornou daň z obratu. Ta byla v roce 1980 nejvyšší právě v případě potravin, u kterých dosahovala 4,46 miliardy Kčs. Z toho nejvíce režim dotoval maso, a to částkou 1,82 miliardy.
Ekonomika se navíc potácela z jedné krize do druhé, v regálech obchodů chybělo základní zboží, ať už to byly dětské ponožky, hygienické vložky, nebo zubní pasty. Obyvatelé Československa si často na národních výborech (obdobě dnešních obecních, městských či krajských úřadů) stěžovali na špatnou kvalitu zboží. Platilo, že nejkvalitnější věci se vyvážely do zahraničí.
Ceny stanovoval cenový úřad, ale mluvilo do nich i předsednictvo Ústředního výboru KSČ. Zdražení totiž bylo dost ožehavou věcí. „Když zdražily brambory, hodně se protestovalo a tuším, že režim šel s cenou opět dolů,“ vzpomíná Jan Vrba, porevoluční ministr průmyslu a někdejší ředitel závodu Textilany Liberec. Textil byl ostatně jednou z věcí, které byly v porovnání s dneškem velmi drahé. I proto, že vlna se kupovala za valuty z Austrálie či Jižní Ameriky.
Zdražení zboží v obchodech přicházelo náhle a nečekaně. Dokonce i vyšší šarže komunistického aparátu se to podle Šiklové den před zdražením dozvídaly až ke konci směny, když obchody zavíraly, aby z toho nemohly mít prospěch.
Mezi základní potraviny, které dlouhodobé nezdražovaly, patřilo pečivo, maso, mléko, ale i pivo, které po deseti letech v roce 1966 zdražilo o 30 haléřů na 1,70 Kčs. „Mohu říct, že byly obavy z nepokojů. Dokonce se vytipovávaly citlivé položky spotřebního koše, kam vedle brambor určitě patřilo pivo,“ dodal Vrba.
