Ministerstvo financí chce touto daní, namířenou na technologické giganty jako je Facebook a Google, příští rok vylepšit rozpočet o dvě miliardy a další roky až o pět miliard.
Česko přitom nebude první zemí v EU, která daň z tržeb za digitální služby zavede. „První evropskou zemí, kde by měla digitální daň vstoupit v platnost, je Francie od 1. ledna s retrospektivní aplikací od 1. ledna 2019,“ říká Jakub Vintrlík z tiskového oddělení ministerstva.
Česko zpětnou platnost nechystá, vybírat se daň začne až za transakce po začátku účinnosti zákona. Ta se očekává v druhé polovině příštího roku. Na dani se má za celý rok vybrat pět miliard korun ročně.
Podle analýzy ministerstva dopadne daň minimálně na 15 společností poskytujících digitální služby v Česku. Pět z nich jsou online platformy na zprostředkování služeb či zboží, z čehož si berou provizi – typově Uber, Airbnb. Tři se zabývají cílenou reklamou na internetu a zbývající poskytují obě zmíněné služby současně – mezi ně mohou patřit Google, Facebook či Amazon. Svůj seznam firem však ministerstvo zveřejnit nechce.
„Zhruba pětinový podíl na celkovém předpokládaném daňovém výnosu je tvořen z titulu poskytnutí zdanitelné služby provedení cílené reklamní kampaně a čtyřpětinový podíl pak z titulu poskytnutí služeb využití mnohostranného digitálního rozhraní,“ dodal Vintrlík.
Sedmiprocentní daň mají platit jen velké firmy, které mají celosvětový roční obrat alespoň 750 milionů eur (20 miliard korun, všechno nemusí být z digitálních služeb), ale z toho alespoň 50 milionů z digitálních služeb v Česku.
Jde přitom o tržby za některou ze tří druhů služeb, tedy za umístění cílené reklamy, za užívání vícestranného rozhraní (Uber a spol.) a za prodej uživatelských dat. Daň se nemá týkat e-shopů, online videopůjčoven, placeného hraní počítačových her, ale ani zprostředkování online finančních služeb (typu Zonky), protože ty podléhají jiné regulaci. Teoreticky by tam mohly spadat i placené seznamky nebo inzertní servery, pokud splní obratová kritéria.
„Do základu daně vstupuje pouze poměrná část zdanitelné služby, odpovídající tomu, v jaké míře byla daná služba poskytnuta v České republice,“ vysvětluje Matěj Čaňo, ředitel oddělení korporátních daní poradenské společnosti PwC.
Daň se nedotkne ani firem, které v Česku nabízejí zmíněné služby jen okrajově, a ne jako hlavní činnosti. Na reklamě plus na prodeji dat zde neutrží více než pět milionů korun ročně nebo jejich digitální rozhraní má méně než 200 tisíc uživatelů.
Spoléhá se přitom na to, že se firmy, které kritéria splňují, samy k dani v Česku registrují a to u Specializovaného finančního úřadu. Daň se bude platit v měsíčních zálohách, na základě daně z předchozího roku.
Finanční správa ale nemá přístup k informacím z účetnictví nadnárodních firem, které se zde nepřihlásily k dani. Nemůže tak ani zkontrolovat, kolik jejich tržeb pochází z Česka (například kolik lidí z české IP adresy kliklo na placenou reklamu), nebo kolik zde mají jejich platformy uživatelů.
Podle daňových poradců si nicméně může finanční správa tyto údaje dožádat od partnerské finanční správy v zemi, kde je nadnárodní firma usazená. Ministerstvo v návrhu nepočítá s tím, že by za neplacení daně ukládalo klasické pokuty. Důvod je prostý, z povinné firmy by ji těžko dostávalo. Místo toho se chystá neplatiče zveřejňovat online na černé listině „nespolehlivých plátců digitální daně“. Trestem tak má být reputační újma.
Výhoda digitálních firem
O digitální dani se začalo diskutovat v září 2017 na úrovni Evropské komise, ale nepodařilo se shodnout na její podobě.
Různé státy se tak vydávají vlastními cestami, sazbu tři procenta zvolily Španělsko, Itálie a Francie, pět procent Rakousko. V Česku zaváděná daň je podle ministerstva zamýšlena jako dočasná a měla by zaniknout v momentě, kdy se státy sdružené v OECD shodnou na globálním řešení zdanění digitálních firem.
Na vývoj v této branži totiž včas nezareagovaly daňové zákony, takže tyto firmy mají výhodu. Neodvádějí daně ve státech, kde generují zisky z digitálních transakcí, ale platí je v jiných státech s nižší daňovou sazbou.
Přitom v ziskových zemích využívají tamější vybudovanou infrastrukturu – telekomunikační a dopravní síť či právní systém, bez kterých by tam neutržily vůbec nic. A to vše se musí zaplatit z daní.
