1. Koho se digitální daň dotkne?
Zjednodušeně řečeno internetových firem s globálním obratem nad 750 milionů eur (19,2 miliardy korun) a zároveň s určitým obratem na území ČR. Kolik to bude, to ještě nemá ministerstvo financí vymyšlené. Evropské země, které digitální daň zavádějí, ji nastavily od tří milionů eur (Španělsko) do 25 milionů eur (Rakousko, Francie). Česká daň tak zřejmě dopadne na zahraniční giganty, jako je Google, Facebook, YouTube, Amazon, ale mohla by (podle lokálního obratu) také na Airbnb nebo Uber.
2. Co se bude danit?
Tržby z digitálních služeb dosažené v Česku. Mezi digitální služby patří reklama, online zprostředkování (jde například o ubytování, taxi nebo další služby, ze kterých si internetová firma bere provizi) a prodej dat o uživatelích těchto služeb. Firmy tak budou nově povinny rozkrývat, kolik toho v Česku prodaly.
Ministerstvo financí navrhuje sazbu sedm procent. To je zatím nejvíc ze zemí, které digitální daň chystají. Tři procenta zvolily Španělsko, Itálie a Francie, pět procent Rakousko. České ministerstvo financí plánuje vybrat asi pět miliard korun. Návrh zákona o digitální dani sepíše do konce května. Mohla by začít platit nejdřív od poloviny roku 2020.
3. Kde se digitální daň vzala?
Začalo se o ní diskutovat v září 2017 na úrovni Evropské komise. Ta loni v březnu navrhla vybírat tříprocentní daň z obratu internetových firem s globálním obratem minimálně 750 milionů eur, z toho alespoň 50 milionů eur dosažených na území Evropské unie. Očekávalo se, že se celoevropsky vybere asi 5 miliard eur (125 miliard korun), které se rozdělí mezi státy EU.
Jenže Irsko, Švédsko a Dánsko byly proti. Chtěly věc řešit na globální úrovni, v rámci Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Letos v březnu tak jednání zkrachovala a některé evropské země se rozhodly zavést vlastní digitální daň.
4. Proč danit internetové firmy?
Protože mají daňovou výhodu a daňové zákony na to zatím nereagovaly. Dnes se zdaňují jen firmy, které v dané zemi, například v Česku, podnikají a mají tam takzvanou stálou provozovnu. Pokud firma dělá byznys v Česku přes internet (například inkasuje od českých podniků peníze za online reklamu) a má sídlo v zahraničí (zpravidla tam, kde je daň ze zisku velmi nízká), daň z příjmu tu neplatí. To je nefér, protože využívá zdejší vybudovanou infrastrukturu – telekomunikační a dopravní síť, zdejší právní systém. Bez toho by tu neprodala vůbec nic. A to vše se musí zaplatit z daní.
5. Jak to je s hrozbou arbitráží ze strany zdaněných firem?
Mohou hrozit. Hospodářský a průmyslový poradní výbor OECD (BIAC) nedoporučuje, aby jednotlivé státy zaváděly digitální daň individuálně. „Vytvoří to překážky mezinárodního obchodu a povede to ke zvýšené právní nejistotě a dvojímu zdanění, zvláště pokud budou zaváděny daně z obratu,“ říká místopředseda daňového výboru BIAC Martin Jareš. OECD doporučuje pokusit se globálně domluvit o rozdělování zdanitelného zisku a poté individuální digitální daně v jednotlivých zemích zrušit.
6. Funguje digitální daň i mimo EU?
Šestiprocentní vyrovnávací daň na transakce s internetovými firmami zavedla od roku 2016 Indie. Vadilo jí, že tamní firmy platí internetovým gigantům za reklamu, dávají si to do nákladů a tím snižují svůj daňový základ. Na druhé straně internetové firmy z těchto příjmů žádnou daň neplatily. Indie proto zavedla srážkovou daň na transakce nad 100 tisíc rupií (33 tisíc korun), platí ji indické firmy, které například inzerují na Googlu či Facebooku.
