Téměř tři sta let starý kostel, jedno z nejslavnějších mariánských poutních míst českých zemí, se skrývá v karlovarských lesích nad Žlutickou přehradou.
Jede se k němu, jakoby člověk mizel z civilizace do minulosti: z rušné hlavní silnice Praha-Karlovy Vary odbočím doleva, projedu malou historickou obec Údrč, kde mají jediný obchod (k roku 2016 už byl zavřený, pozn. red.) aještě menší osadu Polom, která je tak typická, jak jen tyhle dědiny ve vysídleném pohraničí s přervanou historickou pamětí můžou být. Cesta je rozbitá, míjím křížek u stromu, telefonní signál se ztrácí. Už mám pocit, že se kodrcám naprostou divočinou a asi i špatným směrem.
Vtom se za stromy ve svažitém údolí začnou rýsovat dvě impozantní věže barokního kostela.
Stojí přede mnou - jediný, ale ten nejdůležitější svědek rozkvětu Skoků i ran osudu, které na vesnici později dolehly. Každý pohled tu vypráví: kostelní věže o bezohledných zlodějích plechu, oprýskaná omítka o létech chátrání, kdy estébáci zasypávali příjezdovou cestu, aby poutníkům ztížili život. Madlo pod obrazem, ke kterému se vystupuje dřevěným schodištěm za oltářem - tam prostý lid v kostelích většinou nechodí - o rukách nesčetných poutníků, kteří tu byli přede mnou.
Když se řežou kostely motorovou pilou
V roce 2006 dorazili zloději plechu a odřezali měděné báně věží motorovou pilou. Němé svědky, pod nimiž se kdysi chvěla srdce zvonů - zrekvírovaných, jak jinak, za válek - shodili před průčelí kostela, kde se dřevěné konstrukce roztříštily. Barbarský nájezd připomíná malá kaplička ze dřeva z původních bání, sbitá před hlavním vchodem do kostela.
Improvizovaná kaplička ze dřeva ze zničených bání věží
Do kostela začalo téct, což by pro stavbu byla smrt - v ten moment si ale stavby povšimlo občanské sdružení Pod střechou. Právě hledalo středobod svých aktivit směřujících k povznesení Toužimska.
„Hledali jsme nějaký prvek, kterým by byl region známý, na kterém by šlo založit naši snahu o turistické a poutní zatraktivnění regionu,“ říká o Skocích současný správce kostela a předseda sdružení Jiří Schierl.
STRUČNÁ HISTORIE SKOKŮPrvní zmínky o Skocích pocházejí z počátku 16. století. Záznamy hovoří o občasném střídání majitelů. Jeden čas patřily k protestantské faře v Údrči (což podpořilo germanizaci Skoků), od roku 1623 pak katolíkům. V půlce 17. století tu žilo 52 poddaných. Kapli zde zbudovali v roce 1717 a místní brzy začali říkat, že zdejší obraz Panny Marie Pomocné má zázračnou léčivou moc. Zdejší zázraky vyšetřovala i církev. Přicházelo stále více poutníků a věhlas Skoků tak narostl, že o 20 let později už barokní stavitel Johann Schmied pracoval na rozšíření kaple na kostel. V roce 1748 přišlo k obrazu Marie přes 40 tisíc poutníků. Zlatý věk ale skončil, když Josef II. zakázal procesí svým Nařízením o pořádku služeb božích. S odlivem poutníků ubylo i peněz z darů a kostel, vyžadující údržbu, chátral. V roce 1902 patronát získali premonstráti, kteří zařídili rekonstrukci kostela. 
Skoky v roce 1930 (repro podle webu Zanikleobce.cz) 
Skoky v roce 1950. (repro podle webu Zanikleobce.cz) Ve 20. století přišla rána za ranou: odsun německé většiny obyvatel po válce, odchod slovenských dosídlenců kvůli komunistické kolektivizaci, výstavba Žlutické přehrady (napuštěna 1968), která odřízla jedinou příjezdovou cestu, telefon i elektřinu. Většinu domů v opuštěné vesnici vojáci strhli. O zchátralý a zčásti vyrabovaný kostel, stojící nyní uprostřed lesů, se stará Karlovarský kraj, premonstráti z Teplé a od roku 2006 i toužimské občanské sdružení Pod střechou. Zdroj: Skoky.eu |
Bydleli jsme ve dvanáctce
S péčí o kostel dnes pomáhají dobrovolníci. Přijel jsem sem pomáhat s manuální prací, ale po pár dnech zjišťuji, že cesta od údržbáře k průvodci je kratší, než bych si myslel. Stačí, když dorazí více návštěvníků a zkušenější kolegové jsou zrovna na prohlídce s někým jiným.
Lidé chodí různě. Hodně Čechů, Němců méně. Poměrně dost starších lidí, ale i rodiny. Mnozí jsou věřící, někteří ne. Atraktivní je prohlídka podkroví s baterkami, děti samozřejmě zajímají i průlezné štoly pod kostelem. Správce dává občas k lepšímu hororovou historku o řezníkovi z bývalého hostince.
Na průvodcování není, zdá se, nic těžkého - tedy pokud si dokážete zapamatovat pár souvislostí a odhadnete, kolik toho hosté vlastně chtějí vědět. Jenže když už si říkáte, že to zvládáte, přijde starší paní a zadumaně kouká mezi nenápadné ruiny za kostelem.
Dům číslo dvanáct. Lovím z paměti, co tam bylo, abych jí to řekl, ale předejde mě: „Tady jsem bydlela.“
Knedlík v krku. V ten moment člověk neřekne nic.
Když se vzpamatuju, beru další hosty. Do presbytáře, kostelní lodě, ke zbytkům varhan, do věží, ke zvonovým stolicím. Hlavně ať chvíli nemyslím na dům číslo dvanáct.
PROPITÉ KREJCARY A PANENKA SKÁKAVÁ- Kapli nechal zbudovat místní sedlák Adam Lienert na základě výzvy faráře Ricka a snu, v němž se mu zjevila Panna Maria. Dobové dokumenty zmiňují i takové detaily, jako že se zedníkem propil dva krejcary na úspěch díla. Třetí krejcar věnoval církvi. - Dodnes používané úsloví "panenko skákavá" odkazuje právě k Panně Marii Skocké.
|
Ne všechny kostel zajímá. Pár motorkářů zastaví před bočním vstupem, otevřou hledí přilby a rozhlížejí se. Chlapík za řidítky se nakonec bezradně ptá: „Prosím vás, kde to jsme?“
To už znám stejně dobře, jako když Ernest Goodbody v knize Jak jsem vyhrál válku líčí Řekům, co je to kriket, takže začínám. Ale zajímá je, kudy do civilizace. “Fakt to nejde projet spodem?“ „Lituju. Je tam ochranné pásmo a přehrada.“
Kousek od místa, kde před chvílí zastavili, nacházím drobnou minci s datem vyražení 1894.
Skocký kostel při pohledu z bývalé návsi. Západní věž už je potažená pozinkem.
Otrhali i hvězdy. A pak se stal zázrak
Hodně návštěvníků zaráží, co všechno zloději zejména v 90. letech zničili. Vysoké pozlacené sloupy od baldachýnu nad oltářem (baldachýn měl na rozdíl od sloupů „štěstí“, že neprošel dveřmi), část zdobení kazatelny, zdobené podobizny svatých... I hvězdy na hlavní bráně jsou pečlivě strhané, jedna jako druhá. Příběh, jak se některé zcizené věci z kostela našly u obyvatel sousední vsi v ložnici, budí značně hořké pocity.
Korunu plenění kostela nasadil průnik zlodějů do podkroví, kde vybourali desítky cihel, aby se zmocnili klášterního erbu.
A pak, pak se stalo něco, co si člověk úplně věcně neodůvodní. Nebo mu to naopak smysl dává, podle toho, jak se na svět dívá.
Premonstrátští mniši z tepelské kanonie tehdy přišli do vypleněného postela zachránit poslední zbytky toho, co zůstalo. Nečekali nic moc, vždyť zpráv o rabování bylo tolik. Vešli dovnitř a...
Zpoza oltáře se na ně z obrazu vlídně dívala Panna Maria.
Obraz, to nejcennější, co na celém poutním místě bylo, nechali zloději, kteří jinak ukradli vše, co nebylo přibité, a i spoustu přibitého, na svém místě. Stačilo ho přitom sundat ze skoby. Báli se, že je tak známý, že ho nezpeněží? Báli se na něj vztáhnout ruku, protože z něj cítili moc? Nedozvíme se to. Skoky si některá svá tajemství střeží.
Vyrabovaný interiér kostela. Nad oltářem schází kopie obrazu Panny Marie Pomocné, který v kostele nyní je.
Sloupy nesoucí baldachýn nad oltářem (nyní jsou ukradené) s rámem, do něhož bylo možné vsunout obraz Panny Marie Pomocné (v pozadí)
Poutní sezona končí s koncem srpna či září, podle počasí a přítomnosti dobrovolníků. Dívám se do návštěvní knihy. Kolik sem vlastně chodí lidí? V řádu tisíců ročně by to asi bylo, i když čtyřicet tisíc poutníků, to by byl zázrak.
Jsme ale ve Skocích, kde Panna Maria léčila poutníky a chránila úrodu před kroupami už v době, kdy Lurdy ještě byly zapomenutou vesničkou na jihu Francie. Ve Skocích, kde se i při poválečném odsunu opovrhovaných Němců našel český varhaník, aby jim zahrál chorál na rozloučení, a odkud se obraz Marie Pomocné nevytratil na černý trh, ačkoliv byl na dosah zlodějské ruky.
Mohla tak držet ochrannou ruku i nad zlodějem, co při odřezávání věžových bání spadl z dvacetimetrové výšky na dlažbu a přežil to.
Tady by nějaký další zázrak tak úplně nečekaný nebyl.
JAK SE DO SKOKŮ DOSTATAutem: Ze silnice E48 ve směru od Prahy na Karlovy Vary odbočíte před Bochovem doleva na Údrč. Projeďte skrz a pokračujte do Polomu. Odtud to jsou do Skoků už jen dva kilometry, dál ale vede jen polní cesta, která je s opatrností za sucha sjízdná. Pokračujte stále na jih až ke křížku na kamenném podstavci pod velkým stromem na konci mírného stoupání. Z kopce dolů, dál po cestě a v lese, jsou Skoky. Pěšky: Ať už z Bochova nebo ze Žlutic (kde je nádraží), vydejte se po červené turistické trase, po níž dojdete do Polomu. Zde červenou trasu opustíte a podle šipky na rozcestníku na návsi budete pokračovat na jih do Skoků. Vstupné do kostela je dobrovolné. |
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
