Lázně Libverda jsou roztomilým městečkem v Jizerských horách s miniaturní empírovou kolonádou, sevřené horami včetně majestátního Smrku. Tvoří harmonickou dvojici se sousední Hejnicí, která je slavným poutním místem. Hejnice je duchovní, Libverda světská.
Před lety jsem do Libverdy vzal svoje spolužáky z gymnázia a spolužačka Silvie trefně poznamenala, že jí ty lázně přijdou tak malé, jako by byly postavené ze stavebnice LEGO.
Je tam kolonáda z lega, meteorologická budka z lega, několik lázeňských domů, z nichž jeden je ve skutečnosti bývalý zámek a samozřejmě pavilonek s léčivou vodou. Libverdský Kristiánův pramen má vysoký obsah železa , i když je slabě mineralizovaný, je hodně pitelný. Málokterá minerálka je tak osvěžující.
Zatímco teplické prameny objevilo podle pověsti prase, ty libverdské kohout. Byl údajně tak vypasený, že se jeho hospodář začal pídit, kam chodí a co tam pije.
Proto všude v Libverdě narážíte na kohouty – mají tam dřevěné sochy cestou na Smrk nad obcí i sošky na kašně.
Bílý na tahu vyhraje
V Libverdě také uvidíte obří sud. To je opravdu dům ve tvaru obřího sudu o průměru asi jedenáct metrů. Uvnitř funguje restaurace a přiléhá k němu normální dům, aby se sud neodkulil do Libverdy.
Obří šachová úloha na aktuálním snímku z roku 2019
Obří sud nad lázněmi Libverda slouží jako výletní restaurace.
Výzdoba a zařízení je v jakémsi bavorském lidovém stylu střihnutém normalizačním designem. Je odtud krásný výhled na hřeben Jizerek se skalou Frýdlantské cimbuří.
Kromě obřího sudu jsou v Libverdě i „obří šachy“. Jasně, ne zas tak velké. Figury jsou asi metr vysoké. Na šachovnici nad kolonádou už jich zbylo jen pár zarůstajících a jde vlastně o šachovou úlohu v nadživotní velikosti.
Stačí dokončit asi dva tahy (na papíře, s figurami hýbat nejde) a bílý vyhrává. Úloha to není těžká a pamatuji si, že i já, šachový amatér, jsem ji vyřešil.
V Libverdě je i nejúžasnější dětská sáňkařská trasa, co znám. Jezdili jsme jako děti od horské chaty Hubertka až k prvním domům Libverdy, úhrnem dva kilometry jízdy dolů lesní cestou. Tedy, když je dostatek sněhu. V poslední době sníh spíš chybí.
Ruka trčící z kazatelny
Sousední Hejnice sice není z lega, ale pyšní se nádherným poutním barokním chrámem Navštívení Panny Marie. V něm mě vždycky už od dětství zajímaly dva detaily. Je to jednak vyřezaná ruka s křížem, která trčí z kazatelny, a nástropní freska.
Ta urputná ruka jako by patřila nějakému Koniášovi nebo inkvizitorovi. Na nástropní malbě v kupoli chrámu si všimněte, že je tam vymalován Bůh otec jako stařec, což rozhodně není tak časté, a pod ním Ježíš Kristus v červeném oděvu, který mi připomíná, no nebudu se stydět to napsat, koupací župan.
Hejnický chrám se skalou Frýdlantské cimbuří v pozadí
Aby těch kuriozit nebylo málo, místní část Ferdinandov je nejpravděpodobnějším předobrazem cimrmanovského Liptákova.
Padesát odstínů tmy
Libverda je dobrým výchozím místem pro výlet na nejvyšší horu Jizerek Smrk. Tamní moderní kovová rozhledna je přístupná volně, takže odtamtud lze pozorovat východy slunce. Kvůli tomu ostatně lidé na rozhledny v 19. století chodili.
Na Smrku se dá v přízemí rozhledny přespat v útulně pro zhruba deset ležících lidí. Bouda je přístupná zdarma, legálně a kdykoli. Sešlo se nás tam loni v létě na noc šest, sedmý zbloudilec dorazil těsně před půlnocí a tvrdil, že překročil bludný kořen. To jako vážně.
Rozhledna na Smrku
Lázně Libverda z místa nad kolonádou vypadají, jako by byly postavené ze stavebnice LEGO.
Ze Smrku je kruhový rozhled na špičku Ještědu, do Krkonoš, do nížin v Polsku či do Frýdlantu. Nahoře se stmívá překvapivě pomalu. Řeklo by se, že i tma má padesát odstínů.
Před půlnocí jsem se šel ještě projít a ocenil jsem, že Jizerky jsou uznanou rezervací tmy bez světelného smogu. Nikdy jsem neviděl na nebi tolik hvězd. V Praze můžete mít pocit, že hvězdy snad lze i spočítat, to vás tady ani nenapadne.
