Pomník Babička s dětmi od Otto Gutfreunda v centru Babiččina údolí miluji. Babička je na něm zobrazena jako obří vyhazovač od diskotéky v zástěře a všimněte si, že u nohou má i nákupní tašku. A kde jinde najdete na pomníku dva psy, že? Který je Sultán, a který je Tyrl, ale asi ví jen sochař Gutfreund.
Když pomník zkoumáte pozorně, všimnete si i dalších zvláštností. Figury mají zvláštní skelný pohled, koukají trochu do nebe, trochu ke Starému bělidlu a jeden chlapec si tam cucá palec.
V Babiččině údolí jsem byl mnohokrát v různých ročních obdobích. V sezoně opravdu připomíná zábavní park. Z louky vedle mlýna startuje horkovzdušný balon, děti se tam mohou svézt na koni či si zastřílet z luku. Při zvláštních příležitostech tu chodí postavy v dobových kostýmech.
Chodí se sem za iluzí, která nikdy neexistovala. Ostatně většina návštěvníků asi nikdy Babičku nečetla a loví v mobilu, jak se jmenovali ti psi na pomníku. Pro ty starší je Babiččino údolí dokonce určitým traumatem školních výletů. Z Babiččina údolí se stal mýtus, něco jako kdybyste někde podobně přehrávali v kostýmech v české krajině Tři oříšky pro Popelku.
Chalupa Staré bělidlo je hlavním dějištěm Babičky. Ve skutečnosti tam malá Božena Němcová nebydlela, ale strávila tam prázdniny v dospělém věku v roce 1844.
Co je zde ale dnes k vidění? Výchozím bodem je město Česká Skalice, kam, jak víme, Božena Němcová alias Barunka chodila do školy. V České Skalici je Němcová všudypřítomná. Ve škole je dnes malé muzeum, pak je tam ještě jedno hlavní Muzeum Boženy Němcové a na náměstí zvláštní pomník s bustou spisovatelky na sloupu, která jako by na něm levitovala. Na podstavci je reliéf z Babičky, na kterém (díval jsem se dvakrát) jedno dítě leze ven z truhly. Těžko říct, co v té truhle dělalo.
Vždycky se Němcové cesta do školy podávala tak hrozně sociálně, jak chudinka Barunka musela chodit každodenně sem a tam, ale ono to zas tak daleko ze Skalice do Ratibořic není. Necelé tři kilometry.
Pro pořádek, název Babiččino údolí použil prvně v roce 1878 spisovatel Otakar Jedlička.
Ratibořický zámek, kde bydlela paní kněžna Vilemína Zaháňská z Babičky, je dnes přístupný veřejnosti.
Babiččino údolí začíná hned za Skalicí, stačí přejít krytý most přes Úpu. Cestou mineme ještě lovecký pavilon a pak už ratibořický zámek „paní kněžny“, spíš větší vilu. Pochybuji, že by vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská, která se stýkala s Metternichem, měla čas zvát poddané na kafe, ale budiž.
A za zámkem? Náraz na realitu. Panklovi nebydleli ve Starém bělidle, ale v podstatě ve sklepním bytě v rohu hospodářského dvora naproti skleníku. Dnes je to nevzhledná a neopravená budova. Na informační tabuli se vedle dokonce píše: „Někteří odborníci se obávali a obávají, aby se konfrontací se skutečností nesetřela poezie Babičky.“
Hospodářský dvůr v Ratibořicích je větší než samotný zámek. V jeho rohu bydleli v jedné z budov Panklovi.
Chaloupka Staré bělidlo (je to k ní další kilometr) je v podstatě filmová kulisa. Uvnitř vypadá s dobovým nábytkem jak ve skanzenu, a když jsem při poslední návštěvě nakukoval dovnitř, byla tam na stole i velikonoční výzdoba a beránek. Dnešní podobu má chalupa až po natáčení filmu Babička od Antonína Moskalyka. Ale je roztomilá.
Viktorka, která ječela u splavu, je moje oblíbená postava, protože jsem v dětství slýchal, že ječím jako ona. Splav je pár kroků za Starým bělidlem, ale není původní, při úpravách koryta se posunul. Viktorka nezemřela po úderu blesku, ale přežila i Němcovou a její hrob jsem nedávno navštívil v nedalekém Červeném Kostelci.
Viktorčin splav dnes už po úpravách koryta vypadá jinak. Úpa teče trochu jinudy.
Rýzmburk. Jediné místo, které jsem letos při poslední návštěvě viděl vlastně prvně. Je nejdál, Babiččino údolí jím symbolicky končí. Oficiálně jde o výletní altán na troskách hradu. Trochu jsem o něm pochyboval, ale Rýzmburk je hustý. Tyčí se už hodně vysoko nad řekou a z masivního altánu je výhled do lesů směrem k Jestřebím horám. Člověk v dálce někde tuší i Krkonoše. To už je ale divočina. A jiný příběh než Babička.
Vykopaný hrad
Poblíž Babiččina údolí ale doporučuji navštívit ještě jednu pozoruhodnou památku, v Česku zcela výjimečnou. Zřícenina Vízmburk u Červeného Kostelce je jeden z našich nejpodivnějších hradů, ať už tím, jak vypadá, ale i svým neuvěřitelným příběhem.
Vědělo se, že existoval a založil ho nějaký Tas už v 11. století. Na pět set let ale hrad „zmizel“ pod zeminou a na jeho místě byl jen kopec. Pak ho v 70. letech minulého století vykopal místní archeolog Antonín Hejna, který pocházel z nedaleké Úpice. Není divu, že se tak Vízmburk stal cennou archeologickou lokalitou s četnými nálezy. Více informací o hradu a jeho znovuobjevení najdete v tomto článku.
Unikátní „vykopaný“ hrad Vízmburk se nachází u Červeného Kostelce, jen několik kilometrů od Babiččina údolí.
Hrad patří památkovému ústavu a i nová oficiální literatura ho uvádí jako veřejnosti nepřístupný. Ve skutečnosti od roku 2014 přístupný je, byť omezeně a s průvodcem díky Sdružení pro Vízmburk. „Hrad ve středověku koupili Slezané a pobořili. Věž se zřítila do nádvoří a ten kopec vlastně vznikl z nánosů kamení z věže,“ vysvětlil mi před časem zvláštní osud hradu místopředseda Sdružení pro Vízmburk Jaroslav Balcar.
Šťastná to žena, jak pravila paní kněžna na konci děje Babičky.
Překvapivě v úplnosti zachovalé obvodové bílé zdi hrádku nyní zakrývá provizorní střecha na lešení, aby hrad chránila před deštěm. Vykopané zdi se rozpadají. Aby byl hrad ještě začarovanější, snadno se plete se sousedem Rýzmburkem.
A co konstatovat místo pointy? Ach ano, skutečně, není to vtip. V Babičce je skutečně i v originále věta „přišedši domů převlékla se babička ze svátečního šatu, vzala na sebe kanafasku šukala po domě“.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
