S ultramaratonem bez podpory už zkušenost mám, ale na silnici. Je mi jasné, že v terénu zakusím jako nováček několik věcí, které bych příště udělal jinak…
Balím si s sebou více věcí do špatného počasí, včetně nepromokavých kalhot a dlouhého funkčního trika na převléknutí do suchého, dva plné bidony (1 a 0,8 litru) a hlavně hromadu müsli tyček, ořechových směsí a pět zapečených tortill se sýrem a šunkou, které jsem si večer před závodem ukuchtil.
 |
Volím strategii „rakety dlouhého doletu“. To znamená, že na startu jsem kvůli plným nádržím těžký, ale dává mi to šanci, že na 400 kiláků dlouhé oběžné dráze nebudu muset kromě pití nic doplňovat.
Poctivá bajkovačka
Úderem jedenácté dopolední startuje v Mostku organizátor Kuba Jaroš peloton 78 nadšenců, kteří jedou vstříc velkému dobrodružství v bahnitém terénu. Vždyť celý letošní květen byla kosa a pořád pršelo. Závodní víkend nevyjímaje.
Hned na úvod nás čekají technické úseky a také ostrý stoupák, který se musí zpočátku tlačit. Už na prvních kilometrech je jasné, že trasa bude poctivá bajkovačka se vším všudy. Startovní pole se trhá až na prvním opravdu dlouhém a ostrém stoupání vedoucím z Javorníku na Zlatou vyhlídku a následně Hofmanky.
Vpředu zůstávám s Milanem Hanykem, mistrem ČR v MTB 24hodinovce a vítězem závodu 1 000 Miles. Jak se dalo čekat, Krkonoše nedávají nic zadarmo. Přejezd ze Strážného přes Pláně do Špindlu je rozehřívačka před hodně výživnou Vodovodní cestou končící na běžkařských tratích na Horních Mísečkách. Posledním křtem Krakonošovým ohněm je výjezd na Dvoračky (1 140 m n. m.). V dlouhém stoupání na Jizerku držíme s Milanem konstantní tempo a pořád si něco vyprávíme. Skvělá spolujízda, kiláky ubíhají hned jinak!
Foceno za jízdy při výjezdu na Strážné
Také Jizerské hory nabízejí ostřejší specialitku v podobě hřebenovky vedoucí přes vrchol Jelení stráň (1 018 m). Na pěšině s velkými balvany poprvé nosíme kola na zádech a brodíme se bahnem z čerstvě roztáté sněhové nadílky. Zbytky sněhu jsou ještě všude kolem nás.
Na závěr přichází trail do Lázní Libverda – hodně dlouhá palba mezi stromy s občasnými klopenkami a menšími skoky.
V půli padá noc
Bohužel od Hrádku nad Nisou pokračuji sám, protože nalehko jedoucí Milan musí udělat zastávku na nákup zásob. Lužické hory jsou ve znamení nejtěžšího stoupání závodu. Výjezd na Hvozd je s lehkým kolem poctivé řemeslo, s naloženým otrocká dřina. Úvodní bahnitou pasáž musím chvíli tlačit, ale pak skáču zpět na trubky a po cestě s velkými šutry se škrábu až k vrcholu, kde trůní chata Hochwaldbaude (752 m).
Dolů od ní se musí po červené turistické značce kolo snášet přes velké balvany. Tady průměrná rychlost účastníků klesá, stejně jako zásoby sil. A to ještě zbývá hodně kiláků do poloviny této ultrašílenosti.
U Věžického rybníku
Ranní bahno
Kulisy bizarních pískovcových útvarů Českého Švýcarska v zapadajícím slunci působí magicky. Pohledem se mi daří „ulovit“ i jednu studánku, toho času oázu života. Dlouho jedu na rezervu a dotankovat nádrž v mém těle, stejně tak obě lahve na kole, než přijde noc, je nesmírně důležité.
Tma mě zastihuje po deseti a půl hodinách jízdy, někdy kolem půl desáté, před Hřenskem, nejzazším bodem závodu a zároveň zhruba v jeho polovině. Noční jízda po pěšině klikatící se po vršcích Labských pískovců má opravdu grády. Pohled z vyhlídky na temné, rychle uhánějící Labe hluboko pode mnou a v dáli zářící Děčín je zážitek z kategorie nezapomenutelných.
Na druhou stranu!
Na Kokořínsku mě trestá nováčkovská chyba. Ve sjezdech jsem dával osvětlení na plný výkon, abych mohl jet bezpečně a přitom i rychle. Kvůli slabé baterii se teď světlo automaticky přepíná do úsporného režimu vhodného maximálně pro čtení ve stanu. Začíná tedy boj o přežití noci.
Daniel PolmanUltracyklista, novinář a spisovatel z Nové Paky. V roce 2016 vytvořil na Slovakia Ringu rekord v jízdě na 24 hodin (911 km), o tři roky později dokončil závod Race Across America napříč USA (5 000 km), rok nato zvládl objet Česko a Slovensko za 7 dní a 23 hodin (3 540 km), letos přivezl zlatou medaili ze závodu Race Across Germany (1 116 km). Jako první český cyklista se nominoval na nejdelší silniční etapový závod na světě Red Bull Trans Siberian Extreme (9 100 km, červen 2022). Více na www.danielpolman.com a na sociálních sítích. |
Světlo šetřím, jak se dá. Pomáhá mi k tomu i slabounký svit měsíce zářícího kdesi za oponou mraků. Na silnicích světla vypínám úplně a rozsvěcím je, jen když jede auto, což se stává všeho všudy asi dvakrát. Technické sjezdy a navigace jsou ve slabém osvětlení mnohem náročnější.
Strašidelnému nočnímu dobrodružství dodává grády i průjezd kolem hradu Houska, dle legendy postaveného na skále, v níž je průrva až do pekla. Patrně jsem ji objevil, protože jestli jsem někdy během Ultra 400 zažil peklo, pak to bylo na následujících kilometrech směrem k dalšímu známému středověkému hradu – Bezdězu.
Nevšiml jsem si, že jsem sjel z červené turistické značky. Navigace mi hlásí, že jsem mimo kurz, ale pak začíná navigovat. Poslouchám ji. Když dorazím na křižovatku nedaleko Bezdědic, hrkne ve mně. Na obzoru vidím malinký hrad, který jsem měl už dávno minout. Jel jsem po správné cestě, ale na druhou stranu.
Mísí se ve mně pocity zmaru, vzteku, bezmoci a touhy ten průšvih co nejdřív vyřešit. Takže po stejné trase zpět!
Chvíli mezi svými
Na dlouhých rovinách ralských lesů se ohlížím, protože tuším, že kvůli svému navigačnímu fiasku musím mít Milana někde za zadkem. Počítám s tím, že mě dojede a zase pokecáme. Před Mnichovým Hradištěm začíná konečně svítat. Zpívající ptáci a blížící se takřka domácí revír Český ráj dávají zapomenout na noční můru.
Traily kolem hradu Valečov fungují jako skvělý ranní budíček, stejně tak průjezd okolo Branžeže a hradu Kost. Netrpělivě vyhlížím Věžický rybník, kde je studánka Jordánka. Přeci jen jsem vodu naposledy doplňoval před 160 kilometry a hromadou hodin.
Příjezd do Paky, kde mě vítal Ondra s rodinou.
Přejezd Trosek a krásnou cestu po pískovcových skalách za Borkem si užívám ještě za sucha. V Rovensku pod Troskami přicházejí první kapky a taky poslední stoupání nejvyšší kategorie. Vyjet na Košov a následně na vršek Tábor (678 m) je slušná rychta.
Déšť zesiluje. Prolítávám kolem Kumburku a po Máchově stezce se blížím vstříc Nové Pace. Do města vjíždím před sedmou hodinou a užívám si povzbuzení od pár dobrovolníků, kteří vstali brzo do hnusného sobotního rána.
Mně už nezbývá než projet totálně rozbahněnou Sýkornicí a zdolat stoupání ke stupenskému kostelíčku, kam to lámu z posledních sil a kupodivu z kola neslézám. Průjezd Peckou už je něco jako poslední etapa na Tour de France – takové napůl závodění a napůl oslava. Vím, že do cíle to není daleko a že trasa vede pořád po asfaltce.
Po pár minutách už frčím z kopce dolů do Mostku a zabočuju k místnímu autokempu, kam jsem jako náctiletý jezdil na rockové festivaly. Přemýšlím, kdy jsem byl víc na kaši, jestli tenkrát, nebo teď po dojezdu těžkého závodu.
I přes půlhodinovou zajížďku jsem stlačil čas pod 21 hodin, což je velké překvápko.
Z divokých let ve mně přeci jen zůstalo dost, a tak v cílové rovince symbolicky házím kolo na zadní. I přes půlhodinovou zajížďku před Bezdězem jsem stlačil čas pod 21 hodin, což je velké překvápko.
V teple vyhřáté místnosti čekám na Milana, který je kvůli špatnému počasí taky pěkně dobitý. Krátce pokecáme a vyfotíme se na bedně. Samozřejmě oba na stupínku nejvyšším, kam se směle mohl postavit každý, kdo tuhle hodně náročnou zkoušku dotáhl až do cíle. V limitu 61 hodin se to podařilo symbolicky 61 závodníkům.
O závoduDanovy údaje z GPS Výsledky závodu Nejrychlejší žena: Michaela Sabovová – 47:10:45 Více na: www.400ultra.cz |
