Startoval jsem v kategorii „self supported“, tedy bez podpory. Nicméně do Německa se mnou vyrazil brácha Martin a kamarádi Jarda s Tádou. Jejich úkolem bylo pořizovat fotky, sdílet dění v závodě na sociálních sítích a v neposlední řadě se zúčastnit finální vysokohorské túry.
Na startu jsem měl kolo obtěžkané brašnami včetně 2,5 litru tekutin. Zvolil jsem strategii vyrazit spíš těžší. Vezl jsem hodně pití, měl po ruce zapečené tortilly, mnoho ovesných tyček a taky ořechové směsi.
Stala se ze mě jakási „raketa dlouhého doletu“ bez potřeby stavět kvůli dokupování zásob. Myslím, že na rovinatý začátek trasy to byla správná strategie.
Nein, nach rechts!
Po startu se mě držel domácí závodník, u něhož jsem předpokládal dobrou znalost terénu. Do cesty se nám postavila uzavřená silnice a on zvolil špatnou variantu objízdné trasy. Diskutoval jsem s ním, ale svým směrem jsem se nevydal. Chyba! Takže už na 120. kilometru jsme měli najeto o 10 kiláků víc.
 |
Jakmile jsme se objevili zpět na trase, tak jsem frustraci ze zbytečné zajížďky pustil do pedálů, šlapal jak o život a postupně se prokousával startovním polem vpřed. Tentokrát už sám.
Na 465. kilometru mi Garmin ukazoval stále průměr přes 33 km/h. Do té doby jsem stavěl pouze třikrát na záchod a dvakrát jsem doplnil vodu. Jednou u pána v garáži a jednou jsem to riskl z fontánky na návsi. Noc přinesla boj s hustými mlhami, vlhkem, špatnou viditelností a dalším blouděním kvůli rozkopané a uzavřené silnici.
Konec prvního dne
Ve druhé polovině nás čekala nálož celkem sedmnácti stoupání za sebou. Trasa se v podstatě houpala až do cíle, což mi vyhovovalo, a začal jsem si tak vylepšovat svůj náskok na pronásledovatele. Za 24 hodin od startu jsem ujel včetně všech zastávek a zdržení (a desítkách stání na semaforech) 680 kilometrů.
Bolavý finiš
Cesta ze severu na jih podvědomě působí, jako by byla z kopce. Realita však byla zcela opačná. Druhá polovina závodu je plná poctivých vrchů a výškový profil neustále stoupá. Zajímavé bylo také při tak přímém a rychlém přesunu zemí pozorovat její proměny – od skandinávského rázu na severu až po alpský charakter na jihu.
O největší překvapení se však jako vždy postarali Češi. U města Ansbach mě se svojí družinou povzbuzoval Pavel, šikovný Novopačák podnikající v Německu ve stavebnictví. O pár desítek kilometrů dál se u trasy náhle zjevili dva členové našeho Ultra Paka Racing Teamu, kteří mě přijeli povzbudit a rovnou si přibalili i vybavení na výstup na Zugspitze. Další překvapení z kategorie „Nezapomenutelné“.
Fanoušci u Ansbachu
Deštivý dojezd do Bavorských Alp
Zbývajících 130 kilometrů bylo opravdu tvrdým ořechem. Od Alp si to přispěchala černá oblaka, z nichž se rázem spustil liják. Až do cílového Ga-Pa jsem sváděl boj s počasím, velkou únavou a také bolestmi. Závody, jejichž distance se pohybuje okolo tisíce kilometrů, jsou velmi zrádné v tom, že pokud je chcete dojet dobře, musíte jet opravdu rychle a na spánek zapomenout. To je extrémní kombinace, která vyžaduje překračování zažitých hranic.
Poslední padesátku mohu označit za nejtěžší dojezd do cíle ultramaratonu. Asi 14 kilometrů před Ga-Pa jsem musel zastavit. Bylo fajn, že přestalo pršet, ale v mých tretrách se odehrávalo peklo. Kvůli otlačeninám jsem už nebyl schopen šlapat do pedálů.
Boty jsem tedy sundal a začal se procházet po oblázcích u autobusové zastávky. U toho jsem se motal, marně hledal stabilitu a ještě hekal bolestí. Zmocnily se mě obavy, aby nepřijeli policajti a neodvezli mě rovnou do blázince.
Voda a biosvačinka
V propozicích byl cílový dojezd charakterizován takto: „Velmi strmé, 30 %, doporučujeme kolo tlačit“. Serpentiny vedoucí k odrazovému stolu velkého můstku, kde byla cílová čára, jsem nakonec „vylámal“ a dojel si pro další solidní výsledek na mezinárodní ultracyklistické scéně.
Měl jsem v nohou necelých 1 140 kilometrů (převýšení 8 500 metrů), což znamenalo nějakých 24 navíc. I přes všechny trable byl výsledný čas 43 hodin a 16 minut dost slušným výsledkem. Hovoří o tom i fakt, že jsem do cíle dojel jako třetí – za dvěma jezdci v kategorii s doprovodným automobilem, kteří jeli na lehkém kole a bez zastávek na obstarávání „paliva“.
Časové prodlevy se mi tedy podařilo stlačit na minimum. Jen jednou jsem nakupoval jídlo na benzince a jednou v obchodě s potravinami. Vodu jsem doplňoval většinou u lidí, které jsem zahlédl například na zahrádce. Skvělí byli i statkáři neváhající k vodě přidat i něco dobrého na zub. Jakmile jsem ve vesnici cítil hnůj, bylo mi jasné, že tam budou dobře zásobení a ochotní lidé.
Když cíl není cílem
Za cílovou páskou se po zaslouženém spánku a relaxu v penzionu moje pozornost upnula k dalšímu cíli – Zugspitze (2 962 m n. m.). Pro trasu nahoru jsem zvolil údolí Höllental a místní Klettersteig. Tento 15 km dlouhý výstup s převýšením 2 200 metrů se řadí k nejdelším zajištěným cestám v Alpách. Jeho krása spočívá v různorodosti.
Ledovec Höllentalferner
Hned na začátku se prostupuje úchvatnou soutěskou Höllentalklamm protkanou důmyslně vytvořeným systémem ochozů, tunelů, mostů a lávek. Výstup pokračuje malebným alpským údolím potoka Hammersbach až k prvnímu skalnímu stupni, kde začíná zajištěná cesta. Ta není nikterak náročná, nejobtížnějším místem je přechod skalní plotny „Brett“ (obtížnost B).
Po průstupu krátké strmé soutěsky následuje delší snadný výstup po turistickém chodníku k ledovci Höllentalkar. Kvůli trhlinám se překonává velmi dlouhým táhlým pravotočivým obloukem.
Od ledovce začíná druhý zajištěný úsek vedoucí až k vrcholu. Pouze kolmé skalní stupně nad ledovcem mají obtížnost B/C, později se již střídají jen úseky A a B. Na závěrečném hřebínku se otevírá dechberoucí výhled na blankytné jezero Eibsee (973 m), u něhož se nachází spodní stanice lanovky.
Začátek druhé části ferraty nad ledovcem
Vrchol Zugspitze (2 962 m)
Počasí nám přálo, a tak jsme cestu zvládli v čase pět hodin a 55 minut, v průvodcích udávají nejčastěji osm až devět hodin. Na vrcholu jsme si dali zasloužené pivko, nějakou tu tučnou německou prasečinku a do údolí se s plnými žaludky svalili pomocí lanovky.
Abyste rozuměli: celý projekt nebyl pouze o překonaných kilometrech, o umístění v závodě a o výstupu na alpský vrchol. Jeho nadstavbou byla sbírka na podporu mých dvou kamarádů, kteří si potřebovali kvůli svým handicapům upravit byty. Celkem se vybralo přes 92 tisíc korun. Moc děkuji všem!
Seznamte seDaniel Polman Pořádá přednášky a filmové projekce. Jedna z nich, o 5 000 km dlouhém závodě napříč USA Race Across America, proběhne v sobotu 26. března 2022 ve Volcano Complex v Praze 5 – Jinonicích. Více informací najdete na Instagramu, Facebooku a webové stránce www.danielpolman.com. Výsledky Race Across Germany 2021 Sólo s podpůrným automobilem: Bez podpory: www.raceacrossgermany.de |
