Milovníci podzimních hor už vědí, proč se vydat na kopce právě v tuto dobu: neskutečně čerstvý vzduch, ideální teploty (obzvlášť v posledních letech) a především světlo, které k zážitkům navrch přihodí dokonalé snímky. Pokud však doposud spoléhali na to, že si vyčistí hlavu a vyhnou se davům, dnes už to všude neplatí. Například oblíbené Krkonoše jsou na nejznámějších trasách v hezkém počasí vytížené tak, že si nezadají s Václavákem (vyzkoušeno na vlastní pěst loni na konci září).
Co je to pomalé cestování?
|
Letos jsme otestovali klidnější místo. Zillertalské údolí totiž nabízí turistům benefit, na který ještě všude připraveni nejsou: takzvaný slow travel neboli pomalé cestování.
Můžete si najmout průvodce, nebo se vydat podle našich tipů: cílem je vyhnout se masám lidí, zpomalit, přestat myslet na kilometry nebo výkony, vnímat krajinu, poznat místní lidi, výborné jídlo z lokálních surovin, a především přírodu. Hra na kvalitu, ne kvantitu stojí skutečně za to a nabije vás víc než honba za nejvyššími vrcholy, které tu dosahují výšky i přes tři tisíce metrů.
Zillertalské údolí najdete asi šest hodin jízdy z Prahy. Od obce Strass až po nejvyšší Hintertux měří téměř 47 kilometrů a po celé délce je propojuje jen o kilometr kratší řeka Ziller. Naším cílem je tentokrát městečko Tux, které leží až na konci údolí a kde spíš oceníte malebné penziony a hotely rozeseté do kopců – tady už na vás dýchne atmosféra skutečných rakouských Alp. Ve městečku je ještě živo. Zatímco mezi auty a hotely pendlují první lyžaři, kteří zahajují sezonu na ledovci, v oknech stále bujně kvetou muškáty a z kuchyní voní káva a jablečný štrúdl.
Za stády na kopce
Po vydatné snídani vyrážíme do kopců od tři sta let starého mlýna Tuxer Mühle z obce Juns. Tady se zdravíme se stádem koz a volně se pasoucími kravami a nastupujeme na malebnou stezku k sýrárně Stoankasern, která se nachází ve výšce 1 984 metrů nad mořem. „Doufám, že jste v kondici, čeká nás několik hodin v kopcích,“ vítá nás ve slovenštině horský průvodce z místního Naturparku. Trek je dlouhý přibližně dvě a půl hodiny čisté chůze, celkově počítejte, že na trase strávíte přibližně pět hodin.
Náš průvodce Pavol Kurucár už v Tuxu žije devět let. Začátky si odpracoval v lyžařské škole, teď po horách provádí týmy lidí i jednotlivce, navíc je dobrovolným členem horské služby, takže o Alpách v Zillertalu ví vše a ještě mnohem víc. Dnes nám ukazuje krásy pomalého cestování.
Během pozvolného stoupání po klikatící se cestě skrz nádherně zelené kopce, které už chytají zlatavý podzimní nádech, zjišťujeme spoustu informací o zdejší přírodě a o přírodním parku. Naturpark pokrývá plochu 420 km2, což je přibližně čtyřicet procent území Zillertalu od krajiny věčného ledu na Hintertuxu a špičatých velikánů, jako je Olperer, až po nízko položené šťavnatě zelené pastviny ozdobené vřesy a tu a tam protnuté voňavou léčivou borovicí limbou.
„Většinu masy Tuxských Alp tvoří vápenec, který je občas pročísnutý tmavou třpytivou břidlicí,“ ukazuje nám Pavol skály po cestě a upozorňuje nás na hořec alpský, pískání svišťů rozesetých po kopcích nebo na typický lýkovec alpský, tady známý jako edelweis.
„Tam na tom svahu žije rodina kamzíků, pravidelně se tam objevují během dopoledne, když scházíme trasu dolů,“ zaměřuje svůj ukazováček na protější kopec a vysvětluje, proč má smysl domluvit si na své treky po Alpách průvodce.
„Dozvíte se vše o zdejším životě, všimnete si každého detailu, ale především dokážeme společně odhadnout vaše síly, vhodnost i časové rozpětí naší trasy a vývoj počasí. Už se mi třeba stalo, že přišli klienti v lehkých sportovních teniskách, měli jsme v plánu náročný hřeben a já věděl, že to nepůjde,“ popisuje.
Vrcholové dojení
Sýrárna Stoankasern v sedle pod hřebeny Junsberg je jako namalovaná na rakouském plátně uvnitř stoletého rodinného penzionu. Zatímco náš průvodce Pavol se dává do řeči se starým známým „pánem domu“, nás vítá usměvavá Johanna Wechselbergerová. Nosí na stůl růžovou borovicovou limonádu, místní pálenku z kořene miříku lékařského, silný vývar se sýrem bergkäse a nakonec jejich vyhlášený na pánvi servírovaný melchermuas: tradiční tyrolský desert z mouky, mléka, másla, cukru a trochy soli doplněný brusinkovým džemem. Po fyzické aktivitě je to ideální odměna.
Na terase jejich chaty sedí turisté, mezi nimi i několik Čechů, kteří zdejší stezky zdolávají na elektrokolech.
Hanna – nikdo jí tu neřekne jinak – nás pak provází sýrárnou. „O místní pastviny se dělí čtyři majitelé a devět nájemníků a my jsme jedni z nich. Během roku produkujeme čerstvé horské mléko, máslo a podmáslí. Část mléka posíláme do údolí do místní mlékárny, část zpracováváme přímo tady, kde vyrábíme naše sýry,“ hrdě ukazuje Hanna na menší výrobnu a dává nám ochutnat šest měsíců zrající bergkäse, šest týdnů starý aromatický tilstiter a lahodný weichkäse s červeným okrajem.
„Sýrárna pracuje od konce května do konce září a ročně se odtud odkutálí 669 kol sýra, kolem šesti set sýrových bochníků a přes 660 sýrových cihel,“ pochvaluje si Hanna. O práci v dojírně, v sýrárně i v kuchyni se dělí celá jejich rodina, jak už je tady zvykem.
My se vracíme do údolí, ale zájemci, kteří se domluví zavčasu, zde mohou i přespat a po snídani pokračovat dál do hor. Hanna nabízí dvě lůžka, která je ovšem nutné rezervovat dlouho dopředu, protože víkendy tu bývají beznadějně plné. Na závěr dává turistům dobrý tip: boudy, chaty a útulny výše v horách často nemají terminály pro platby kartou, tak je dobré přibrat si peníze v hotovosti.
Začněte bylinkamiPokud za pomalou turistikou přijíždíte do Zillertalu odpoledne a hlavní trek vás čeká až další den, využijte pár hodin k dobru a rovnou po cestě navštivte některou z tamních bylinných zahrad. Nabízejí příjemný vhled do zdejší rostlin, především léčivek, které při troše pozornosti objevíte i během následujících dní přímo v kopcích.
V jednom z místních turistických center nebo na stránkách přírodního parku se pak poptejte přímo po Bylinkové túře. Pro turisty tu připravili bylinnou exkurzi s průvodcem, který vám povypráví vše o místních druzích rostlin a jejich využití v tradiční medicíně, kuchyni i kosmetice. Výlety se liší podle ročního období a podle toho, co kde aktuálně roste. Každopádně doporučujeme výlet za divokými bylinami v Tuxu, kde získáte pár tipů pro vaši domácí lékárnu, nebo třeba noční túru, která umocní váš zážitek ze sběru bylin v „pravý čas“. Údolí má také několik oceňovaných restaurací, které se drží konceptu „farm to table“, tedy z farmy či přírody rovnou na stůl. Najdete tu i bylinkový hotel, který hostům nabízí bylinné procedury a klade důraz na používání čerstvých bylin z regionu. |
Stezka pro labužníky
Kdo jezdí do hor s dětmi, ví, že jinak než pomalu se s nimi cestovat nedá. Ovšem buďme upřímní, do konceptu slow travel to má skutečně daleko. Člověk se nestihne příliš rozhlížet, natož si vše vychutnávat. Druhý den proto sjíždíme až do samotného srdce údolí, do Zell am Ziller, odkud nás lanovka Rosenalmbahn vyváží na kopce k startu stezky Schmankerlweg.
„Znamená to něco jako labužnická stezka. Tato nenáročná turistická trasa má označení 11 a poklidnou chůzí to trvá k chatě v cíli přibližně hodinu,“ informuje nás Kornelia Fankhauser z kanceláře Zillertal Turismus, která nás dnes doprovází.
Vystupujeme z lanovky a rozhlížíme se po ranních kopcích. Po napojení na trasu nás čeká výstup nahoru. Strmější stoupání však trvá jen chvíli a vede příjemným lesem a stínem. Dál se stezka zvedá jen mírně, vede po široké zpevněné cestě, kterou zvládnou i sportovní kočárky, a nabízí nádherné výhledy po okolních horách.
„Pro rodiny s dětmi tedy ideální trasa. Pokud se ovšem zvládnete vymanit z nádherného a spletitého smrkového zámku Fichtenschloss, který na děti funguje jako magnet,“ směje se Kornelia.
Šťavnatý Zillertal: Alpské údolí nabízí skvělé treky i kupu adrenalinu |
Trasa Schmankerlweg vznikla nedávno a lemují ji rozcestníky s mnoha zajímavostmi o tradičních místních lahůdkách. „Děti obdrží brožurku s omalovánkami a nejdůležitějšími recepty na vybrané dobroty. Cíl je v labužnické chatě Kreuzwiesenalm ve výšce 1 880 metrů nad mořem,“ vysvětluje Kornelia.
Kreuzwiesenalm je jednou z chat, které se drží konceptu „z farmy přímo na stůl“. Všechna nabízená jídla pochází ze surovin z údolí nebo od místních farmářů. Na jídlo se tu nespěchá a příprava trvá o něco déle, ale u gurmánů to tak přece funguje.
„Tradiční jídlo spojuje domov. Je spojením s půdou, rostlinami, zvířaty a námi lidmi. Bez místních potravin ztrácíme důležitý a zdravý zdroj energie. Jídlo dává život a smysl a oživuje komunitu,“ vysvětlují nám při servírování. Počkat si a nespěchat se tu tedy rozhodně vyplatí.
Tipy na pomalé a málo známé treky od průvodce
|