Giewont (1 895 m) je nevysoký, zato však impozantně utvářený tatranský štít, který nemůže uniknout vaší pozornosti při návštěvě Tater z polské strany. Zdvíhá se ohromnou, 600 m vysokou severní stěnou přímo nad městem Zakopane, odkud je typická silueta Giewontu nejkrásnější. Díky patnáctimetrovému kříži na vrcholu, který připomíná horský maják, je však tato národní polská hora nepřehlédnutelná odevšad.
Nemilosrdný polský Blaník
Giewont se sice vůbec nepodobá našemu oblému českému Blaníku, přesto však mají obě hory mnoho společné. Podle polské legendy spí v Tatrách chrabří rytíři, kteří v časech útrap a nouze vyjedou polskému národu na pomoc. Největší a nejsilnější z nich zkameněl právě v Giewontu.
Při jisté dávce fantazie lze tohoto rytíře spatřit ze severní podtatranské strany. Leží na zádech s hlavou obrácenou k západu a ve zkřížených rukách třímá bojový štít. Pokud se v Polsku děje něco nepatřičného, rytíř se budí a chce vstát. A právě tehdy se hora drolí a padá z ní kamení. Naposledy se tak stalo v roce 1981, kdy polští komunisté vyhlásili výjimečný stav.
Nejznámější novodobé skalní řícení se ale odehrálo 29. května 1953. Kamenná lavina si to namířila přímo na turistickou chatu Hala Kondratowa, přičemž nechybělo mnoho, aby tato malebná dřevěná stavba už nestála. Jeden balvan o hmotnosti 30 tun prorazil na dvou místech zeď a prokutálel se jídelnou. Druhý o hmotnosti 70 tun se zastavil kousek vedle chaty.
S tatranskými rytíři si proto není radno zahrávat a výstup na jejich trůn nelze v žádném případě podceňovat. Je třeba mít na paměti, že Giewont si vybral nejednu oběť z řad turistů nebo horolezců.
Lanovkou nebo bez lanovky
Giewont je součástí vápencové oblasti zvané Červené vrchy, která patří geomorfologicky k Západním Tatrám. Přestože od slovenského území ho dělí vzdušná vzdálenost pouhé 2 km, výstup na vrchol je nutné podniknout z polské strany, protože ze slovenské by se to za jeden den rozhodně nestihlo.
Varianty jsou v podstatě tři. Nejpohodlnější, avšak zároveň i nejdražší, je zdolání Giewontu pomocí kabinkové lanovky z Kuznic na Kasprův vrch (Kasprowy wierch). Ušetříte sice tisícimetrové převýšení, čas však spíše ztratíte, protože čekání na kabinku se může v sezoně protáhnout i na několik hodin. Polské Tatry trpí mimořádnou návštěvností a jinak než ve štrúdlech lidí se tady v podstatě nelze pohybovat. O Giewontu to platí dvojnásob. Krásy zdejší přírody a krajiny za to ovšem stojí.
Giewont, Kondracké sedlo a Dolina Kondratowa s turistickou chatou
Od horní stanice lanovky na Kasprově vrchu (1 987 m) se jde asi 5 km po nepříliš členité slovensko-polské hřebenové magistrále na Kondrackou kopu (2 005 m), kde vyměníte červenou značku za žlutou a nejdříve mírně, potom mimořádně strmě sestoupíte do Kondrackého sedla (1 725 m).
Na totéž místo vás zavede i druhá výstupová varianta, která s využitím lanovky nepočítá. Tato modře značená trasa vytrvale stoupá ze Zakopaného-Kuznic od dolní stanice lanovky po východním a jižním úbočí Giewontu k chatě Hala Kondratowa a pak Dolinou Kondratowa až k rozcestí se žlutou v Kondrackém sedle. Bez dlouhého čekání na lanovku a bez zastávky v chatě vyjdou obě varianty časově zhruba nastejno. Třetí variantou je výstup po červené ze Zakopaneho Dolinou Stražyska, která je v tomto článku popsána jako sestupová.
Dolina Kondratowa s turistickou chatou
Výstupová jednosměrka na Giewont
Jednosměrkou k hromosvodu
V Kondrackém sedle začíná závěrečný výstup na Giewont. Nejdříve kosodřevinou do Horního Kondrackého sedla k rozcestí s červenou z Doliny Stražyska, pak po suti a v závěru po skalách až k monumentálnímu 15 m vysokému kříži. Závěrečný úsek jistí řetězy a kvůli silné návštěvnosti je tu dokonce zavedený jednosměrný provoz – smyčkou doprava se jde nahoru, smyčkou zleva se pak schází dolů.
I tak je však třeba počítat s výraznými časovými ztrátami, které způsobuje čekání, než se lidský štrúdl nahoru či dolů pohne. Co se týče řetězů, ty jsou nutné hlavně proto, že vápencová skála je od pohorek turistů doslova vyhlazená. Za deště se prý výstupová i sestupová trasa mění v kluziště.
Západní rozloha Giewontu (Maly Giewont)
Hlavním symbolem Giewontu je patnáctimetrový vrcholový kříž: nejvyšší v Tatrách a možná i v celých Západních Karpatech. Jeho historie sahá až do roku 1900, kdy se věřící ze Zakopaného rozhodli dle italské módy vybudovat na některém z tatranských vrcholů kříž. V září 1900 tu správce fary Kazimierz Kaszelewski vysvětil velký dřevěný kříž, ten však vzápětí zničila vichřice. Dnešní ocelový kříž vysvětil lvovský biskup Władysław Bandurski v srpnu 1901. Konstrukci o výšce 17,5 m a hmotnosti 1 800 kg zhotovila huť Józefa Góreckého z Krakova. Rozloženou na díly ji od chaty Hala Kondratowa na vrchol Giewontu (spolu s 400 kg cementu a 200 vědry vody) vyneslo dne 3. července 1901 okolo 500 věřících.
Kříž je vysoký 15 m, přičemž v zemi je ukotveno 2,5 m ocelové konstrukce. Kromě duchovní útěchy může poutníkovi či turistovi přinést i rychlou smrt: za bouřky totiž funguje jako vysoce účinný hromosvod.
Patnáctimetrový železný kříž na vrcholu
Na vrcholu Giewontu
Nekonečný sešup severním srázem
Další oběti, pro změnu z řad horolezců, si Giewont vybírá ve své severní, 600 m vysoké skalní stěně. Ta je doslova lezeckým eldorádem za humny Zakopaného s bohatou historií výstupů. Mnozí amatérští lezci, které Giewont zlákal ke zdolání právě tudy, své síly a schopnosti ale přecenili.
Jak hluboko lze z Giewontu spadnout, vám názorně ukáže pohled od železného kříže směrem na sever. Je nejenom závratný, ale takřka letecký. Přímo pod sebou spatříte o skoro 900 m níže Polanu Stražyska. Takový výhled se naskýtá opravdu málokde! Krásný je rovněž pohled na strmě ukloněné vápencové vrstvy východního hřebene Giewontu (Dlugi Giewont) a na štíty Vysokých i Západních Tater uzavírající obzory do jižně orientovaných směrů.
Vysoké Tatry z Giewontu
Vodopád Siklawica
To nejhorší pro většinu návštěvníků Giewontu zřejmě přichází se zahájením sestupu. Vápencové kameny kloužou a sestupová trasa nemá konce. Záběr na kolena a všechny svaly na nohách je obrovský. Nic na tom nezmění ani překrásné přírodní prostředí na západních úbočích Giewontu, kterými se červená značka spouští do Doliny Stražyska.
Krátké zvolnění strmého klesání přináší hřbet Grzybowiec, na němž se vyplatí pohlédnout zpět na severní stěnu Giewontu. Pak následuje opět strmý sešup lesem až k malé chatě s občerstvením na Polaně Stražyska na dně doliny. Zde sestup končí, na 2 km vzdálený okraj Zakopaneho vede již pohodlná lesní cesta. Než se na ni ale vydáte, nevynechejte krátkou odbočku k vodopádu Siklawica, který padá ve dvou stupních (10 m horní a 13 m dolní) přes vápencový skalní práh.
Giewont. Zdroj: www.openstreetmap.org
