Myslím si, že Andalusii znám dobře. I na tomhle místě, jemuž se říká Costa de la Luz, Pobřeží světla, jsem už byla. Ve městě Cádiz jsem si zašla na pláž, kde natáčel Pierce Brosnan Jamese Bonda a tvářil se přitom, že je na Kubě. Nedalo se neuvěřit.
A tak už žádné překvapení nečekám. Ale brzy vidím svůj omyl: myslet si, že znám Costa de la Luz, když jsem viděla jednu pláž, je asi jako být přesvědčená, že znám Česko, protože jsem byla na Václaváku.
A tak se divím. V Huelvě má nejkratší pláž osm kilometrů, nejdelší šedesát. Zatímco mnou probádaná část Andalusie je spíš vyprahlá, Huelva nabízí zelená místa. Místo gigantických hotelů lemují pobřeží písečné duny s piniemi a rozmarýny. Když někde chybí duna, nahradí ji palmy.
Výhodou je, že do Huelvy jezdili donedávna v podstatě jen Španělé. Vedlejší efekt? Skvělé jídlo ve všech hotelech i restauracích. Španěl totiž ke štěstí dobré jídlo potřebuje. A já vlastně taky. Tak do toho.
Sušený tuňák a další dobroty
Neztrácím čas a jdu s partou přátel na tapas, tedy na chuťovky. V baru jsme sami. Španělé kvůli siestě a sluníčku večeří mnohem později. Na jídelním lístku se nám líbí skoro všechno. A když už máme majitele jenom pro sebe, prosíme ho, aby vybral za nás.
Poznejte Costa de la LuzVyberte si zájezd na dovolena.iDNES.cz. V nabídce i řada last minute pobytů, odjet můžete ještě dnes. |
Nabízí nám to nejlepší z moře. Krevety, mušle, sépie, všelijaké rybky, sušeného tuňáka - zdejší specialitu, které se říká mojama. Tuňáky odtud vyvážejí až do Japonska. Když ochutnávám mojamu, jsem opatrná. Jen malý ždibíček. Pak tomu propadnu jako droze. Delikatesa. Vypadá to jako jamón iberico, sušená šunka z černých iberských prasat, kterou jsme měli před chvílí. Voní to vábně, rybu v tom cítím jen maličko. Tohle si musím koupit domů, říkám si.
A nakonec "červené zlato". Z Huelvy pochází asi osmdesát procent evropských jahod. Volba dezertu je tedy jasná.
Nabízejí nám i pomerančové víno, které vzdáleně připomíná portské. Je sladké a těžké. A nebezpečné. Ale člověk musí být občas statečný.
Mám však radši jinou andaluskou specialitu, tinto de verano, česky: letní červené. Víno mi namíchají s limonádou nebo perlivou vodou a ledem. Osvěžující drink, odlehčená verze pro horké letní dny. Tohle mě neodrovná.
A taky ne. Druhý den jsem na tom tak dobře, že jdu objevovat nové světy.
Pomerančové víno vzdáleně připomíná portské. Je sladké a těžké.
Zdejší specialitou je mojama - sušený tuňák.
Kolumbus ve škopku
Tak tady to bylo. Nenápadně schovám mobil, protože jsem zpátky v čase o víc než pět století. Kolumbus ho taky neměl, když odtud vyplouval objevit Ameriku.
Tady v Palosu zvedl kotvu. Nebo nezvedl? Zdá se, že ho něco zdrželo. Asi čeká na mne. Jeho tři lodě tady pořád kotví. Tak si je jdu prohlédnout. A brzy mě jímá hrůza i obdiv, i když jsou to jen kopie.
Vznešená Santa Maria je sice největší, ale na oceán bych se s ní nevydala. Ani kdyby mi slíbili vlastní kajutu, kterou Kolumbus jako jediný z devadesáti námořníků měl. Cestou zpět už asi neměl nic, když ho vezla nejmenší karavela Niňa. Santa Maria má jako jediná strážní koš, na dalších dvou lodích lezli námořníci po provazovém žebříku asi přímo na stěžeň. Jinak žádný velký nadstandard nevidím. Žádný záchod, dokonce ani kormidelní kolo. Nechci věřit, když mi to ukazují, ale je to tak: lodě řídili kormidelníci z podpalubí podle pokynů z paluby, na cestu vůbec neviděli.
Z přístavu v Palosu kdysi vyplouval mořeplavec Kolumbus za svými objevy, dnes zde mají kopie tří jeho lodí.
Při vší úctě, Kolumbe, odpusť, i ta tvoje největší loď je takový trochu stabilnější škopek. I když je krásná. "Hrozivé vlny se tříštily o boky lodí," četla jsem v knize o velkém mořeplavci. Zkoumám tedy, jaké má slečna Niňa boky, a jsem z toho nervózní, i když se tady, na klidné vodě, ani nehne. Jsou tak nízké, že bych pevninu nespustila z očí. Není mi jasné, jak mohla zvládnout rozbouřený oceán a nepřevrátit se. Dál jsem vyčetla, že lodě vymazávali smolou. Brr... Prý, aby do nich neteklo. Nejsem o moc klidnější. Ono do nich totiž stejně teklo.
A ještě jedna věc mě trápí. Jak na těch kocábkách mohlo žít tolik námořníků. Niňa jich vezla dvacet, o kousek větší Pinta třicet a Santa Maria čtyřicet. V podpalubí mě z té představy zachvátí lehká klaustrofobie. Nepomůže ani pohled nahoru do zamřížovaného otvoru, jakéhosi větrání. Kromě sudů vody a vína tady skladovali i zásoby jídla, hlavně sušené maso. Žádný div, že když počasí jen trochu dovolilo, spali na palubě. Lehnu si tam na chvíli taky, ale řeknu vám, nic moc.
Kolumbovská nálada mě však chytla. A málem na to doplatím.
Na poloostrově La Flecha nenajdete jediný bar nebo restauraci. Lávka vede napříč od pláže k pláži.
Tuhle část Andalusie nezasáhl stavební boom z šedesátých let. Hotely jsou postaveny tak, aby nerušily krajinu.
Příjemná prázdnota
Když plujeme na poloostrov La Flecha, což je takový místní Karibik, i když Karibik tady připomíná skoro všechno, cítím se vysloveně objevitelsky. La Flecha znamená šíp nebo šipka a je to nekonečný úzký prst zapíchnutý do moře, bílý a zlatý písek. Dvanáct kilometrů samoty bez civilizace. Plujeme tam na něčem, co je dokonce ještě menší než Niňa. Protože v sobě cítím ještě dozvuky kolumbovské odvahy (tinto de verano za tím rozhodně nebylo), naparuju se na zádi lodi před španělskou vlajkou kvůli fotce a skoro spadnu do vody.
Ale nějak to vybalancuju a za chvíli jsem na poušti. La Flecha, to je spousta jemného písečku, občas nějaký keřík, aby měl člověk dojem soukromí. Jsou tady jen pláže a příroda. V sezoně sem hotely dodají lehátka, jídlo a pití už si musí každý dovézt sám. A spoustu opalovacího krému, řekla bych.
La Flecha hezky na Costa de la Luz zapadá. Mám pocit, že tohle je nějaké jiné Španělsko. První dojem: spíš příjemná prázdnota než hotel na hotelu jako u Středozemního moře. Huelva měla totiž štěstí, jelikož ji v šedesátých letech minul rozmach turistického ruchu. Hotely tu začaly růst asi před dvaceti lety. A protože Španělé už byli chytřejší, velká většina území je chráněná a stavět se tu nesmí, na zbytku platí různá omezení, díky nimž tady nerostou paneláky, ale nižší a méně nápadné hotely. Když si tu vypůjčím kolo, za pár minut mám pocit, že jsem na konci světa.
Písečné duny na pobřeží jsou místo vyšlapaných cestiček protkány lávkami, po kterých pohodlně dojdete na pláž.
Jedno z nejhezčích náměstí leží v Seville
Ale když jsem v téhle části Andalusie, musím i do své oblíbené Sevilly. Mám ráda pohled z věže Giralda na město i zahrady a paláce muslimského Alcazaru. Tentokrát sem ale jedu tak trochu kvůli Kolumbovi. Odpočívá v sevillské katedrále. Možná. Přál si být pochován v Novém světě, což se mu nejdřív nesplnilo, později ano, neboť přes oceán cestoval i po své smrti. Tam a nejspíš zase zpátky, když Španělsko přišlo o kolonie. Stěhovali ho tolikrát, že už není jisté, které ostatky jsou ty pravé. Testy DNA sice ukázaly, že kosti v hrobě, u něhož stojím a které stráží čtyři sochy jako symboly Španělska té doby, jsou jeho. Ale kdo ví, jestli jsou ty kosti s objevitelskými geny všechny a kde všude se potuluje zbytek.
Sevillské Španělské náměstí, mimochodem jedno z nejkrásnějších, co znám, zdobí historické scény jednotlivých španělských provincií důležité pro celou zemi. Jsou zobrazeny na arabských kachlíčcích azulejos. Moje kroky vedou k Huelvě. Není těžké uhodnout, která událost je tady zvěčněná. Vyplutí Kryštofa Kolumba z přístavu Palos.
Španělské náměstí v Seville má tvar půlkruhu, symbolizuje otevřenou náruč. Vzniklo jako španělský pavilon u příležitosti Ibero-americké výstavy, která se v Seville konala v roce 1929.
Odpoledne jsem už zase zpátky u moře a pochopím, proč se tomuhle kousku Španělska říká Costa de la Luz. Světlo se tady odráží ve vodě jako v zrcadle. Koukám do dálky, nejbližší břeh je Amerika. Vzpomenu si na Kolumba. A divím se, proč se hnal někam za novými světy, když tenhle svět je vysloveně fajn.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
