Radši se moc nedívám pod sebe a nepřemýšlím, jak pevné jsou vlastně dřevěné latě pod mýma nohama. Pozoruji oceán a obě přístavní části Bilbaa, tedy Getxo a Portugalete, které Bizkaiko Zubia nebo taky po španělsku Puente de Vizcaya spojuje.
Podobných mostů jako tento, který je od roku 2006 i na světovém seznamu památek UNESCO, je na světě už jen osm. Tenhle je ale unikátní. Funguje téměř nepřetržitě už od roku 1893, kdy vznikl podle návrhu Alberta de Palacia, žáka Gustava Eiffela, autora známé pařížské Eiffelovy věže.
Jen během španělské občanské války byl chvíli uzavřen, když byla jeho horní část poškozena výbuchem nálože dynamitu. To mohl architekt mostu sledovat těsně před smrtí ze svého domu v Portugalete.
"Nemusíte se bát, nahoře to bude lepší," ujišťovala mě s úsměvem paní v proskleném výtahu, který vozí turisty na 160 metrů dlouhou procházku ve výšce téměř padesáti metrů. Moc mě v té chvíli neuklidnila. Vteřiny při cestě nahoru a pohledu z výtahu, když se postupně vzdalovala pevná zem, utíkaly neuvěřitelně pomalu a já si říkal, zda by nebylo lepší utratit těch pět eur za vstup jinak.
Nebylo, jak jsem zjistil nahoře. Záviděl jsem ptákům, že je pro ně takový pohled na zemi běžný, zatímco já si ho mohl zaplatit jen na chvíli.
Je to zvláštní pocit, když vám přímo pod nohama projíždí rychle na druhý břeh gondola zavěšená na mostní konstrukci, která je přitom plně naložená auty a lidmi. Přemýšlím, zda ji může most udržet. Za chvíli je ale vnitřní strach pryč a stejně jako ostatní se snažím získat ty nejlepší záběry. Nikdy ale nevyzní tak, jako když jste nahoře na Biskajském mostě, od moře fouká jemný vítr a vám se pak skoro ani nechce sjet dolů.
Pohled na ústí řeky Ibaizabal do Kantábrijského moře, a tedy do Atlantiku
Lávka pro pěší na Biskajském mostě, téměř padesát metrů na zemí, je důkladně jištěna. Nic pro ty, kdo by snad chtěli skočit.
Ale všechno má svůj řád. Na lávce mostu může být z bezpečnostních důvodů najednou nejvýš padesát lidí a když je vítr silnější než 60 kilometrů za hodinu, je lávka zavřená a musíte se spokojit s projížďkou gondolou. K mostu se přitom z centra Bilbaa dostanete snadno: metrem do stanice Areeta nebo druhou linkou do Portugalete, zvolit můžete i autobus či vláček. Z nábřeží Arenal v centru města můžete jet také na dvouhodinový okružní výlet lodí, při němž most také uvidíte.
K moři metrem nebo s výletem přes Gerniku
Jedna z výhod, kterou baskické Bilbao má, je i ta, že lidé, kteří tu bydlí, se metrem dostanou až k pláži. Stačí dojet na konečnou, do stanice Plentzia. I když jde o Atlantik, který je chladnější než Středozemní moře, je v létě voda příjemná. Ale i bez koupání, kdyby vám přece jen připadala moc studená, má procházka po pláži své kouzlo.
V nevelkém Baskicku se ovšem těm, kdo si chtějí pláž opravdu vychutnat, vyplatí udělat si výlet z Bilbaa, buď autobusem nebo třeba půjčeným autem. Opravdu nádherná a více než půl kilometru dlouhá písečná pláž Laga se nachází nedaleko městečka Ibarrangelu v biosférické rezervaci Urdaibai. Cesta k moři vede přes krajinu plnou zelených kopečků, tolik nepodobnou větší části Španělska.
Pohled na pláž Laga z pobřežní silnice
Vstup do moře je na pláži Laga, kde je i potřebné zázemí, pozvolný. Zčásti ji kryje skála mysu Ogoňo, takže vlny jsou o něco menší, než kdyby byla zcela otevřená. I tak je zdejší oblast kromě lidí, kteří chtějí jen lenošit u moře, vyhledávaná také surfaři. Ti vědí, že tu najdou dobré podmínky pro svou zábavu.
Do oblasti Urdaibai se z Bilbaa jede přes Gerniku, město, jež zná celý svět díky Picassovu obrazu, na němž zobrazil utrpení městečka bombardovaného nacisty v dubnu 1937 během španělské občanské války.
Vstup do moře je na pláži Laga pozvolný, hodí se tedy i pro děti.
Biosférická rezervace Urdaibai
Zastávka v Gernice je ale zajímavá i z jiného důvodu. Je místem, kde museli španělští panovníci od středověku přísahat u dubu před Casa de Juntas, sídlem regionálního parlamentu, že budou respektovat tradiční práva a výsady Basků zvané fueros. Například to, že na ně nebudou uvaleny bez jejich souhlasu nové daně nebo že do války jsou povinni jít jen při obhajobě území Baskicka.
"Naším symbolem je tento dub. Na rozdíl od vlajky je totiž živý a stále roste," řekl mi můj baskický průvodce David. A vysvětlil mi zároveň nechuť části Basků k současné monarchii. Nynější panovník podle něj Baskům fueros negarantoval.
Baskicko je trochu svérázná a pro leckoho i možná exotická země, kterou nejspíš člověk při své první cestě ve všem nepochopí. Když ji ale trochu pozná, snadno si ji zamiluje a určitě se sem bude chtít vrátit. Tak jako já.
