Cesta ze slovinského Jezerska nejprve pozvolna stoupá kolem horské říčky. U posledních hospodářství asfalt střídá štěrk. Po obou stranách kvete horská louka a na konci doliny se tyčí šedý skalní masiv. Pohled na mapu naznačí, že tady začíná ta těžší část výstupu.
Cesta vypadá jako první šev učně s rozklepanou rukou – kličkuje cikcak po úbočí a nabírá výškové metry pekelným tempem. Tam, kde v Čechách zpravidla končíme na vrcholu, se cesta mění ve vyšlapaný chodník, který urputně stoupá výš a výš. Když je sráz příliš prudký, pomáhají chodci ocelová lana. Když je skalní zub nebezpečný, přijde na řadu dřevěný žebřík.
Jezersko – pohled na Kamnicko-Savinjské Alpy přes jezero
Dno údolí se rychle vzdaluje, les řídne, na roztroušené chalupy v dáli už je pohled jako z letadla. Na plošině náhle vykoukne zpoza vegetace: jednoduchá dřevěná chalupa. Češka koča – cíl naší cesty. Stojí v nadmořské výšce 1 542 metrů už od roku 1900.
Povodně ve SlovinskuSlovinsko se vyrovnává se záplavami. Řádění živlů postihlo především severní a střední část země a postupně se záplavová vlna sunula směrem na jihovýchod. Postiženými regiony a místy byly především oblast měst Kamnik, Škofja Loka, Medvode, Idrija a celá oblast horního údolí řeky Savinja, také rozsáhlá část slovinských Korutan (Koroška), především pak oblast kolem městečka Črna na Koroškem. Ale na většině území je dopravní situace úplně bez komplikací. Všechny dálnice a hlavní tahy jsou sjízdné a otevřené. Pro podrobnější informace sledujte oficiální turistický web Slovinska. Pokud chcete přispět na obnovu země, je to možné prostřednictvím Červeného kříže: Číslo účtu: 333999/2700, v. s. 2302. |
Budete si tu připadat skoro jako doma na horách. Uvnitř najdete jednoduchý dřevěný nábytek. V hlavní místnosti stojí masivní zelená kachlová kamna. Na stěnách visí staré obrázky z éry Rakouska-Uherska, dobové mapy a archivní černobílé fotky. Na jedné z nich je zachycen ctihodný profesor Karel Chodounský v pohorkách a pumpkách. Není divu. Tento Purkyňův žák, uznávaný lékař, byl velkým milovníkem vysokých hor a svou vášeň přenesl i na své děti. V roce 1897 skupina kolem Chodounského zakládá Český odbor Slovinského alpského družstva („Češka podružnica Slovenskega planinskega društva“), tedy první organizaci, která sdružovala Čechy se zájmem o vysoké hory a o lezecký pohyb v horách. O tři roky později už Chodounský a spol. otevírali Českou chatu pod Grintovcem.
Češka koča ve Slovinsku vznikla zásluhou českých vysokohorských turistů v roce 1900.
„Může to znít sice trochu příznačně pro národ Járy da Cimrmana, že za první českou horolezeckou organizaci považujeme slovinský spolek, nicméně jednak se ocitáme v době, kdy byly oba národy součástí stejného státu, jednak byla benevolencí lublaňského ústředí ponechána Českému odboru rozsáhlá autonomie v rozhodování a financování, včetně vydávání vlastního časopisu v českém jazyce pod názvem Alpský věstník, takže šlo o do velké míry skutečně autonomní českou organizaci,“ uvádí spisovatel Martin Mašát, který zabývá historií česko-slovinských horolezeckých vztahů.
Dodnes je Češka koča ideálním východiskem pro vysokohorskou turistiku v Kamnicko-Savinjských Alpách. Pokud si myslíte, že vyšlápnout na Sněžku v žabkách je dobrý nápad, sem se nevydávejte. Nejvyšší vrch masivu Grintovec má vrchol v 2 588 metrech nad mořem. Na skalnatých plotnách leží i v létě sníh.
Během našeho pobytu musel záchranářský vrtulník vyrazit pro dvě neopatrné turistky. Dlouhé minuty se jeho tečka posunovala podél skalní stěny a do údolí se odráželo rachocení motorů. Místní v údolí celou operaci bedlivě sledovali s dalekohledy v rukou, když z vysílačky naladěné na záchranářskou frekvenci poslouchali komunikaci vrtulníku.
Jezersko
Ideálním východiskem pro cestu k Češke koče je Jezersko – poslední vesnice rozložená v ledovcovém údolí u hranic s Rakouskem, která je opentlená sítí turistických tras a cyklostezek. Údolím se rozléhá cinkání ovčích zvonců, bučení krav a pravidelné odbíjení z věže kostela svatého Ondřeje. Mimochodem, v jeho interiéru se našly fresky ze 14. století.
Jezersko – pohled na kostel sv. Ondřeje
Pokud cestujete s dětmi, zastavte se na farmě Šenkova domačija, kterou vede rodina Karničarů. Šéfku podniku, usměvavou Polonu, ráno potkáte, jak pomáhá zvládnout nápor hostů mířících na vyhlášenou snídani. Zdejší míchaná vajíčka by měl opravdu ochutnat každý. Večer, když se šouráme k dodávce zaparkované na louce, Polona trhá bylinky ve skleníku.
Když se staví nové ohrady kolem luk, tak kluci Karničarovi nejprve vyjedou do hor patřičně obouchaným pick-upem a porazí stromy, aby je sami zbavili kůry, opálili jejich konce nad ohněm a pak zatloukli do země. Nad vstupním portálem do domu je datum 1521 a zaklenutý mázhauz, ve kterém je dnes recepce, napovídá, že jádro farmy může být ještě starší. Více informací si můžete přečíst zde.
Dodávkou s dětmiS „garsonkou na kolech“ cestujeme už od roku 2010, kdy jsme vyrazili na expedici do východního Turecka. Když se nám narodil první potomek, nechtěli jsme nezávislé cestování na čtyřech kolech opustit, naopak jsme začali plánovat několikaměsíční cestu po Evropě. Tu jsme absolvovali v roce 2021 vozem Weinsberg CaraBus 630 ME, kterým cestujeme dodnes. Jedná se obytnou vestavbou do dodávky Fiat Ducato. Motor má výkon 160 koní, uvnitř mohou cestovat čtyři lidé. Proti sériovému provedení jsme přidali na střechu solární panel a k němu měnič napětí se zdvojenou nástavbovou baterii. Vozidlo je servisováno v Karavan Centru Morava |
Hlavní lákadlo pro dětskou část posádky se neorganizovaně pohybuje po celé farmě. Kromě slepic a kachen tak za stodolou můžete potkat dvojici ovcí místního plemene Jezersko-solčavská ovce, které se nechají pohladit. V ohradě u zeleninové zahrady přebývají čtyři prasátka a nedaleko králikárny sídlí dvě kozy. Další ovce farmáři na léto vyhánějí na pastvu do hor. Není divu, že náš junior vstává v dodávce s otázkou: „Půjdeme se podívat na prasátka?“ Stačí jen obout gumáky a jít…
„Zapojili jsme se do programu, jehož cílem je zachovat tradiční místní druhy hospodářských zvířat. Právě proto chováme třeba Jezersko-solčavskou ovci,“ vysvětluje Polona Karničarová.
Šenkova domačija ve Slovinsku – pohled na farmu s hřebenem Kamnicko-Savinjských Alp při západu slunce
Farmaření se tady volně prolíná s turistickým ruchem. Zatímco v jedné ze stodol, která má charakteristikou střechu z několika vrstev prken, mizí jeden balík sena za druhým, v druhé jsou sprchy a sociální zařízení pro kemp. Do nejstarší budovy farmy pak Karničarovi vestavěli apartmány. Více informací najdete zde.
Nedávné povodně, které tvrdě zasáhly hlavně sever Slovinska, se naštěstí oblasti Jezerska vyhnuly. Jezersko je přístupné z obou směrů: tedy ze slovinského vnitrozemí po silnici, která kopíruje říčku Kokru. Otevřená je i silnice B82 z Rakouska, která vede přes hory z Eisenkappelu.
Naše náklady na cestu do Slovinska Ve Slovinsku je téměř všude možné platit kartou, a to včetně horských údolí, kde končí silnice. K cestě do oblasti Kamnicko-Savinjských Alp jsme v červnu zvolili trasu přes Vídeň, Graz, Maribor a Celje. Prakticky celá cesta vede po dálnicích, což je výhodné z hlediska spotřeby paliva. Navíc se zde neplatí žádné dodatečné mýto za průjezd tunely. Tankujeme plnou nádrž až „po špunty“ na benzince Tank Ono v Popovicích jižně od Brna, kde se 11. června prodával litr nafty za 29,50 Kč. Navigace ukazuje vzdálenost 461 kilometrů do našeho prvního cíle: kempu Menina. Na tempomatu nastavuji rychlost 100 kilometrů v hodině. Po příjezdu do Meniny je ukazatel paliva přesně na polovině, spotřebovali jsme tedy 40 litrů nafty v ceně 1 180 Kč, průměrná spotřeba dodávky tedy byla 8,67 litru nafty na sto kilometrů. K tomu je nutné připočítat desetidenní rakouskou dálniční známku pro vozidla do 3,5 tuny za 9,90 eura a slovinskou dálniční známku pro dodávky za 60 eur, kterou jsme kupovali online s délkou platnosti měsíc (celkem jsme plánovali na cestě strávit 3 týdny). Při kurzu 24 Kč za euro dělají celkové náklady na cestu tam 2 857 korun. Všechny platby proběhly bezhotovostně pomocí karty. |
