Z Česka je to do Slovinska kousek (například z Brna do Mariboru pouhé čtyři hodiny), proto využívám pár dnů volna, abych projela jeden z nejmenších států Evropské unie. Překračuji hraniční přechod v Mikulově a po rakouské dálnici E59 mířím do Ptuje.
Starobylé město je proslulé léčivými termály s teplotou 30–36 stupňů, které mi po půl dni stráveném za volantem přijdou vhod. Lázeňskou kulturu zavedl ve Ptuji už v římských dobách generál Marcus Antonius Primus, když si při vojenských taženích všiml blahodárných účinků pramenů. Její hlavní rozvoj pak přišel v roce 1983, kdy se ve Slovinsku rozjela balneoterapie. V Ptuji posléze vznikl termální park a v Sava Hotelu relaxační centrum s uhličitými prameny.
 |
Kromě minerální vody tu hojně teče i víno, za nímž mířím do nejstaršího vinařství Slovinska zvaného Ptujska klet. Jeho chloubou jsou vinné sklepy, které vznikly v klášteře minoritů ve 13. století. Ve spleti dva kilometry dlouhých chodeb narážím na dřevěné sudy o obsahu 125 tisíc litrů a na vzácný archiv, který majitelé drží pod zámkem. Není se čemu divit, jedno víno například pochází z roku 1917, a navíc je vyrobené ze staré trty, nejstarší vinné révy na světě. Na aukci se cena za takovou lahev může vyšplhat až na 92 000 eur.
Čtyři sta let starý keř staré trty pak roste v nedalekém Mariboru, na průčelí domu ve Vojašniški ulici číslo 8. Odolná liána, jež je zapsaná v Guinessově knize rekordů, přežila nájezdy Turků, nákazu bakterií i komunismus. Dodnes plodí a každý rok dává přibližně padesát kilo hroznů. Proto dárek v podobě malé lahvičky obdrží jen významní hosté. V minulosti se této pocty dostalo dalajlámovi, japonskému císaři Akihitovi či herci Bradu Pittovi.
Vlakem do jeskyně
Ze severovýchodu země pak jedu po dálnici A1 do regionu Karst. Číselné označení komunikace je spíše pro cizince, Slovinci své dálnice pojmenovávají podle toho, kam vedou. Běžně tak v rádiu uslyšíte názvy Gorenjska, Štajerska či Primorska avtocesta.
Míjím několik policejních hlídek a sleduji svoji rychlost, protože o pokutu od 500 eur (13 000 Kč) opravdu nestojím. Slovinští strážci zákona jsou sice korektní, ale nekompromisní. Rozhodně se nevyplatí s nimi o pokutě diskutovat, natož se je snažit „ukecat“ na nižší částku. To pak okamžitě celou záležitost předávají přestupkovému soudci. Naopak pomůže zaplatit sankci na místě, jelikož se sníží o padesát procent.
Návštěvníci se do nitra jeskyně Postojna dostanou unikátní jeskynní železnicí, která zde jezdí od roku 1872.
Přijíždím k jeskyni Postojna. Jako jediná ve Slovinsku je soukromá, stát ji pronajímá podnikateli Marjanovi Bagateljovi. Do 24kilometrového komplexu se dostávám ojedinělou jeskynní železnicí, jež mezi krápníky jezdí od roku 1872.
V podzemí pak při teplotě osmi stupňů procházím tři patra a kochám se krasovými útvary, které si zahrály ve filmu Vinnetou. Trasa mě rovněž zavádí k viváriu, kde žije vzácný pravěký živočich proteus (macarát jeskynní), jenž vypadá jako malý dráček.
Slepý obojživelník se dožívá až sta let, vydrží deset let bez jídla a k orientaci využívá elektrickou energii a magnetické vlny. Protea lze také poslat, a to prostřednictvím známky, jež se lepí na zásilky v první jeskynní poště na světě. Ve sluji funguje od roku 1899 a expeduje do celého světa netradiční pohledy se speciálními razítky.
Po zážitku v hlubinách země znovu usedám do auta a směřuji do hřebčína v Lipici. Založil jej v roce 1580 arcivévoda Karel Štýrský, který sem umístil zakoupené španělské plnokrevníky. Zkřížil je s italskými a arabskými hřebci a vyšlechtil tak nové plemeno – lipicány.
Hřebčín v Lipici patří k nejstarším v Evropě, byl založen v 16. století.
Mohutná zvířata se tu chovala pro Španělskou jezdeckou školu ve Vídni a sloužila i jako kočároví koně pro císařský dvůr Habsburků až do pádu monarchie v roce 1918. Dnes tři stovky běloušů tvoří národní poklad Slovinska a zhlédnout je lze v rámci prohlídky ve stájích, ve venkovních výbězích nebo při drezúře.
Do centra po svých
Slovinské pobřeží měří jen 47 kilometrů, ale i přesto je u Jaderského moře co objevovat. Třeba i poznávací značky vozů v Izole, které zdobí znak bílé holubice. Podle legendy zachránila ve středověku tehdejší ostrov před zkázou a vděční obyvatelé si dodnes tuto událost připomínají. Izola tenkrát patřila Benátčanům, kteří vybudovali i nejkrásnější město slovinské Istrie, Piran.
Tartiniho náměstí v Piranu má nezvyklý, oválný tvar. Původně zde ležel vnitřní přístav.
Autům je však vjezd do starobylého sídla zakázán. Proto parkuji na okraji a pro jistotu ještě kontroluji, zda stojím správně. Parkování ve Slovinsku přísně hlídají policisté i strážci zvaní redarji. V případě špatného postavení vozidla dávají ihned za stěrač lístek s pokutou. Tu je nutné uhradit do osmi dnů, čímž lze částku zase srazit na polovinu.
Do Piranu jedu městským autobusem (zdarma) a zjišťuji, že názvy ulic jsou psané dvojjazyčně, slovinsky a italsky. „V minulém století byla tato oblast pod nadvládou Itálie a od té doby zde žije početná italská menšina. Pobřeží připadlo Republice Jugoslávie, do níž spadalo i Slovinsko, až v roce 1954. Ale díky historickým okolnostem se dnes všichni učíme od první třídy italštinu a mluvíme oběma jazyky,“ říká místní obyvatelka Alenka Novel.
Když za pár minut procházím centrum, vidím, že zákaz vjezdu aut má své opodstatnění. Uličky jsou úzké, klikaté, někdy slepé a větší vozidlo by v nich uvázlo. Majitel auta tedy nemá v Piranu snadný život, proto se spousta lidí odstěhovala do vesnic v blízkém okolí.
Přírodní park Sečoveljské soliny krášlí soustavy kanálů, staré hráze a kamenné domy.
Někteří z nich se přesunuli směrem k Sečovlje, kde od 9. století salináři získávali sůl v solných pánvích. Staré řemeslo se dodnes zachovalo a turisté jej poznají při prohlídce přírodního parku Sečoveljské soliny. Krajina je zde protkána soustavou kanálů, osázena starými hrázemi a kamennými domy.
Samotné bílé krystalky pak vznikají jen prostřednictvím slunce a větru v kaskádě solných polí. Místní sůl patří k nejzdravějším v Evropě: obsahuje spoustu minerálů a je bez jakýchkoliv chemikálií a přísad. Využívá se v kuchyni i při péči o pokožku.
Může se hodit»Trasa do východní části Slovinska, například do oblasti Pohorje, Kamnických Alp, Lublaně nebo dále k moři: Mikulov–Vídeň–Graz–Maribor. Do oblasti Julských Alp: Mikulov–Vídeň–Klagenfurt– Villach–Jesenice, přičemž na dálnici je potřeba počítat s poplatkem v tunelu Karavanke za vozidla do 3,5 t 7,50 eura (195 Kč). »Každý turista cestující do Slovinska musí předložit při kontrole na hranicích potvrzení o tom, že je očkovaný, prodělal covid nebo má negativní výsledek antigenního (ne starší než 48 hodin) nebo PCR testu (ne starší než 72 hodin). Aktuální informace zde. »Dálniční známku si kupte hned na hranicích. Týdenní stojí 15 eur, ( 390 Kč pro vozy do 3,5 t a do 1,3 m výšky nad přední osou) nebo 30 eur (780 Kč pro vozy do 3,5 t a přes 1,3 m výšky nad přední osou). Slovinské dálnice jsou zpoplatněny hned od začátku a často už za hranicí čeká kontrola, která za jízdu bez „vinjety“ může dát pokutu 300 až 800 eur (7 800 až 20 800 Kč). »Slovinsko je země s hustou sítí čerpacích stanic (u dálnic jsou na každém 30. kilometru). Ceny benzinu a nafty se pohybují kolem 1,2 eura (31 Kč) za litr a moc se od sebe na jednotlivých čerpacích stanicích neliší. »Nonstop pomoc a odtah vozidla zajišťuje Avto moto zveza Slovenije (AMZS). Volejte 1987. »Motoristé, kteří chtějí poznat slovinskou Istrii, najdou zázemí například v rezortu Adria Ankaran. Na výběr mají ubytování v kempu, hotelu, vilách nebo apartmánech. V areálu je i pláž pro koupání v moři nebo vnitřní bazén s vířivkami s vyhřívanou mořskou vodou. |
