Výstup na Triglav se nepodařil, tak jsme si užili krásná jezera i vodopády

O letošních Velikonocích jsme se rozhodli zamávat tradicím a vyrazili do Slovinska, zdolat jeho nejvyšší vrchol Triglav. Skončili jsme však po prvním pokusu. A přátelé po druhém, kdy spali zahrabaní ve sněhu a utíkali před lavinou. Životu nebezpečné chvíle nám vynahradila slovinská příroda, jezera a vodopády.

Minuli jsme sjezd z dálnice u Villachu. Už podruhé. V tuto dobu už jsme chtěli být pod nejvyšším slovinským vrcholem a připravovat se na výstup. Narážíme ovšem na druhý problém. Silnice do jednoho ze vstupů do Triglavského národního parku je zavřená a s těžkými batohy na zádech by to znamenalo jít nejméně o deset kilometrů navíc. Objíždíme zákaz vjezdu. Co se může stát, říkáme si. Za chvíli přijde první katastrofa. A po ní další a další.

Tak například se bez cepínů a maček nedostaneme ani do prvního „záchytného tábora“, v noci budeme slaňovat stovky metrů. A bude hůř. Kamarádku v polovině kopce zastihne astmatický záchvat. Část výpravy skončí přes noc, kdy se teplota pohybuje kolem mínus deseti stupňů, v záhrabu. A vrátí se krátce po tom, kdy se o kus dál utrhne lavina.

Jsou Velikonoce a údolí Vrata sevřené majestátními horami se probouzí do prvních jarních dnů. Ale nahoře leží sníh, asi tolik jako v prosinci. Oproti původnímu plánu máme asi tříhodinové zpoždění. Ale co – výstup na Dom Valentina Stanična, jednu z horských chat pod Triglavem, přece zvládneme. Stoupáme po dřevěných schodech zapadaných nazlátlým bukovým listím. Lehce kloužou. Po pár set výškových metrech je hůř – leží tu sníh, plotny jsou namrzlé. „Nasadit mačky, vyndat lavinovou výbavu, cepíny,“ velí horský průvodce.

První namrzlá plocha, první sníh. Nasazujeme mačky a vyndaváme cepín.

Svah je tak příkrý, že se vlastně o skálu můžete opřít hlavou a záda neprohnete o milimetr. Právě tady, v pevných skalách, jsou zatlučené první kovové hřeby, které v létě slouží pro nadšence ferratového lezení, aby překonali náročný terén. Jinak nic. Kameny. Sníh. A hluboká propast.

Stmívá se. Průvodce nechce nic riskovat a rozhoduje, že se okamžitě vrátíme. Rozsvěcujeme čelovky a slaňujeme, co jsme s vypětím všech sil vylezli. Pro představu: dohromady 1 600 výškových metrů nahoru, 1 600 výškových metrů dolů. Jako od moře na Sněžku a zpátky. S krosnami, které váží k dvaceti kilogramům. Ať už jsem na pěšině vedoucí k winterraumu, přeji si v duchu. Jde o malou chatku, ve kterou mohou turisté v zimě zdarma přespat. Nezamyká se, uvnitř je nachystané naštípané suché dříví.

Jít, či nejít. To je, oč tu běží

V kamnech praská dříví, na plotně se rozpouští sníh, aby bylo co pít. Co chvilku vrznou dveře a do vyhřáté chatky se trousí další z naší devítičlenné výpravy. „Jsem servaná jako borůvkový keř,“ odhazuje kamarádka krosnu na postel a počítá, kolikrát se kopla hřeby na mačkách do nohou. Vzdáme to, bleskne mi hlavou. Nemám to zapotřebí, vtírá se další myšlenka.

Triglavský národní park

• Národní park Triglav v Julských Alpách na severozápadě Slovinska nese název po nejvyšší hoře ve Slovinsku – Triglavu, který se tyčí do výšky 2 864 m. n. m.
• Rozkládá se na ploše 838 kilometrů čtverečních podél hranic s Itálií. Jedná se o největší chráněnou oblast v zemi, která má zvláštní pravidla ochrany přírody.
• Tato oblast patří mezi nejstarší evropské parky. Poprvé byla prohlášena za chráněnou v roce 1924, kdy byl založen Alpský památkový park. V roce 1961 byl oficiálně přejmenován na Triglavský národní park, ale v té době se jednalo pouze o bezprostřední okolí hory Triglav a Údolí Triglavských jezer. Jeho současná oblast je chráněna od roku 1981.
• Většina ze 400 slovinských vrcholů, které se tyčí do nadmořské výšky nad 2 000 metrů, leží právě v oblasti Národního parku Triglav.

V údolí Vrata jsem byla sama už před dvěma lety. A Triglav jsem viděla jen z dálky. S kamarádkou se nyní i vzhledem k počasí smiřujeme s tím, že to vyjde třeba na potřetí. Zbytek skupiny oplývá mnohem větším sebevědomím a po noci odpočinku se vydává do údolí Kot. Odtud to má být k vrcholu daleko snazší. „Holky, to dáte. Zrovna u vás se nebojím, že byste to nedaly až nahoru,“ lanaří nás průvodce.

Jsme rozhodnuté. Vezmeme dodávku a objedeme si okolí. Přespat se v ní dá, uvařit také a k vidění je toho všude kolem spousta. „Jsme na telefonu. Kdyby to nešlo vylézt, tak volejte a přijedeme,“ slibujeme a v duchu si říkáme, že to tak dramatické nebude.

První zastávka – Bled

Z obce Mojstrana vyjíždíme do Bledu, malého města na úpatí Julských Alp a soutoku řek Sava Bohinjka a Sava Dolinka. Celou cestu se navzájem přesvědčujeme, jak jsme udělaly dobře, že jsme výstup vzdaly. Ale mrzí nás to. Samozřejmě, že nás to mrzí. Chmury zaháníme velice snadno, když se před námi objeví ikonický pohled na Bledské jezero. Jde o jedno z nejnavštěvovanějších míst ve Slovinsku.

Bez těžké nálože na zádech vyrážíme k jezeru a cítíme obrovskou úlevu. Prohlížíme si narcisy na břehu průzračně modré vody, majestátní hrad na skále a malý ostrov s kostelem jako perlou uprostřed. Užíváme si nenáročnou procházku kolem jezera a aby se neřeklo, vybíráme si jeden z kopců v okolí. Přijely jsme přece na horskou túru.

Z vrcholu Mala Osojnica se naskýtá jeden z nejkrásnějších pohledů na jezero Bled. Dostat se sem dá velice snadno – po značené stezce. Nebo podle množství lidí proudících nahoru.

Mala Osojnica je povinnou zastávkou, na kterou jsme narazily náhodou. Trasu, která podle Slovinců zabere 45 minut, vybíháme ani ne za polovinu času. O to déle zůstáváme na vrcholku, odkud se naskýtá jeden z nejkrásnějších výhledů. A to i přes mlhu, která zahaluje vrcholky hor, ve kterých je jezero zasazené.

Druhá zastávka – Bohinjské jezero

Jestli je Bledské jezero považované za perlu Slovinska, pro asi třicet kilometrů vzdálené Bohinjské jezero ještě neexistuje slovo. Je tu jen panenská příroda, smaragdově zelená voda a minimum lidí. Místní kemp se otevřel teprve včera. Skvělé! Za spaní v autě platíme každá 17 eur (asi 400 korun) a parkujeme dodávku na břehu překrásného jezera.

Celá trasa zpět do kempu má dohromady asi dvanáct kilometrů. A dá se bez problémů zvládnout za dvě hodiny.

„Dcera vám stárne. Už neleze po horách, ale pije cappuccino u vody,“ píšu na pohlednici rodičům. V otevřeném kufru pak v ešusu vaříme večeři a za zvuku bubnování kapek deště usínáme. Nejkrásnější hotel na planetě. Jen byl trochu chladný, nezmrzly jsme jen díky zahřívacím polštářkům vhozeným do spacáků.

Ráno nás probouzí slunce. Jdeme uvařit čaj, namasírovat namožené svaly a obejít druhé jezero. Po značené stezce, která nás vede krásnou přírodou do obce Ribčev Laz, se kvůli fotkám zastavujeme asi desetkrát. Starý kamenný most přes řeku Savicu, ryby plující v průzračné vodě, malé chatky v podhůří majestátních hor – to jsou pohledy, které se nám bez velké námahy naskýtají. Celá trasa zpět do kempu má dohromady asi dvanáct kilometrů. Dá se bez problémů zvládnout za dvě hodiny.

Starý kamenný most přes řeku Savicu bere dech. Jestli nás mrzelo, že jsme vzdaly výstup, nyní je bolest menší.

„Do prdele,“ sykne na mě kamarádka. Přichází esemeska od party z hor. „V půlce kopce jsem dostala panický a astmatický záchvat. Kdyby tam nebyl průvodce, který mě vytáhl na laně, tak jsem na tu chatu nedošla,“ píše nám další z dívek. „Dva lidi zůstali na noc zakopaní ve sněhu. V Bivaku. Co je s nimi, nevíme.“

Je nám jasné, že v horách se může stát cokoliv. Nasazujeme tempo a běžíme do kempu, k signálu, dobít mobily a zjistit, jak jim můžeme pomoci. Jestli tedy vůbec. Čekají na horskou službu, která by jim pomohla zpátky. Odepisují na zprávy. To je pozitivní. A jeden z nich má průvodcovské zkoušky, tak se ubezpečujeme, že to dobře dopadne.

Zastávka třetí – vodopády Savica

Několik hodin pro ně nemůžeme udělat nic. Rozhodneme se proto vyjet ještě k nedalekému vodopádu Savica. Auto necháváme bez poplatku na zdejším parkovišti, u pokladny zaplatíme každá tři eura a za několik minut stojíme u skály, ze které z osmdesátimetrové výšky padá do zeleného jezera masa vody.

Po cestě míjíme ceduli, která popisuje vznik ledovcového jezera, na které je odsud krásný výhled. Jako rodilé Šumavanky vzpomínáme na krásy Černého a Čertova jezera a spěcháme zpět do dodávky nakoupit zásoby sladkostí pro naše přeživší.

Vodopády Savica patří k nejnavštěvovanějším památkám Slovinska. To potvrzuje množství lidí, které nad vesnici Ukanc nad Bohinjským jezerem putuje.

Asi za hodinu se ocitáme zpět v Mojstraně a dostáváme první zprávy od naší zasněžené dvojice. Úleva. Přišli pro ně dva záchranáři a za chvíli budou zpět ve městě. Je mi úplně jedno, že se jeden z místních se mnou hádá, jak parkuji. Kamarádi mají ještě pořád obrovské štěstí. Nahoře se totiž utrhla lavina a horská služba hledá sedm lidí.

Vyčerpanou, od hlavy k patě mokrou dívku z České Třebové necháváme v apartmánu, který jeho majitelka otevřela po zimní sezoně právě kvůli nám. A sami se vydáváme zpět do winterraumu, kde jsme strávili první noc. Smíření s tím, že hory nelze pokořit, čekáme na zprávu od těch, kteří se o to stále pokouší. A domlouváme si sraz na další den po poledni.

Členitý horský krasový terén nabízí strmé horské štíty a malebná údolí. Právě v nich se pak nachází četné přírodní a kulturní památky.

Počasí se umoudřilo a na nebi se poprvé za poslední tři dny objevila modrá barva. V kombinaci se zelenajícím se údolím a několika veselými lidmi, které po cestě potkáváme, je těžké uvěřit, že ještě před pár hodinami bylo vše jinak. Ve zdraví se vrací i zbytek skupiny. Přestože Triglav nezdolali, září štěstím.

Akci přidáváme do série výletů, kdy si člověk uvědomí, s čím nemá cenu bojovat a čeho si má vážit. Sice bez dalšího zářezu v podobě zdolaného vrcholu, ale s o to cennějším přátelstvím se vracíme do Česka. A alespoň já s kamarádkou se těšíme na nějaký klidný, letní přechod Šumavy.

Přespat ve sněhu byla jediná možnost

Spala zahrabaná ve sněhu. Bez jakékoliv předchozí přípravy. V mrazu pod slovinským Triglavem v nadmořské výšce nad 2 000 metrů. V rozhovoru 37letá Monika z České Třebové popisuje, jak poprvé v životě kopala bivak a jak se ocitla na seznamu zachráněných slovinské horské služby.

Vydala ses do Slovinska, kde jste chtěli zdolat Triglav. Za několik hodin mi ale přišla zpráva, že jste nedorazili na chatu a spíte pod sněhem. Co se na cestě pokazilo?
Byla to souhra několika blbých náhod. Terén byl extrémně náročný, postupně se zhoršovalo počasí. Myslím si, že jsme měli všichni dost sil, ale ten vítr, sníh a mlha, to bylo rozhodující. Den před tím bylo až do večera počasí úplně v pohodě. I s čelovkami jsme dokázali dojít na chatu.

Druhý den už se to ale nepodařilo a musela jsi strávit noc ve sněhu.
Můj parťák, se kterým jsme zůstali v závěsu za skupinou, rozhodl, že už dál nepůjdeme. Byla bílá tma, při které má člověk halucinace. A i když jsme viděli ceduli, že bychom měli být na chatě za půl hodiny, za tu dobu jsme byli schopni ujít asi tři sta metrů. Nebylo vidět na krok. On má s extrémními podmínkami v horách zkušenosti, dokonce je horský průvodce. A když řekl, že budeme bivakovat, bylo to podle mě to nejlepší rozhodnutí, které jsme v tu chvíli mohli udělat.

Spaní ve sněhu, když venku zuří vánice, zní nebezpečně. Nebála ses?
Upřímně jsem neměla čas na nějaké přemýšlení. Hlavní myšlenka, která se mi honila hlavou, byla, jak vyhrabeme bivak. Chtěla jsem si jen trochu oddechnout a schovat se. Tak jsme vzali lopaty z lavinové výbavy a začali hrabat.

Přemýšlela jsi, že takhle vypadají poslední minuty před smrtí?
To mi začalo docházet až zpětně. Opravdu jsem přemýšlela, jestli takhle skončí můj život. Měla jsem promočený péřový spacák. A peří, když je mokré, tak nehřeje. Navíc mi začaly mrznout konečky prstů, na nohou je doteď občas necítím. Ale úplně nejhorší to bylo na psychiku. Představa, že tam strávím další noc, byla šílená.

Zachránila vás nakonec horská služba. Jak to celé probíhalo?
Na protilehlém svahu se navíc utrhla lavina a zasypala sedm lidí. Horská služba měla na pilno tam, takže jsme zůstali bivakovat. Ale věděli o nás. Věděli, že jsme fyzicky v pořádku a hlavně kde jsme. Druhý den odpoledne nám přišla zpráva, že pro nás jdou z údolí dva záchranáři.

Byli to dva Slovinci, jeden mladší, jeden starší. A neskutečně pozitivní. Mladší si cestou dolů pískal, psal si s někým zprávy, jako by se nic nedělo. Druhý uměl trochu česky a pořád mi chtěl brát krosnu. Ale zvládala jsem to i s ní. Potřebovali jsme hlavně pomoct s tím, kudy máme jít.

To, co jsme předchozí den lezli opravdu celý den, jsme seběhli za tři hodiny. Tam nás naložili do auta a dovezli do vesničky, kde jsem vysypala oblečení, dala ho sušit a odpadla. Ale paradoxně jsem se líp vyspala v tom sněhu.

Odradil tě celý tento zážitek od lezení po horách?
Rozhodně ne. To jsou prostě hory. Díky téhle zkušenosti jsem se naučila hodně věcí a poznala spoustu skvělých lidí. Dozvěděla jsem se toho o sobě tolik, co za celý život ne. Poznala jsem, jak funguje tělo v zimě, ve stresu. Jsem přesvědčená o tom, že právě to mi dá víc, než kdybych měla fotku z vrcholu.