Národní přírodní rezervace Súľovské skály, která je součástí CHKO Strážovské vrchy, láká svojí drsnou romantikou a fantastickými skalními útvary i filmaře. Natáčela se tu například známá slovenská pohádka Král sokolů.
Obří kamenné sloupy připomínající monstrózní termitiště, impozantní kaňony, soutěsky i skalní hrady vyniknou nejlépe právě na podzim, kdy se barví a postupně opadává listí.
Můžete se sem vydat buď přes Rožnov pod Radhoštěm a hraniční přechod u Makova, nebo jižněji přes Vsetín a Karolinku. My se vydáváme na Makov, kde projíždíme prázdnou celnicí. Je to trochu k smíchu a trochu k zlosti, když si člověk představí, že se tady stavěly v 90. letech rozlehlé stavby pro ochranu nově vzniklých hranic, aby se za nějakých 10-15 let zase opustily.
V kraji slovenského Vinnetoua
V místě, kde se stýká silnice od Rožnova a od Vsetína, už na slovenském území, vám náladu může raketově pozvednout úžasná hospůdka. Valašský šenk. Příjemný pan hostinský jemnou měkkou češtinou sděluje, že je Čechoslovák, načež vám nabídne lahodný gulášek v kotlíku, pařený sýr nebo halušky. A platit můžete jak eury, tak korunami. Vtipné je, že nápisy jsou tu střídavě české i slovenské, takže "hostom tu ponúkajů kávičku aj teplé jedlá", ale současně varují před "odtažením zaparkovaného auta, pokud nejste hostem restaurace".
Pak už pokračujeme na Bytču, překonáme Váh a míříme přímo k Súľovu, jakési vstupní brány do Súľovských skal. Už od vesnice Jablonové jasně vidíme fantastické siluety špičatě ostrých skalních útvarů. Cestou míjíme pastvinu s koňmi, kolem nás se začínají zdvihat přírodní kamenné hradby. Na obloze krouží sokol, chybí tu už jen Vinnetou a Old Shatterhand. Až ukazatel "Halušky - 200 metrů" před jedním ze skalisek nás vrací z amerického Západu zpět na Slovensko.
Už jen 200 metrů
Venkovská idyla u Jablonového
V Súľově, naproti stejnojmenné chatě, můžete nechat auto za 1,5 eura na odstavném, i když nehlídaném parkovišti. Pak už můžete vyrazit na naučnou stezku nebo si vybrat nějakou trasu podle mapy. Súľovské skály totiž zabírají přes 800 hektarů a chodit se tu dá celé dny.
Som akýsi hotový
Už při zdolávání prvních stovek metrů do prudkého kopce je jasné, že časové údaje na ukazatelích je třeba brát hodně s rezervou. Zvlášť ti netrénovaní... Ještě že s sebou máme pití, protože jinak bychom v krásných, ale úplně suchých skaliscích bídně zhynuli. Trasy tu sice nejsou kdovíjak dlouhé, zato mají slušné převýšení. Funí tu skoro každý, koho potkáte.
Co se týče skal, není to pískovec jako v Adršpachu nebo Prachovských skalách, ty zdejší jsou zvláštně strukturované. Zdálky to vypadá jako starý beton, zblízka jako hmota, do níž někdo hodně trpělivý postupně vlepoval miliony zaoblených kamínků. Je to slepenec, hornina, tvořená z oblázků či valounků a výplňové hmoty. Mimochodem, ze slepence je také proslulé Death Valley v Americe.
Vzácný přástevník střemchový, v ČR již vymizelý - jak upozornil čtenář v diskuzi
Podzim v Súľovských skálách
Výhledy z vrcholových partií jsou fantastické. Na jednu stranu nížina, na stranu druhou další kopce a různě vysoké skalní věže. "Jaj, bože, je tu naozaj pekne, ale som akýsi hotový," sděloval starší muž své paní, když se společně dívali na Gotickou bránu, jeden z nejznámějších a nejvýraznějších skalních útvarů celé naučné stezky. Název je trefný, opravdu to vypadá, jako by tu hradní páni z nedalekého Súľova trénovali stavbu opevnění a zkusili si, jak by se sem hodila brána s pěkně lomeným obloukem. Hodí.
Gotická brána
Podle informačních tabulí naučné stezky tu můžeme potkat výra velkého, rysa ostrovida... Asi nechodíme dostatečně potichu, potkáváme jen kobylky a motýly a z trávy na nás vykukují modré květy vzácného hořce. Ovšem když se pak mezi skalisky začne ozývat křik havrana či krkavce, docela to stačí, aby to na člověka zapůsobilo.
Hrad, který zdolalo až zemětřesení
Místy máte v Súľovských skalách pocit jako někde v subtropické Africe. Vypadá to, jako by se mezi stromy k nebi zdvihala obří termitiště. Jsou to samozřejmě skály, ovšem naprosto bizarních tvarů. Při troše fantazie by to také mohly být pilíře nějakého dávno spadlého mostu, protože ten slepenec skutečně vypadá tak trochu jako beton s částečně rozrušeným povrchem.
Z ničeho nic se objeví zprvu nenápadný důkaz o lidské činnosti. Súľovský hrad. Mezi skalami si ho na první pohled ani nemusíte všimnout. Pak vám ale dojde, že to, co vyplňuje puklinu v jednom ze skalních štítů, není nějaká suť, ale pěkně opracované zdivo.
Hrad trochu připomíná bleskem rozštípnuté sídlo loupežníka Mattise z knihy Astrid Lindgrenové "Ronja, dcera loupežníka", aspoň co se týče jeho osudu. Súľovský hrad totiž tak dlouho odolával všem protivenstvím lidské historie, až ho v 60. letech 18. století zničilo zemětřesení. Do popraskaných zdí pevnosti na skalních hřebenech se pak už vojenská posádka nevrátila, a hrad tak dál chátral.
Dnes se může návštěvník protáhnout několika úzkými chodbami, v nichž není tak docela jasné, co je dílo přírody a co výsledek lidské práce. Pamětní tabule v jedné z chodeb upomíná na tragédii z loňského července, kdy tu blesk zabil matku s malým chlapečkem. To je ta odvrácená strana drsné romantiky zdejších skal.
Za pomocí žebříků a kovových kruhů v kameni se vytáhneme až na nejvyšší bod hradu, odkud je fantastický výhled, a to především severozápadním směrem k vrchu Roháč. Tady vám dojde, že Súľovské skály se opravdu nedají projít za jeden den.
Mimochodem, vodu je dobré mít s sebou. Informační tabulka u hradu sice slibuje pramen, po prudkém sestupu dolů na louku pod hradem ale zjistíte, že pramen je bez vody. "Taká škoda, veď zme to tu na jar čistili," pravila se zklamaným výrazem u zabahněného pozůstatku pramene s několika odhozenými plastovými kelímky jedna z turistek.
Každopádně na louce si můžete vybrat - buď se vydáte zpátky k výchozímu bodu naučné stezky, nebo pokračujete dál, směrem na Roháč a Roháčské sedlo. Tam je k vidění například Obrovská brána, další ze zajímavých skalních útvarů, a taky Šarkania diera, největší zdejší jeskyně, vzniklá pukáním skal. Pozor, chvílemi budete zdolávat docela krkolomná místa, kdysi tu bývaly žebříky či řetězy, ale zub času zapracoval.
Pohled z okna hradu
Súľovský hrad - puklina
Vodopády a tiesňavy jako z westernu
Do Strážovských vrchů a Súľovských skal se musíte vypravit buď víckrát, nebo tu několik dní pobýt. Ubytování na jednu noc přitom seženete od 7 eur.
Na severovýchodní straně hlavního hřebene skal je například Hlbocký vodopád. V případě, že chcete vidět potok řítící se v uzounkém korytu mezi romantickými skalisky, nechte vůz ve vesnici Hlboká nad Váhom a pokračujte po značené cestě.
Nebo můžete sjet o něco jižněji směrem k Považské Bystrici a okamžitě se přenesete do westernové krajiny. Manínská tiesňava je úžasná soutěska mezi vrchy Velký a Malý Manín. Kromě turistů láká i horolezce, z nichž mnozí tu bohužel již zahynuli, jak sděluje celá řada pamětních desek na zdi jedné ze skal. Zato tiesňava sama, to je tedy něco! Na nejužším místě, kudy vede silnice, se vyhnou sotva tak dva cyklisté, dvě auta tedy rozhodně ne. A někdy šířka cesty nestačí zřejmě ani jednomu autu, o čemž svědčí rýhy ve skále a rozlitý motorový olej na kraji cesty.
O pár kilometrů dál je další přírodní atrakce, Kostolecká tiesňava.
Sečteno, podtrženo - nádherná skaliska, hrady, vodopády, soutěsky, ale velmi příjemní lidé, z nichž ani jeden se při rozhovoru či dotazu na nás "Čehúnov" nedíval nevraživě. A navíc halušky a fantastický gulášek pana vrchního z Valašského šenku na hranicích. Strážovské vrchy a Súľovské skály prostě za návštěvu stojí.
může se hoditJak se tam dostat Nejlepším východiskem do hlavní části areálu je parkoviště v soutěsce kousek před obcí Súľov. Ubytování Ceny Mapu zvětšíte kliknutím. Zdroj: Mapy © PLANstudio
|
