Námořníci obrážejí na lodích přístavy všech kontinentů, svou zcestovalostí se netají ani obchodníci. V dalekém zahraničí jsou doma velvyslanci i diplomaté, a upřít poznání exotických zemí se nedá ani vojákům, jejichž pluky byly nasazeny v koloniích exotických krajů. Kdo je pak tedy tím nejzcestovalejším člověkem světa?
Tu otázku si jako první položili vážení členové Touring club de France v roce 1908, a hledání odpovědi podpořili velkolepou soutěží. Nabídli 100 000 franků tomu, kdo jim doloží svou fenomenální zcestovalost. A jedním z mužů, kteří tuto výzvu vyslyšeli, byl Dumitru Dan. Osmnáctiletý mladík z Rumunska, který tou dobou studoval geografii v Paříži.
Když jeho eskapády opravdu hodně zkrátíme, skočíme až do roku 1923. Tehdy si totiž na ústředí klubu na adrese Avenue de la Grande Armée přišel pro svou cenu.
Za sebou měl útrapy pěti kontinentů a tří oceánů, pobyt v 76 zemích. Navštívil přes 1 500 měst, obnosil přitom 497 párů bot a postupně pohřbil i tři své společníky, kteří s ním vyrazili na cestu. Jeho pouť kolem světa rozhodně nebyla medová, a do jejího průběhu zasáhla i první světová válka.
Pohodové tempo. Někomu na počtu navštívených zemí ani moc nesejde.
Stávající předsedové Touring club de France si už ani pořádně nepamatovali, že před patnácti lety nějakou soutěž ve zcestovalosti vyhlásili. Dávno už také nepropagovali pěší turistiku, ale spanilé jízdy na velocipédech. Ale k jejich cti dlužno dodat, že výhru rumunskému cestovateli nakonec vyplatili. Ostatně, moc je to nestálo. Kvůli poválečné inflaci měla o dvě třetiny nižší hodnotu, než když rumunský dobrodruh vyrážel na cestu.
První stovkou k zápisnému
Dumitru Dan pak na dlouhá léta platil za nejzcestovalejšího muže světa, byť jak upozorňují současní historikové, byl spíše dobrým příkladem špatného cestovatele. Své zážitky si totiž hodně přikrášlil, harmonogram jeho cesty neodpovídal popisovaným zážitkům a pobyt v řadě zemí, které si nárokoval, neměl čím hodnověrně doložit.
Z Guinessovy knihy rekordů byl proto v roce 1985, sedm let po své smrti, vyřazen. Proběhlo to bez většího povšimnutí, dílem proto, že se zájem velkých cestovatelů už delší dobu upínal k poněkud jiné instituci. A hned mezinárodní. Byl jí slavný Travelers’ Century Club. Ten od roku 1954 sdružoval lidi, kteří za svůj život navštívili více než stovku zemí světa.
Zásluhy tohoto klubu, který dnes sdružuje na 1 400 lidí, není třeba přeceňovat. Atraktivní byl v době, kdy vlastnictví cestovního pasu bylo stále ještě výsadou jednotlivců. A klub už od svého počátku sloužil spíše k propagaci těch, u nichž bylo časté cestování do zahraničí součástí jejich profese. Scházeli se tu kapitáni lodí, piloti letadel, zástupci obchodních společností, vyslanci, znudění milionáři a delegáti cestovních kanceláří. Zkrátka lidé, kteří za placené členství očekávali dosažení osobní prestiže a uznání zásluh.
K uznání statusu rekordního cestovatele je třeba důkazů.
Jestli ovšem něco Travelers’ Century Club dobře podchytil, tak mechanismy onoho dokládání zcestovalosti – metodiku evidence razítek v pasu a cestovních víz, administrativu účtenek ze zahraničních hotelů a zakoupených letenek. Zkrátka všech těch důkazů nezbytných k tomu, aby vám proti stodolarovému ročnímu poplatku plaketou potvrdili, že zrovna vy patříte ke světové cestovatelské elitě.
Právě tuto metodiku pak s menšími úpravami přejaly i další podobné spolky a kluby, kterých vyrostlo jako hub po dešti. Proto také můžeme na otázku, kdo je nejzcestovalejším člověkem světa, slyšet z různých zdrojů velmi rozdílné odpovědi.
Může jím být například Babis Bizas, řecký cestovatel, který od svých osmnácti let obrazil všech 193 států světa a navštívil i oba zemské póly. Anebo Kanaďan Mike Spencer Bown, jenž těch zemí za třicet let navštívil 195. Případně americká spisovatelka a aktivistka Cassandra De Pecol, která se honosí počtem 196, a ještě navíc v rekordně krátkém čase (559 dní).
Kam pořád pospíchají?
Ve světě, v němž není problémem víceméně svobodně cestovat mezi státy a kontinenty, se z titulu nejzcestovalejšího člověka planety stala meta, jejíž dosažení si nárokoval stále větší počet lidí. A honba za razítky v pasu byla postupně divočejší. Proč?
S dosažením titulu se kromě nějaké té čestné plakety, medaile anebo zápisu do kronik, dobrého pocitu a osobní prestiže pojí i nemalé výhody. Například příjmy z reklamy, vyšší sledovanost, mediální sláva, navýšení prodeje knih. Bohužel, původní smysl cestování se tím asi dost vytrácí.
Dán dal výpověď a procestoval 203 zemí. Ani jednou neletěl. Pobyl i v Brně |
Jak rozdílně vedle sebe působí dva rekordmani, o nichž jsme psali. Lexie Alfordová se stala držitelkou dvou Guinessových rekordů – jednak nejmladší, člověkem, který procestoval všechny státy světa, a rovněž nejmladší ženou, která procestovala všechny státy v co nejkratší době – nejspíš jen proto, aby pomýšlela na překonání rekordu Cassandry De Pecol. Zatímco Torbjørn Pedersen se stal rekordmanem naopak tím, že navštívil 203 zemí světa a vůbec u toho nepospíchal. Procestoval je, aniž by přitom použil letadlo.
Ve světě, v němž není problém cestovat, se z titulu nejzcestovalejšího člověka planety stala meta, kterou si nárokuje stále větší počet lidí.
Branže profesionálního cestování se díky takovým originálním počinům stala velmi kompetitivním prostředím. A také dost chaotickým, protože každý cestovatelský klub nebo mezinárodní společenství dobrodruhů nabízely své vlastní definice proměnlivého počtu zemí, nezávislých území a teritorií.
Což je jen jedním z velkých formálních nedostatků této svérázné sběratelské disciplíny.
Všechny země světa
Počty státních útvarů na Zemi totiž kolísají. A podstata překonávání rekordu má z principu nabízet všem stejné startovní podmínky. To se však u zemí neděje, státní útvary vznikají a zanikají.
Představte si hypotetický scénář, že v roce 1967 odložíte batoh a prošlapané boty, protože jste právě prošli každou zemi světa. Ale než se nadějete, dojde k rozpadu Jemenu na Severní a Jižní Jemen. A hned je váš rekord nekompletní. To samé se vám mohlo přihodit o pár let dříve ve Vietnamu. A to jen proto, aby se za pár let obě části země zase sloučily dohromady. Razítko z Jižního Jemenu anebo Severního Vietnamu si k rekordu připočítat nemůžete, ty země už neexistují.
Doba také až nespravedlivě zvýhodnila cestovatele, kteří do světa vyrazili po roce 1991. Ti si totiž mohli místo jediného Sovětského svazu připsat hned patnáct nástupnických republik.
Ne každý cestovatel se honí za rekordy a místo razítek v cestovním pasu upřednostňuje sbírání zážitků.
Zapeklité je to i se státy, které nejsou v mezinárodních měřítkách univerzálně rozpoznávány. V čínském žebříčku cestovatelů s Tchaj-wanem nebo Tibetem jako samostatnými zeměmi k zápisu neprorazíte.
Současně je z těch počtů zemí patrná nesouměřitelnost. Stanout totiž v srdci Dánského království – nechat se autobusem dovézt do Kodaně – není žádný kumšt. Ovšem navštívit dvě dánské autonomie, Faerské ostrovy anebo Grónsko, to je dočista jiný oříšek, který si žádá odlišný formát cestovatele.
Případ mladé rekordmanky, která procestovala celý svět, jitří emoce |
Pochopitelně, asi největším předmětem kritiky honu za titulem Nejzcestovalejšího člověka planety se stala ona povrchnost sbírání razítek do cestovních pasů. Za čtyřiadvacet hodin mezipřistání, které máte v Praze, zkrátka nepoznáte celé Česko, a to hodnotu splněného razítka silně snižuje. Své o tom ví například Charles Veley. Dnes osmapadesátiletý muž, který v době své největší slávy utrácel milion dolarů ročně za letenky, jen aby se mohl stát tím nejzcestovalejším člověkem světa.
Povedlo se, jeho rekordní statut mu potvrdil prestižní Travelers’ Century Club i Guinessova kniha rekordů. Jenže pak Veley prodělal cosi jako prozření. On sám dnes tvrdí, že jen dostal rozum.
Pomalé cestování a objevování
Charles Veley začal razit nový formát cestování, který sice pořád podněcuje soutěživost, ale už nejde tolik o běhání za razítky v cestovním pasu. Pro nadšené cestovatele vytvořil platformu MTP – Most travelled people (Nejvíce zcestovalí lidé). Je primárně určená těm, kteří chtějí svět spíš objevovat, vydávat se do neprobádaných končin a zažívat dobrodružství ne tak povrchním způsobem jako uznávaní lovci rekordů.
Členství je otevřené všem a pozitivní je, že je zdarma. Body do svého cestovatelského žebříčku tu sbíráte tím, že si prostřednictvím aplikace zaškrtáváte navštívené regiony a pamětihodnosti. Jednotlivé lokality, nikoliv celé státy.
Takže k tomu, abyste například „obsáhli“ plný počet bodů z Česka, museli byste tu navštívit šest vybraných lokalit zařazených na seznam světového dědictví UNESCO, desítku pamětihodností ve velkých krajských městech a devět památek v regionech. Jinými slovy, svůj zápis splněného Česka do MTP nevyřešíte jen jedním bouchnutím razítka do pasu, ale skutečným pobytem, cestováním a poznáváním krás našeho státu.
Samozřejmě, že cestovatele z MTP neoslovuje tolik Česko, jako spíš atoly a ostrůvky v Pacifiku, vrcholky andských pohoří, izolované a obtížně dostupné lokality. Mimořádná místa, kam je opravdu nesnadné se dostat.
Vědomí toho, že možná budete teprve sedmým cestovatelem na světě, který navštíví Bouvetův ostrov, je totiž mnohem silnějším zážitkem, než když si do cestovního pasu necháte bouchnout jedno razítko z Norska.
Od časů, kdy rumunský student Dumitru Dan vyrazil na svou patnáctiletou cestu po pěti kontinentech, se hodně změnilo.
Seznam MTP momentálně zahrnuje více než 1 500 jednotlivých destinací. Zatím je nikdo všechny nenavštívil. Sám Veley jich nasbíral „jen“ 949, a momentálním šampionem je novodobý nomád z Řecka, Harry Mitsidis. Ten už má na kontě 1 362 navštívených lokalit.
Není bez zajímavosti, že navzdory této ohromné zcestovalosti ještě nedosáhl na Guinessův rekord. Ani o takovou klasifikaci neusiluje. Jeho touhou totiž není sesbírat všechna možná razítka do pasu, ale vidět co nejvíc ze světa kolem nás.
Kdo je tedy momentálně nejzcestovalejším člověkem planety? Tím titulem se může pyšnit spousta lidí, ale odpověď na to budete muset najít sami. Podle toho, jaký přístup k cestování máte.
